Svatý Prokop a sázavský klášter

Prameny poznatků o sv. Prokopovi a sázavském klášteře jsou jednak sepsání o životě svatého Prokopa, dochované v latinském Letopise Mnicha sázavského z druhé poloviny 12. století, a dále několik legend. Velká legenda prokopská (Vita s. Procopii maior), která se zmiňuje o rodišti Chotúni (Chotouni u Českého Brodu), rodičích a vychování sv. Prokopa na Vyšehradě (patrně v Uhrách), kde prý tenkráte kvetla „pověstná škola jazyka slovanského“. Tam prý se stal také Prokop kanovníkem, ale později přijal roucho sv. Benedikta, odešel do rodného kraje a usídlil se na Sázavě, kde jej na lovu objevil kníže Oldřich a založil při prostém obydlí Prokopově klášter (asi roku 1009). Ve středověkých rukopisech se nachází i jiné zpracování života sv. Prokopa, podle kterého je zakladatelem Sázavy až kníže Břetislav. Toto podání se nazývá Vita s. Procopii minor. Další verze se nazývá Vita s. Procopii antiqua (její předlohou byla legenda o sv. Benediktovi); vypráví o Prokopově vzdělání ve slovanském písmě a dále o tom, jak odešel do lesů na Sázavě, kde kníže Břetislav založil při jeho poustevně klášter a Prokopa jmenoval jeho prvním opatem. Líčí osudy kláštera po smrti Prokopově, za opata Víta, vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy knížetem Spytihněvem a jejich návrat z uherského vyhnanství za knížete Vratislava.

Tradice uvádí jako rok Prokopova narození 970. Z Velké legendy prokopské se dozvídáme, že jeho rodiče byli lidé ušlechtilí, ani chudí ani bohatí, ale skromně a řádně žijící. Prokop prý vynikal od nejútlejšího dětství touhou po poznání, byl skromný a učenlivý, mírné povahy, uctivý k rodičům. Kde se Prokop vzdělával a kde působil jako kněz, přesně nevíme. Prokopův odchod „ze světa“ se odehrál kolem roku 1009, kolem jeho sázavské poustevny se v následujících desetiletích shromáždila skupina dalších poustevníků, která se stala základem první sázavské mnišské komunity. Legendické vyprávění vkládá do začátků kláštera setkání poustevníka Prokopa s knížetem Oldřichem (1012–1034), který v sázavských lesích lovil zvěř a při pronásledování jelena narazil na Prokopovo obydlí. Oldřich byl setkáním s Prokopem natolik uchvácen, že pro něj založil klášter. Tento obraz skutečnosti odpovídá asi jen zčásti, pokud vůbec. Z hodnocení dochovaných zpráv spíše vyplývá, že sázavský klášter nebyl založen najednou. V jeho počátcích lze vysledovat několik fází. Letopis Mnicha sázavského uvádí: „…shromáždiv několik bratří zbožného života a mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dát jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru požehnaného otce Benedikta…“. To by mohlo znamenat, že původní společenství eremitů bylo bez řehole pod osobním Prokopovým vedením nebo patřilo skupině východní – baziliánské, a řeholí benediktinskou se připojilo k západnímu mnišství.

V souvislosti s ustanovením řehole sv. Benedikta zmiňují prameny výstavbu prvního kostela na Sázavě. Letopis Mnicha sázavského zaznamenal: „A tak v průběhu krátkého času blažený otec Prokop, sebrav náklad jaký mohl, položil základy ve jménu Páně, vystavěl baziliku ke cti nejsvětější Rodičky Boží Marie a sv. Jana Křtitele (později byl klášterní kostel zasvěcen také sv. Prokopovi), shromáždiv několik bratří zbožného života i mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dát jim řeholní pravidla a bohoslužbu, po vzoru blahoslaveného otce Benedikta; sám však se stal nejmenší mezi nejmenšími.“ To naznačuje, že se Prokop podílel na stavbě z vlastní iniciativy a vlastním jměním. V době založení kláštera byl kníže ještě téměř absolutním vládcem nad veškerým územím i obyvatelstvem Čech, a proto mu příslušelo rozhodnutí i v takových věcech, jako bylo zřízení církevní instituce. Sázava však v tomto ohledu patří k prvním výjimkám svého druhu, protože na vzniku konventu se podílel nejenom kníže, ale i Prokop. Ten tak předběhl dobu, neboť čeští velmoži začali zakládat soukromé kláštery častěji až od konce druhého desetiletí 12. století. Zakladatel a jeho rodina uplatňovali ke klášteru normální vlastnická práva, Prokop sám se stal prvním opatem kláštera.

