Benediktinská komunita dnes

Některé formy klášterního života se v průběhu staletí mění, podle toho, jak řeholníci a řeholnice musejí reagovat na proměny společnosti, ve které se jejich kláštery nacházejí a kde působí. Jeden prvek je však trvalý: stejně jako před tisíci lety i nyní je den mnichů – v souladu s Řeholí sv. Benedikta – rozdělen mezi modlitbu (veřejnou, tj. mešní a při tzv. liturgii hodin, a také soukromou) a práci.

Benediktini nemají, jako některé jiné řády, jednotné poslání, konkrétní činnost je dána především polohou kláštera (jiná na venkově, jiná ve velkoměstě), dispozicemi a vlohami bratří a také potřebami okolí kláštera. Na různých místech ve světě se rozvinula škála činností, od práce zemědělské přes různá řemesla, vědu a práci pedagogickou v řádových nebo jiných školách až po provozování nakladatelství.

Ne všichni benediktinští mniši jsou zároveň kněžími, přesto je pro mnoho klášterů charakteristické spojení klášterního života s duchovní správou ve farnostech.
Kněží z řad mnichů břevnovského kláštera obstarávají duchovní správu farnosti při kostele sv. Markéty, a také v nedalekém filiálním kostele Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře.
Bělohorský poutní areál je od r. 2007 také domovem českých sester benediktinek z komunity Venio (Kommunität Venio O.S.B. v Mnichově).

Břevnovské arciopatství od roku 1998 vydává knihy o mnišství, staré křesťanské spiritualitě i aktuálních otázkách církevního života.

V areálu provozuje klášter hotel, restauraci a výčep piv z nabídky místního pivovaru, sály prelatury jsou pronajímány k pořádání společenských a kulturních akcí.
Komunita také zpřístupňuje část interiérů kláštera pro veřejnost formou komentovaných prohlídek s odborným průvodcem.

Na přelomu první a druhé dekády 21. století byla dlouholetá složitá jednání církví se státem zakončena přijetím zákona o majetkoprávním vyrovnání mezi státem a církvemi, napravujícím formou vydání nemovitého majetku nebo finančních náhrad některé křivdy spáchané komunistickým režimem po r. 1948. Na postupně navracených pozemcích se břevnovští benediktini začínají věnovat podnikání v lesnictví a zemědělství.

Z těchto aktivit je financován život komunity a provoz i údržba kláštera; uvedené projekty také vytvářejí pracovní příležitosti pro občanské zaměstnance. (Více o klášterním hospodářství na následující stránce.)

Vstup do komunity a každodenní život břevnovských benediktinů

Celý život mnicha má být soustředěn na Boha (srov. RB 4); evangelijní zvěst o celkové proměně života a vztahu ke světu se koncentruje v každodenním úsilí o „změnu mravů – conversatio morum“ (RB 58,17).
Mnišství je služba Bohu a bližním v neustálé bdělosti a ve svobodném podřízení se kázni řádu – řehole.

Ti, kteří usilují o následování Krista po vzoru svatého Benedikta, projdou dříve, než se stanou mnichy, dlouhou cestu. Zájemce o vstup do komunity je nejprve přijat jako host, poté jako kandidát (postulant).
Poté je kandidát přijat do noviciátu, který začíná tzv. obláčkou – předáním řeholního oděvu a přijetím řeholního jména. U českých benediktinů trvá noviciát nejméně jeden rok.
Poté novic skládá, nejméně tři roky po sobě, jednoleté mnišské sliby. Jsou to tzv. sliby časné, v protikladu ke slibům věčným, které mají doživotní platnost.
Teprve poté může mnich, tzv. časný profes, požádat představeného a kapitulu kláštera (radu mnichů s věčnými sliby) o souhlas se složením slibů věčných (professio perpetua). Těmi se osoby Bohem povolané k zasvěcenému životu veřejně, tedy před církví, bezvýhradně zasvěcují Bohu ve službě církvi a stávají se plnoprávnými – a za život společenství také spoluzodpovědnými – členy řeholních komunit.
Evangelijní rady Bohu zasvěcené čistoty, chudoby a poslušnosti mají základ ve slovech a příkladu samotného Krista; svatý Benedikt od svých následovníků žádá ještě slib stálosti, jimž se mnich připojuje ke konkrétní klášterní komunitě a vyjadřuje jím své rozhodnutí setrvat na daném místě až do smrti. Tento požadavek není samoúčelný – pro žáky svatého Benedikta je totiž klášter místem, na které byli postaveni Božím povoláním, a proto právě zde mají uskutečňovat své životní poslání.

Výše zmíněný řeholní oděv (hábit, lat. habitus, oděv, vzhled, stav) se u benediktinů skládá z černé tuniky (lat. tunica, původně dlouhá košile) přepásané řemenem a ze škapulíře oblékaného přes přepásanou tuniku (lat. scapulae, plece, ramena; dlouhý pruh látky s prostřihem pro hlavu a s přišitou kapucí). Při liturgii bývají tunika a škapulíř doplněny dlouhým černým pláštěm (u noviců a mnichů z časnými sliby), svrchním liturgickým oděvem mnichů se sliby věčnými je tzv. kukula (skládaný černý talár stejné délky jako tunika a škapulíř).
Stanovy Slovanské benediktinské kongregace uvádějí, kdy mniši mohou používat civilní oděv: při práci, odpočinku, nebo v prostředí, kde jeho smysl není [nemusí být] pochopen.

Den bratří začíná ranními chvalami v 6.15 (v neděli 6.30), v 7 hodin navazuje společné slavení eucharistie (v neděli v 7.30). Po snídani se mniši věnují přidělené práci. Před obědem se pomodlí společnou modlitbu žalmů a odpoledne se opět věnují zadaným činnostem.
Každodenní součástí mnišského života je rozjímavá četba bible (lectio divina).
Podvečerní modlitbou jsou nešpory (17.00); studium a četba naplňuje čas od jejich skončení do večeře. Společná modlitba ve večerních hodinách (19.45) zakončuje den; noční čas je podle tradice vyhrazen tzv. velkému mlčení (silentium).
Kromě tohoto obecného denního schématu věnují bratři svůj čas také všedním službám pro ostatní (práce v kuchyni, na zahradě apod.).