Benediktinské kláštery v 9. až 11. století

Benedikt z Anianu,

vlastním jménem Vitiza, pocházel gótské šlechtické rodiny usazené v Aquitánii. Původně byl určen k dvorské kariéře, ale stal se mnichem, v klášteře v Anianu vedl přísně aketický život. Z Anianu postupně založil další kláštery, nejprve v Aquitánii, posléze také v Lyonu a v Orleánsu. S podporou císaře Ludvíka Pobožného v letech 816–819 dosáhl (dočasného a částečného) sjednocení západoevropského mnišství na bázi Benediktovy Řehole – ve svých dílech Codex regularum a Concordia regularum srovnáním textů existujících řeholí dokazoval, že právě ta Benediktova nejlépe vystihuje smysl mnišství a shrnuje celou jeho tradici. Benedikt z Anianu zemřel r. 821 v klášteře Kornelimünster u Cách.

Paralelně se sjednocováním západního mnišství na základě Řehole Benediktovy probíhal proces klerikalizace mnišství. Na počátku mnišství stála značná rezervovanost ke kněžství. Nebyla motivována proticírkevně, měla asketické předpoklady. Když kněží souhlasili s asketickým životem a zřekli se klerikálních výhod, byly brány klášterů otevřeny i jim. Ani mnich se nemohl zcela obejít bez kněžské služby – pro slavení eucharistie bylo zapotřebí kněze. Vedlo to k tomu, že byli vysvěceni někteří mniši v komunitě. V průběhu expanze franské říše v osmém století k tomu přistoupily další motivy: misionářské nasazení a církevněpolitické organizační záměry, podle nichž vznikaly kláštery na venkově jako nová střediska církevního života. K takové obci patřil velký počet mnichů všech klerických stupňů, sídlo s dostatečným hospodářským zázemím pro osazenstvo kláštera a široký okruh úkolů pro mnichy, který dával duchovně-asketickému životnímu cíli novou náplň. Misijní kláštery vznikaly zejména na východě franské říše, jednalo se především o Bonifatiova založení, např. Fulda (zal. 744).
Tato raněstředověká opatství nemohla „dílo Boží“ naplňovat asketickým životem v ústraní, rostla k rozsáhlé kulturní činnosti, jež z nich vytvářela střediska výstavby franské země.
Klášterům, které Karel Veliký zakládal na neosídlené půdě, dával kolonizační poslání; zároveň se staly opěrnými body říšské organizace, neboť za opaty do nich často dosazoval muže, kterým důvěřoval i na poli říšské politiky. Ve východních částech říše byly organizační úkoly klášterů spojovány s misionářskou prací – velké kláštery od severu k jihu východních částí franské říše byly Karlem Velikým zakládány podle promyšleného plánu misií v získaných oblastech. Roku 789 nařídil, aby byly ve všech klášterech zřizovány školy. Mniši se stávali učiteli a ochránci převzaté duchovní tradice a mnišská práce se přesunula do skriptorií a knihoven. Pověřením těmito úkoly získalo mnišství významný podíl na průběhu „karolínské renesance“. K vlastnímu monastickému poslání – odloučení od světa ve prospěch výlučného zaměření na Boha – se císař stavěl cize. V mnišství spatřoval součást říšské církve, od níž jako celku nepožadoval odloučenost od světa, ale činnost ve světě a pro svět. Mnišství doby karolínské se stalo politickým faktorem a nositelem západní jednoty.
Dějinotvornou se Řehole Benediktova mohla stát pouze stále aktualizovanou interpretací. Mnišské aktivity – misie, kolonizace, škola, skriptorium a umělecká dílna – se rozšířily do světa, na druhou stranu však svět získal svá práva v klášterech. Kláštery nedisponoval jenom císař, ale svá práva uplatňovali jako zakladatelé a donátoři i místní šlechtici: modlitby v určité záležitosti, hospodářské protislužby, pohostinské právo v klášteře a spolurozhodování při volbě opata.
Sám opat se stal politickým činitelem. „Boží dílo“ začalo být pojímáno světským způsobem, ale jenom tak se mnišství v době raného středověku stalo takovým, jaké ho z dějin Západu známe.
Úzké spojení klášterů s Karlovci vedlo k úpadku klášterů koncem vlády této dynastie. Přibližně dvě století trvající zapojování klášterů do veřejných záležitostí přineslo na jedné straně mnoho pozitivního evropské civilizaci, současně však vedlo k negativní proměně klášterního života, zejména k poklesu řeholní disciplíny. Mnišská misionářská činnost byla navíc předem časově limitována; po ukončení christianizace získaných území přecházela duchovní správa do rukou kněží ustavujících se diecézí, a kláštery se ocitaly v jakémsi vakuu. Říše Karla Velikého se rozpadla za svárů jeho vnuků a monastická centra křesťanské víry, civilizace a kultury byla zničena novou vlnou invazí. Vikingové útočili ze severu, Saracéni z jihu a Maďaři z východu. Symbolický závěr karlovské epochy můžeme spatřovat ve druhém zničení Monte Cassina (Saracény) roku 883/884. Až kolem poloviny 10. století se začaly objevovat příznaky lepších časů. Normani i Maďaři se usadili v nově nabytých územích a přijali křesťanství, saská otonská dynastie vytvořila základ pořádku v germánských zemích a alespoň načas vymanila papežství z vlivu mocných římských rodů. Mohl začít (pomalý) proces evropské rekonstrukce.