Na založení Prokopovo, jež teprve Břetislav I. stvrdil a dotoval a Prokopa uvedl do opatské hodnosti, lze usuzovat zejména z toho, že právě příslušníci jeho rodiny se stali po jeho smrti nástupci v opatské funkci. Zpráva Mnicha sázavského o nadání kláštera za knížete Oldřicha je v novější literatuře již obecně přijímána jako padělek, protože však starší kláštery v Čechách a na Moravě byly založeny knížetem, je možné vysvětlení, že pisatel Letopisu Mnicha sázavského pojistil svůj klášter co možná nejstarším nadáním, tedy odvozeným už od Oldřicha, aby právně zajistil pozemkovou držbu kláštera.

Sázavský klášter měl v českém prostředí zvláštní postavení i z jiných důvodů. Provozoval římskou liturgii, ale ve staroslovanském jazyce. Kde se Prokop se slovanským jazykem a písmem seznámil ani jaké důvody ho vedly k jeho užívání při bohoslužbě v sázavském klášteře, je nejisté. Po zániku Velké Moravy nejsou v Čechách zřejmé doklady o větším rozšíření liturgie ve staroslověnštině, i když povědomí o její existenci přetrvávalo. Pražské biskupství bylo od počátku součástí mohučské arcidiecéze a náleželo k latinské liturgii, stejně byly orientovány i kostely, které mu byly podřízeny. Pozdní prokopská legenda uvádí jako místo Prokopova slovanského vzdělání Vyšehrad. Někteří historikové pomýšlejí v této souvislosti spíše na uherský Visegrád, kde byl řecký klášter a působil tam vliv Byzance, než na Vyšehrad u Prahy, kde je slovanská škola málo pravděpodobná. O tom, že Prokop měl kontakty s oblastí náležející k východní církvi, svědčí i jeho jméno (Prokopios), které je řeckého původu a typické pro východní křesťanství. Poprvé nese toto jméno palestinský světec z doby císaře Diokleciána. Zřejmě to bylo jméno přijaté, řeholní, neboť do té doby je v Čechách nedoložené. Naznačuje Prokopův vztah k východnímu mnišství a znamená nejspíše „muže pokrok v práci činícího – prokopávajícího se“.

Všechny legendy zdůrazňují Prokopovu autoritu u knížecího dvora, zejména za Břetislava I., který jej nazýval svým „duchovním otcem“. Břetislav pomáhal budovat klášter jako centrum slovanské vzdělanosti. Tehdejší biskup Šebíř se podvolil jeho vůli, a tak roku 1039 byl klášter potvrzen a bohatě obdarován. Prokop byl ustanoven opatem, společenství se rozrůstalo a vyvíjelo mnohostrannou činnost.

Mnich sázavský dále vypravuje: „I dokonal blahoslavený opat Prokop běh svého života šťastně v Pánu, roku od narození Páně 1053 a téhož roku 25. března byl slavně pohřben za přítomnosti Šebíře, pražského biskupa, v kostele sv. Rodičky Boží Marie, jejž sám vystavěl.“ Když po vyhnání slovanských mnichů osadili Sázavu břevnovští mniši latinského obřadu (o tom dále), úctu k sv. Prokopu jako zakladateli kláštera udrželi a roku 1204 také dosáhli na papeži Inocenci III. Prokopova svatořečení (4. července, tento den je také slavena liturgická památka sv. Prokopa). Zde má možná také původ jinak nedoložená břevnovská klášterní tradice o sv. Prokopovi jako původně břevnovském benediktinovi. (K tomu však srov. např. Šrámek 2016, s. 27n.)

