Mnišství od počátků k sv. Benediktovi z Nursie

Počátky

Mnišství se v církvi objevuje velmi záhy, přinejmenším v základních projevech. Odkud se však tato idea objevila, není jisté. Historická věda od 19. století přinesla řadu hypotéz; jejich přehled uvádí např. Václav Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 1, Praha 2006, s. 10–13, zde jen stručný souhrn:

1) Mimokřesťanské vlivy, které se uchytily ve spiritualitě prvotní církve. Jde zejména o vliv buddhismu, kde fenomén mnišství byl znám a rozvíjen dlouho před vznikem křesťanství. Jsou patrné analogie mezi způsobem života buddhistických a křesťanských mnichů, nelze však nalézt průkazné historické vazby.

2) Původ mnišství v náboženské praxi starého Egypta. Zasvěcenci kultu boha Serapida žili v naprosté izolaci uzavřeni v tzv. Sérapeu, chrámu boha Serapida v Memfis. Lucianus ze Samosaty (2. století n.l.) popisuje případ jistého Pankratesia, který po třiadvacet let pobýval v temných podzemních prostorách, kde ho Isis zasvěcovala do mystérií a magie. Ve starém Egyptě je znám smysl samoty jako prostředku meditace v tichu chrámů, znali také dočasnou samotu na poušti, zejména na pohřebištích. O tom jsou četné doklady z nástěnných maleb v hrobkách. Na poušť odcházeli Egypťané, aby dosáhli osvícení, pomoci či spásy, zasvěcenci byli lidé uchvácení božstvím, kteří žili neustále v chrámech životem adorace a bohoslužby. Tito lidé také s největší pravděpodobností věnovali pozornost etickým a duchovním hodnotám egyptské moudrosti. Tyto hodnoty budou ovlivňovat i křesťanské Egypťany, jakým byl např. Pachómios. Spíše než přímou příčinnou souvislost tu můžeme vidět odvěké projevy egyptského ducha, toužícího se přiblížit k věčnosti.

3) Vliv dvou skupin v rámci judaismu – esejců a terapeutů. Část esejců praktikovala způsob života, který můžeme nazvat mnišský. Nálezy u Mrtvého moře, v dané souvislosti zejména Řád Jednoty, popisují organizaci kumránského společenství. Známe obřad přijímání členů i způsob zasvěcení, denní i noční rytmus života společenství – modlitby a práce, hospodaření s majetkem, le také specifickou exegezi Písma, vyjadřující i vytvářející jeho myšlení a život. Esejci byli součástí živé tradice starozákonního božího lidu, která formovala i novozákonní církev. Podobný fenomén jako esejci v Palestině představují terapeuti (therapeutés) v židovské diaspoře v Egyptě, o nichž pojednává Filón Alexandrijský v pojednání De vita contemplativa. Název společenství je odvozen z řečtiny, znamená léčitel/ka/ či služebník/ice/. Věnovali se skutečně léčení nejen těla, ale zejména duchovního člověka, a sloužili Bohu, jak se učili přirozeným poznáním a ze Zákona zjeveného Bohem. K této práci a službě je vedla božská láska. Touha po pravém životě je učila umírat tomuto pozemskému životu, jejich myšlení bylo stále soustředěno na Boha, celý život terapeutů byl založen na kázni a sebeovládání. Asketické důrazy, akcentovaný význam modlitby a kontemplace, společný život v chudobě, celibátu a poslušnosti, radikální vydanost a zasvěcení se Boží věci, připravenost ke střetu se zlem. To všechno byly „terapeutické“ prvky, které se zřetelně objevují v pokusech prvních poustevníků a později organizátorů mnišských komunit.

4) Vliv helénizmu, v jehož rámci se na přelomu letopočtů vytvářel ideál kontemplativní samoty. Řecká filozofie a společenská atmosféra, kterou spoluformovala, sehrály jistě svou roli při vytváření křesťanského myšlení a teologického slovníku – a to platí i o mnišství. Byl to zejména novoplatonizmus, který ovlivnil mnišskou teologii, a právě tak není pochyb o vlivu stoicismu, stejně jako o významných impulzech helénistických mysterijních náboženství. Tyto vlivy však sotva mohou být vysvětlovány jako přímé – v helénistické atmosféře se formuje život celé církve a vzniká v ní veškerá starokřesťanská literatura, počítaje v to i spisy novozákonní.