Cluny

Také v benediktinské mnišství začala obnova; už počátkem 10. století v burgundském klášteře Cluny. Vévoda Vilém Aquitánský založil tento klášter kolem roku 910; zajistil mu svobodu při volbě opata, zřekl se vlastnických práv a právní nároky spojené s klášterem přenechal papeži. Papežská ochrana se posléze projevila zpětným posílením papežství.
V důsledku toho se vyvinula úplná exempce kláštera z dohledu šlechtické vrchnosti a diecézního biskupa. Díky dvojí svobodě vytvářely clunyjské kláštery svět sám pro sebe a mohly tak splňovat základní požadavek Řehole Benediktovy. I clunyjští však Řeholi interpretovali svým způsobem. Místo veřejné angažovanosti, vědecké a tradiční rukodělné práce vyplňovala život clunyjských mnichů liturgie, která přes míru požadovanou Řeholí ovládla běh dne v klášteře. Cluny svou jednostranností porušovalo vyváženost modlitby, četby (studia) a manuální práce požadovanou sv. Benediktem, pro následující doby však vytvořilo charakteristické spojení benediktinství s liturgií. Kostelem svatého Petra, vystavěným za opata Hugona, získala liturgická služba mnichů velkolepý prostor; demonstrovala »vlastnictví spásy« a ukazovala smysl klášterního života, jak mu v Cluny rozuměli: bohoslužbu, modlitbu a přímluvu za celý svět.
Další osobitostí, která z Řehole Benediktovy nevyplývala, bylo vytvoření rozsáhlého klášterního svazu. Benedikt neměl v úmyslu založit »řád«, i když také nevylučoval, že podle jeho řehole by bylo možné žít i v jiných klášterech. Striktně vzato dodnes neexistuje »benediktinský řád«, nýbrž »kláštery, které žijí podle Řehole Benediktovy«. V průběhu dějin se kláštery sdružovaly do svazů, většinou právě aby šířily nějakou reformní myšlenku. Tato sdružení měla rozličnou strukturu a centralizaci. Už první clunyjský opat Berno vedl tři kláštery současně, další kláštery se ke Cluny připojily za jeho nástupců. Přebíraly clunyjskou interpretaci Řehole Benediktovy, která byla postupně písemně fixována (consuetudines), což vedlo k sjednocení ducha klášterů. Svaz si rovněž vytvářel právní bázi, na jejímž základě byly jednotlivé kláštery přibírány do závislosti na Cluny. Mezi těmi kláštery, které se ke Cluny připojily, nebo z něho byly založeny, byla závislost smluvně potvrzena. Míra závislosti a tím i pravomoci clunyjského opata v závislém klášteře byly různé, opat v Cluny však pro všechny kláštery zůstával nejvyšší autoritou. Tím byl poprvé v dějinách mnišství vytvořen skutečný řád s ústředním vedením a závazně stanovenými zvyklostmi. Clunyjští opati vytvořili rozsáhlé společenství, v kterém silnější pomáhali slabším, a ti se proto také podřizovali vedení mocnějších.
Clunyjská expanze mezi lety 950–1050 profitovala z prvního úspěchu reformy a ovládla západní mnišství v 10. a 11. století. Přesto není možné dívat se na ni jako na osamocený jev, neboť vedle Cluny vznikala i další reformní střediska. Navíc nadvláda burgundského opatství nebyla jenom vítána, i jiné kláštery se pokládaly za věrné Benediktovy syny.