Po Prokopově smrti se stal opatem jeho synovec Vít a po něm Prokopův syn Jimram (že Prokop jako původně světský kněz byl ženat a měl syna nebylo v té době nic neobvyklého). Za opata Víta došlo k prvnímu vypuzení mnichů a dosazení latinského opata. Nelze vyloučit, že spory v sázavském klášteře souvisely s reformními snahami clunyjského hnutí, které sledovaly upevnění klášterní kázně, postupně se soustřeďovaly také k vymanění klášterů ze světské moci. Právě tak mohly být příčinou zcela přízemní snahy a osobní spory sázavských mnichů, kteří pak hledali jakékoli záminky ke stížnostem a pomluvám, s nimiž předstupovali před knížete. Ten se nejspíše navíc cítil dotčen, že při obsazování opatského úřadu nebyla uplatněna jeho spoluzakladatelská práva a opat byl zvolen bez jeho účasti. Ať byl důvod jakýkoli (v úvahu připadá i možnost zapojení kláštera do mocenských bojů na knížecím dvoře), Spytihněv opata se slovanskými mnichy ze Sázavy vyhnal (1055–1056).

Celá komunita se uchýlila do Uher, kde již prodléval mladší kníže Vratislav a vdova po Břetislavovi kněžna Judita. Snad nalezli útočiště v baziliánském klášteře ve Visegrádu. Do sázavského kláštera povolal Spytihněv II. mnichy z Břevnova, opatem se stal jakýsi Němec. Noví mniši však z nějakého důvodu klášter opustili a ten zůstal za Spytihněvovy vlády neobsazen. Pozdější legendista připsal vyhnání německého opata svatému Prokopovi; doložitelnou skutečností pouze je, že břevnovský opat Meginhard, který v souladu s vůlí Spytihněva a se souhlasem biskupa Šebíře Sázavu osadil svými mnichy, Sázavu vrátil původním majitelům, když zásluhou nového panovníka Vratislava II. (1061–1092) přišli asi již roku 1061 zpět z uherského exilu.

O dalších dějích kláštera říká Letopisec: „Volbou bratří dosáhl po opatu Jimramovi hodnosti opatské Božetěch, člověk všeobecně nadmíru oblíbený a ke všem přívětivý. … vyznal se výborně ve vytváření nebo rytí prací ze dřeva i z kamene a v soustruhování kostí. Muž skvělé výmluvnosti a bystré paměti, ale toužící po slávě u lidu, domýšlivý, popudlivý a trochu i hříchům oddaný. On vybavil klášter chvalně všelikou ozdobou, jak se dnes jeví. Kostel rozšířil do délky, šířky i výšky překrásně a opatřil nadto látkami, zvony, kříži a vůbec všemi věcmi klášterními a celý klášter zvelebil stavbami na všech stranách a veškerým příslušenstvím. (…) Byl tento opat tak velice povznesen, že se zdálo, jako by předčil skoro všechny opaty české. Proto, počínaje si domýšlivě, zasáhl o jednom z největších svátků svému biskupu do jeho úřadu. Neboť vsadil řečenému králi (Vratislavovi) korunu na hlavu, což směl jen jeho biskup Kosmas činiti. Za to se naň biskup Kosmas rozhněval a chtěl ho pro pohanu, jež mu způsobil, sesadit; ale nemoha odolat stálým prosbám velmožů královských, jen stěží odpustil svému viníku, opatu Božetěchovi, vinu přenáhlení, ač ne z celého srdce, ale s podmínkou, že na konec nad ním vyřkl biskup: ,Protože ty, opate, dobře umíš vyřezávati a soustruhovati, ukládáme ti mocí svaté poslušnosti k nám na odčinění tvé viny, kterou jsi ze své vzdorovitosti domýšlivě spáchal, a rozkazujeme, abys udělal Ukřižovaného v rozměru své výšky a šířky, donesl jej i s křížem na vlastních zádech až do Říma a postavil v metropolitním chrámu sv. Petra apoštola‘. Opat neváhal to vykonat s ochotnou myslí a se zkroušeným srdcem a dal pastýřské velebnosti dostiučinění.“ (První pokračovatelé Kosmovi. Praha 1950, s. 68n.)