5) Vliv manicheizmu, který vznikl v polovině třetího století v Mezopotámii a odkud se velmi rychle rozšířil zejména do Egypta, právě v době, kdy se tam začíná formovat křesťanské mnišství. Otázka příčinnosti je však složitá, protože možný je také opak, totiž že v době svého vzniku v Mezopotámii byl manicheizmus ovlivněn asketickými křesťanskými důrazy.

6) Perzekuce křesťanů před „konstantinovským obratem“, kdy mnozí křesťané prchali na poušť před hrozícím nebezpečím. Nezodpovězena v tomto případě zůstává otázka, proč po ukončení zejm. Deciova pronásledování křesťanů tito zůstali na poušti a nevrátili se k původnímu způsobu života.

7) Mnišství jako reakce proti sekularizaci pokonstantinské církve. Zásadní námitkou je zde skutečnost, že doba vzniku a formování mnišství sahá ještě před rok 312.

8) Bádání o vzniku mnišství přineslo postupně poznání, že mnišství se objevilo na mnoha místech křesťanského světa nezávisle a téměř současně – v Egyptě, Sýrii, Kapadocii, v Palestině i v Římě samotném, bez prokazatelných vzájemných vlivů. Texty z pozdějších století, které chtějí vytvořit vzájemnou vazbu, se nejčastěji odvolávají na Egypt, který byl proslaven postavami velkých mnichů a bohatou mnišskou literaturou a stal se tak jakousi normou. Autoři mnišské literatury se odvolávají k Egyptu, aby tak prokázaly spojení s Antóniem, Makariem a jinými pouštními Otci, podobně jako se místní církve odvolávaly na své apoštolské počátky. Rozbor duchovních proudů i společenských daností doby vzniku prvotní církve ukazují, že mnišství, tak jak se objevilo ve 3. století, není jev radikálně nový. Konstitutivní prvky teorie i praxe mnišství existovaly v církvi od prvního století. Tento premonasticismus tvoří asketické proudy, které poznamenaly křesťanství prvních tří století. V nich je základní pramen toho, co nazýváme ve vlastním slova smyslu křesťanské mnišství. Dáme-li za pravdu této tezi, pak nic nebrání tomu, abychom akceptovali (jakkoli hypotetické) vlivy z mimokřesťanských náboženských a filozofických tradic, aniž bychom ztratili ze zřetele vlastní inspirační zdroj mnišství – biblické texty a zejména jejich střed a cíl, tedy samotného Ježíše Krista. K této hypotéze srov. např. Wipszycka, Ewa, a Hiżycki, Szymon. Mniši – nejen ti svatí… rozhovor o prvních mniších na egyptské poušti. Přel. J. Linka. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2009 [= PB 17].

Na jistější půdu se dostáváme až od čtvrtého století křesťanského letopočtu – z dochovaných literárních pramenů víme, že někteří křesťané se cítili být povoláni k disciplinovanému a odříkavému (asketickému a enkratickému) životu v ústraní, naplněnému modlitbou a jednoduchou manuální prací. V Egyptě, Palestině a Sýrii žili buď o samotě jako poustevníci, nebo se sdružovali do komunit (tzv. cenobité). Postupně se mnišství rozšířilo i do západní části tehdejší římské říše. Rozmanitost forem mnišského života začala postupně upravovat a řídit psaná pravidla (regula / řehole), psaná představenými komunit pro společenství, která vedli, na základě vlastních zkušeností s mnišským životem a s řešením praktických záležitostí společného života mnichů. Pro východní mnišství se staly největšími autoritami Pachómios v Egyptě, v Malé Asii a Řecku (Byzanci) mnich a biskup Basileios Veliký; pro Západ bylo rozhodující působení sv. Augustina, Jana Cassiana a sv. Benedikta z Nursie.

Svatý Benedikt z Nursie

Na základě jediného zdroje informací, který, kromě samotné Řehole, máme k dispozici, totiž II. knihu Dialogů papeže Řehoře I. Velikého, lze jen obtížně stanovit chronologii Benediktova života. [Dialogy nejsou dokladem pramenné povahy podle měřítek a nároků, které na historiografii klade naše doba.]