Gorze

Významným centrem monastické reformy se stal klášter Gorze u Met, obnovený roku 933 biskupem Adalberonem z Met. Reforma podporovaná episkopátem a šlechtou se šířila především v Lotrinsku. Značný vliv na reformu v oblasti Německa měla prostřednictvím opatství sv. Maximina v Trevíru a sv. Emmerama v Řezně. Reformní hnutí vycházející z Gorze se vědomě odlišovalo od stylu Cluny. I když také kladlo důraz na nádherné provedení bohoslužby, pro klášterní život jsou tu určující ideály chudoby a útěku ze světa. V pohrdání chudobou byla spatřována hlavní zábrana monastického života; útěk ze světa chápou tito reformátoři jako vnitřní uzavření se všemu, co bezprostředně neslouží duchovnímu životu. Nelze jej však ztotožňovat s nepřátelstvím vůči kultuře. Už sama slavnostní bohoslužba větší komunity vytváří potřebu dostatečného počtu liturgických knih, k jejichž zhotovování — neměly-li být kupovány — bylo zapotřebí skriptoria a školených písařů.
Svobodná volba opata, velké privilegium počátků Cluny, byla nepochybně myšlena dobře, mohla ale mít špatné následky, protože tím kláštery mohly přijít o panovnickou ochranu. U gorzských klášterů se projevuje úzká vazba na panovníky, tato reforma – narozdíl od Cluny – neviděla důvod stavět se vyhraněně proti světským feudálům.
Hlavním protikladem vůči Cluny pak bylo odmítavé stanovisko k jeho centralizmu; z Gorze nedošlo k vytvoření klášterního svazu na právním základě. To, co kláštery spojovalo, byly jednotné zvyklosti (consuetudines).

Obnova poustevnického mnišství

Mnišství této doby nezapomnělo ani na své eremitské (poustevnické) počátky; i v době středověku se v západním mnišství stále vyskytovali mniši, opati i biskupové, kteří opouštěli svou dosavadní komunitu a úkoly, aby mohli žít o samotě. Inspirace přicházela s iroskotskými mnichy a jejich ideálem asketického bezdomoví; své napodobitele nacházeli i na pevnině. Potulný eremita neputuje za určitým cílem, ale jde do svobodně zvoleného exilu. Pojem „eremus / poušť“, kdysi označující vyprahlé egyptské pustiny, se na Západě proměnil v označení neobhospodařovaného hlubokého lesa jako protikladu ke kultivované zemi. Odchod „na poušť“ měl umožnit to, co velké kláštery už neposkytovaly: nezávislost na požadavcích tohoto světa, jak byly kladeny na představené klášterů, ale i na jednotlivé mnichy. Obnovou mnišského života měl být život v samotě a chudobě, jež se dala lépe uskutečňovat v malých poustevnických koloniích než ve velkých opatstvích. Společný kořen, který obě formy mnišského života opět spojil, byla myšlenka svobody církve; eremity byla domýšlena do důsledku. Nejedná se jenom o svobodu od světské vrchnosti, nýbrž o svobodu od tohoto světa vůbec, o osvobození člověka pro asketický život.

Romualdus (950–1027), syn ravennského vévody, vstoupil po dvacátém roce svého života do clunyjského kláštera sv. Apollinaria poblíž Ravenny. Z tohoto kláštera odešel, stal se „putujícím poustevníkem“, reformoval kláštery a zakládal eremitské osady. Nejznámějším z nich se stala horská samota Camaldoli u Arezza, jež dala vznikajícímu řádu jméno (kamaldulští poustevníci). Jan Gualbertus (990–1073) ve Vallumbrose u Florencie založil benediktinský klášter, který se opět snažil o uskutečnění požadavku samoty a chudoby ve společenství; stejný byl motiv životního díla Brunona Kolínského, zakladatele kartuziánů.

Benediktinky

Založení ženské větve mnišství, které se řídí Řeholí sv. Benedikta (tedy benediktinek) tradice přičítá jeho sestře-dvojčeti, sv. Scholastice († asi kolem r. 543/547). Není však jisté, zda klášter v Piumbarole, kam je, rovněž spíše tradičně, klášter sv. Scholastiky situován, užíval od počátku Řeholi sv. Benedikta; pravděpodobně se ženské kláštery na Západě většinou řídily podle místních podmínek interpretovanými asketickými spisy církevních a mnišských otců, zejm. sv. Augustina, Athanasia a Jana Cassiana, nebo řeholemi, které byly psány (podobně jako RB) pro jednotlivé komunity, např. řeholí Caesaria z Arles. V době, kdy se v rámci impéria karlovské dynastie v 8. a 9. století prosazuje Řehole Benediktova jako všeobecně závazná norma řeholního života v klášterech mužských, dochází ke sjednocení na této bázi zřejmě i v ženských komunitách.