Opat Božetěch po návratu z Říma pokračoval ve stavbě klášterního kostela, takže ve dnech 14.–16. října 1095 mohl biskup Kosmas nový kostel a jeho oltáře vysvětit. V oltářích byly uloženy ostatky mnoha světců, včetně ruských mučedníků Borise a Gleba, kanonizovaných v roce 1071. Sázavští mniši je získali pravděpodobně za svého pobytu v Uhrách od kyjevských baziliánů.
Vztahy mezi mnichy v sázavském klášteře byly zřejmě značně neurovnané. Část klášterní komunity se stavěla proti opatovi. Někteří mniši mu zazlívali vysoké výdaje na stavby a uměleckou výzdobu kláštera, o něž byly kráceny jejich příjmy, někteří prý sami toužili po opatském úřadě. Stěžovali si u dvora, očerňovali opata a usilovali o jeho sesazení. Zatímco Vratislav II. nebral jejich intriky a stížnosti na vědomí, jeho nástupce, Břetislav II., asi na přelomu roku 1096/1097 sesadil Božetěcha a vyhnal všechny mnichy bez rozdílu z kláštera.

Na návrh biskupa Kosmy a se souhlasem velmožů ustanovil Břetislav II. sázavským opatem probošta břevnovského kláštera Dětharda, jehož úkolem bylo uvést na Sázavu (již podruhé) latinské mnichy a zavést latinskou liturgii. 8. března 1097 byl Děthard benedikován. Ujal se obnovy klášterního hospodářství, dal opravit klášter a opatřil nutné vybavení. Klášter, v němž nalezl pouze slovanské knihy, vybavil potřebnými knihami latinskými. Zčásti je koupil, některé dal opsat najatým písařům, některé opisoval vlastnoručně. Aby zabránil případným pochybnostem a snahám o zcizení klášterního majetku, dal potvrdit všechny starší i nově získané donace. Sázavský klášter tedy dál působil jako latinský. Slovanské knihy byly rozptýleny a většinou zničeny. Dodnes se v evropských knihovnách dochoval jen nepatrný zlomek sázavské knihovny. Jeden ze sázavských rukopisů, sbírka evangelií, se složitými cestami dostal v 16. století do remešské katedrály, kde na něj přísahali poslední francouzští králové (tzv. Remešský korunovační evangeliář). Slovanští mniši marně hledali v Čechách útočiště. Někteří z nich byli snad přijati zpět do sázavského kláštera, jiní dožili možná v klášteře ostrovském.
Děthard řídil klášter až do své smrti roku 1133. Jeho nástupce Silvestr zastával tento úřad od roku 1134, s krátkou přestávkou na přelomu let 1139/40, kdy jej kníže Soběslav vybral za nástupce pražského biskupa Jana, který zemřel v srpnu 1139. Silvestr se však biskupství zřekl hned po smrti panovníka (14. 2. 1140), ještě před svým biskupským svěcením. V opatském úřadě, v němž pak setrval až do roku 1161, se zasloužil o přestavbu a reprezentativní výzdobu chrámu a obytných budov kláštera, rovněž dbal o stavbu kostelů na klášterním panství. Po něm nastoupil Božata (vzdal se úřadu r. 1162) a od roku 1162 byl opatem Reginhard, Němec z Porýní, který předtím spravoval klášter želivský.

Historické prameny věnují pozornost Sázavě románské, o raném a vrcholném období gotickém mlčí. Zachovala se jen zmínka v rukopisu České kroniky, chované v Lipsku: „1315 Mathias abbas primum, incepit fundationem et primum lapidem posuit.“ Nejdůkladněji provedl rozbor dochovaného stavebního komplexu sázavského Em. Poche, který konfrontoval zachovanou zprávu s analýzou stavby a potvrdil, že nejstarší dochované části gotické stavby (dnešní presbyterium kostela) se vztahují k roku 1315. Nově stavěný gotický chrám postupně nahrazoval románskou stavbu. Na jejím místě vzniklo dodnes dochované torzo kostela s mnišským chórem, jižní lodí, jižní kaplí a věží; na místě románských staveb konventu vyrostla nová klauzura gotická.

Roku 1421 se kláštera zmocnili Pražané, pravděpodobně bez odporu, neboť mniši zřejmě z kláštera odešli již před příchodem husitů (do slezské Vratislavi). Kostel ani budovy konventu zničeny nebyly, což svědčí pro trvající úctu k sv. Prokopovi. Zpět se mniši vrátili asi r. 1433, ale ocitli se takřka bez prostředků, neboť klášterní statky se mezitím dostaly jiným majitelům: menší část Kostkům z Postupic, větší vlastnili páni Jevišovští z Kunštátu. Po nich se vystřídalo na Sázavě několik majitelů. Klášter bez hospodářského zázemí živořil, často zde byl jen opat, spíše titulární než skutečný, bez konventu; tento stav trval od husitských válek po celé 16. a první polovinu 17. století.