Benedikt se narodil kolem roku 480 (rok je odvozen z tradovaného data úmrtí) v Nursii (střední Itálie, dnešní Norcia), zřejmě v majetnější rodině svobodných římských občanů. Tomu by nasvědčovala zmínka o Benediktových studiích v Římě – kolem roku 495. Pozdější tradicí uváděná příslušnost k patricijské a senátorské rodině Aniciů, k níž náležel Řehoř Veliký, není pravděpodobná.

Jak vypráví Gregorius [Řehoř] Veliký, záhy, znechucen zhýralým životem velkoměstské společnosti, opouští Benedikt studia v Římě a odchází nejprve do Enfide / Effide (dnes Affile), poté do samoty v Subiacu východně od Říma v údolí řeky Ania. Tam se setkal s mnichem Romanem, který jej uvedl do mnišského způsobu života; zanedlouho si jej mniši z nedalekého kláštera Vicovaro u Tivoli zvolili po smrti svého představeného opatem. Záhy však došlo ke sporům – Benedikt nebyl ochotem smířit se se světským způsobem života vicovarské komunity a poté, co se jej mniši pokusili otrávit odchází nazpět do samoty u Subiaca. Zde jej začínají vyhledávat lidé toužící po mnišském způsobu života, a zanedlouho vyrůstá v okolí Subiaca dvanáct malých klášterů, každý s dvanácti mnichy v čele s opatem.
Vzrůstající Benediktova popularita vzbudila zášť místního kněze Florencia; Benedikt, aby předešel útokům opouští Subiacum a roku 529 zakládá na Monte Cassinu v Latiu, asi 140 km od Říma, na místě bývalé Apollonovy svatyně, klášter.

Benedikt zemřel 21. března 547 – datum je tradované, den i rok lze ovšem při absenci přímých pramenů těžko stanovit jinak; liturgicky je světec připomínán 21. 3. [svátek zesnutí] a 11. 7. [výročí přenesení ostatků do kláštera Fleury-sur-Loire ve Francii; snad r. 672]; je ctěn jako patriarcha západního mnišství a od r. 1964 jako patron Evropy.

Ikonografické atributy svatého Benedikta

Svatý Benedikt bývá obvykle zobrazován v řeholním hábitu s opatskou berlou, někdy též s mitrou (na některých vyobrazeních mu leží u nohou). Často je vyobrazován s knihou (Řehole) v ruce.
Individuální atributy vycházejí z epizod II. knihy Dialogů sv. Řehoře Velikého: rozbité síto na čištění obilí (Benediktova chůva jej z nepozornosti rozbila, Benediktovou modlitbou bylo opět sceleno); rozbitá číše (kalich), z něhož vylézá malý had nebo okřídlený drak (vicovarští mniši podali svému opatovi číši s otráveným vínem, Benedikt nádobu požehnal, ta se roztříštila a otrávené víno vyteklo); havran (na světcův příkaz odnesl otrávený chléb). Na některých vyobrazeních je Benedikt obklopen světelným kruhem (koulí), odkazující(m) na světcovo mystické vidění.
Symbolika kříže v souvislosti se sv. Benediktem byla v průběhu staletí rozvinuta do svébytné komplexní formy – kříže svatého otce Benedikta.