Teprve po skončení třicetileté války začíná obnova řeholního života na Sázavě. Břevnovský opat Augustin Seifert odkoupil městečko Sázavu a větší část bývalých klášterních statků od jejich posledního světského držitele, Jana Viktorina z Waldsteinu. Téhož roku začíná nová výstavba, za opatů Daniela Nigrina (1664–1679), a jeho nástupců Celestýna Jindřicha (1680–1681) a Benedikta Grassera (1681–1696) byl obnoven zejména konvent, a zřícený kostel byl barokně upraven. Nejnutnější přestavba byla hotova roku 1687. Konvent v té době tvořila asi desítka řeholníků, klášter však i nadále zůstával závislý na Břevnovu, později často ani nestál v čele opat, nýbrž administrátor.

Po požáru, který 10. ledna 1746 zničil takřka celý klášter, následoval přestavba, která téměř úplně překryla středověkou podobu prelatury a budovy konventu; z doby pozdně barokní obnovy pochází i větší část kostelního interiéru.

Josefínská reforma zasáhla také Sázavu. Klášter byl roku 1785 zrušen, o rok později mniši opustili konvent. Roku 1788 se stal kostel farním a byl zasvěcen sv. Prokopovi. Majetek kláštera byl dán do dražby, roku 1808 stal se majitelem bývalé klášterní budovy Vilém Tiegel z Lindenkronu, který ji změnil ve světské sídlo. Jeho dědic Emanuel Tiegel prodal roku 1867 panství Janu z Neubergu. Ten novou přestavbou budovy setřel úplně její církevní charakter a dal jí zámecký ráz, zvláště úpravou jižního průčelí bývalého konventu a vestavbou hranolové věže. Posledním majitelem zámku a panství byl Bedřich Schwarz a jeho dědicové (1869–1948), část objektu vykoupil ve 30. letech 20. století emauzský opat Arnošt Vykoukal a r. 1932 zde emauzský klášter začal budovat novou expozituru. Zvláště obětavá byla přitom činnost P. Metoda Klementa († 1979). Tyto snahy ukončila nejprve nacistická okupace, definitivně pak zrušení klášterů komunisty.

Roku 1951 přešel celý areál do státní správy, v roce 1962 byl prohlášen za národní kulturní památku.

Ikonografické atributy svatého Prokopa

Svatý Prokop byl v době gotické nejčastěji vyobrazován jako prostý mnich, později, od doby barokní, převážně jako opat s berlou a mitrou; od 17. století obvykle také s knihou nebo křížem v ruce. Hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel u světcových nohou; na některých vyobrazeních se objevuje také laň (odkaz na Prokopovo setkání s knížetem Oldřichem na lovu), nebo model (sázavského) kostela. Časté je vyobrazení sv. Prokopa s ďáblem zapřaženým do pluhu.

Literatura (výběr):
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 66–76.
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014 [= PB 21], s. 17–20.
Chaloupecký, V., a Ryba, B. (edd.). Středověké legendy prokopské: jejich historický rozbor a texty. Praha 1953.
Kadlec, Jaroslav. Svatý Prokop, český strážce odkazu cyrilometodějského. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2000 [= PB 2].
Králík, Oldřich. Sázavské písemnictví XI. století. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1961.
Petr, J., a Šabouk, S. (edd.). Z tradic slovanské kultury v Čechách: Sázava a Emauzy v dějinách české kultury. Praha: Universita Karlova, 1975.
Reichertová, Květa, Bláhová, Emilie, Dvořáková, Vlasta, a Huňáček, Václav. Sázava, památník staroslověnské kultury v Čechách. Praha: Odeon, 1988.
Sommer, Petr. Svatý Prokop: z počátků českého státu a církve. Praha: Scriptum & Vyšehrad, 2007.
Šrámek, Josef. Břevnovské opatství ve středověku: Břevnov, Rajhrad, Police nad Metují a Broumov. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2016 [= PB 22], s. 27n.
Vlček, Pavel, Sommer, Petr, Foltýn, Dušan, a kol. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, dotisk 1. vyd. 2002, s. 632–635.

Opatství sv. Prokopa na Sázavě na obrázku z publikace Letem českým světem (1898);
srov. Zeschick, J. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský.
Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12], s. 62.