Řehole svatého Benedikta

Na Monte Cassinu napsal Benedikt kolem r. 529 řeholní pravidla, pojednávající o podstatných prvcích mnišství – o životě v klášteře, o řádu společné modlitby, o poslušnosti, mlčenlivosti, pokoře, o přijímání noviců a hostí, vlastnostech a volbě opatů a jejich zástupců, pozornost věnuje také zacházení s klášterním majetkem a charakteru mnicha pověřeného jeho správou.
Při sestavování řehole Benedikt využil starších asketických a duchovních pojednání o mnišském životě, zejm. díla Jana Cassiana, Basileia Velikého, gallské řehole a životopisy jurských otců, spisy sv. Augustina, především však anonymní Řeholi tzv. Magistra. Tento stručný výčet zdrojů Benediktovy řehole ukazuje, že od 5. století, kdy se v západní Evropě šíří mnišské hnutí, byla zde napsána, ať již před Benediktem, jeho současníky, nebo v následujících staletích, celá řada pravidel klášterního života (řeholí). Benedikt svou Řeholi zařazuje do proudu mnišské tradice, tento důraz je u něho zřetelný (srov. např. RB 73); nemá v úmyslu být programově originální. Ve srovnání s jinými klášterními pravidly z 5. až 6. století se však jeho řehole přesto vyznačuje přinejmenším ve dvou ohledech původností: jde o pravidla vyvážená a dobře rozlišující reálné možnosti společenství i jednotlivců. Askeze podle Benedikta nesmí být samoúčelným „výkonem“ (srov. RB 49,7–10); zde jde o askezi v jejím původním významu (cvičení, zdokonalování), boj se smyslovými žádostmi a pokušeními. Tato „cvičení“ nemají omezovat, ale naopak rozvíjet „lidskost“ (humanitas) členů komunity, v prvé řadě cestou pokory (humilitas, srov. RB 7).
Mnišský život se koncentruje na úsilí o „conversatio morum“ (srov. RB 58,1.17; 73,1n.); v této „změně mravů“ jde podle sv. Benedikta o celkovou proměnu přístupu k životu. Kvalita časného života je neustále ohrožována různými pokušeními; mnišství je v dikci Řehole službou Bohu a bližním v bdělosti a ve svobodném podřízení se kázni a řádu. Mnich poznává ze zkušenosti, že svodů „vládce tohoto světa“ nezbavuje odchod za klášterní zdi automaticky, a rozhodně ne jednou provždy. Ďábel je neustále nablízku a „rozdmýchávání nespokojenosti“ je jednou z jeho nejúčinnějších zbraní. Poslušnost a pokora jsou cestou k přijetí odpovědnosti za vlastní život tváří v tvář skutečnosti posledního soudu. V tomto životě neexistuje dokonalost, to však nedispenzuje od povinnosti o ni usilovat; je třeba jít vytrvale cestou postupných kroků (srov. RB Prol. 49n.). Život v klášteře má směřovat k jednotě duší překračující rozměr osobnostních limitů; v tomto duchovním přátelství milujeme Boha ve svých bližních (protože jinak ani nemůžeme) a své bližní skrze Boha. V této jednotě překonáváme omezení naší pozemské existence. Benedikt upozorňuje na nezbytnost rozlišovat a respektovat individualitu jednotlivců, a právě na tomto základě stanovuje obecná pravidla pro jejich osobní rozvoj v rámci společenství, pod vedením představených, zkušených v klášterním životě. Tyto charakteristiky spolu s akcentem, který na osobu a dílo sv. Benedikta položil svatý papež Řehoř Veliký přispěly k tomu, že významu zasahujícího celý křesťanský Západ dosáhla právě ta řehole, kterou pro svůj klášter napsal Benedikt z Nursie. Tohoto vlivu nedosáhla v době svého vzniku, kdy byla jednou z mnoha, ale až pozdějším vývojem mnišství v Evropě. Přibližně po dobu dvou staletí je Benediktova řehole v západoevropských klášteřích užívána spolu s jinými, zejména s řeholními pravidly irského mnicha sv. Columbana. Teprve koncem 7. století se s RB jako jedinou závaznou normou řeholního života setkáváme v Anglii. V klášterech kontinentální Evropy se RB jako výlučná řehole prosazuje až počátkem 9. století zásluhou jiného mnicha jménem Benedikt.

Benediktinky

Založení ženské větve mnišství, které se řídí Řeholí sv. Benedikta, tedy benediktinek, tradice přičítá Benediktově sestře-dvojčeti, svaté Scholastice († 10. února 543/547). Není však jisté, zda klášter v Piumbarole nedaleko Monte Cassina, kam je, rovněž spíše tradičně, klášter sv. Scholastiky situován, užíval od počátku Benediktovu Řeholi; pravděpodobně se ženské kláštery na Západě většinou řídily podle místních podmínek interpretovanými asketickými spisy církevních a mnišských otců, zejména sv. Augustina, Athanasia a Jana Cassiana, nebo řeholemi, které byly psány (podobně jako RB) pro jednotlivé komunity, např. řeholí Caesaria z Arles. Když se v rámci impéria karlovské dynastie v 8. a 9. století prosazuje Řehole Benediktova jako všeobecně závazná norma řeholního života v klášterech mužských, dochází ke sjednocení na této bázi zřejmě také v ženských komunitách. Tento stav trvá až do přelomu 10. a 11. století, kdy se na Západě objevují nové formy řeholního života, často programově navazující na předbenediktinské mnišství, zejména na Řeholi sv. Augustina. V dalších stoletích dochází k novým dobovým a místním transformacím ideálu Bohu zasvěceného života.