Mnišství od počátků k sv. Benediktovi z Nursie

Počátky

Z dochovaných literárních pramenů víme, že někteří křesťané prvních století po Kristu, zejména ve století čtvrtém, se cítili být povoláni k disciplinovanému a odříkavému (asketickému) životu v ústraní, naplněnému modlitbou a jednoduchou manuální prací. V Egyptě, Palestině a Sýrii žili buď o samotě jako poustevníci, nebo se sdružovali do komunit (tzv. cenobité). Postupně se mnišství rozšířilo i do západní části tehdejší římské říše. Rozmanitost forem mnišského života začala postupně upravovat a řídit psaná pravidla (regula / řehole), psaná představenými komunit pro společenství, která vedli, na základě vlastních zkušeností s mnišským životem a s řešením praktických záležitostí společného života mnichů.

Pro východní mnišství se staly největšími autoritami Pachómios v Egyptě, v Malé Asii a Řecku (Byzanci) mnich a biskup Basileios Veliký; pro Západ bylo rozhodující působení sv. Augustina, Jana Cassiana a sv. Benedikta z Nursie.

Benedikt z Nursie

Na základě jediného zdroje informací, který, kromě samotné Řehole, máme k dispozici, totiž II. knihu Dialogů papeže Řehoře I. Velikého, lze jen obtížně stanovit chronologii Benediktova života. [Dialogy nelze číst jako doklad pramenné povahy podle měřítek a nároků, které na historiografii klade naše doba.]

Benedikt se narodil kolem roku 480 (rok je odvozen z tradovaného data úmrtí) v Nursii (střední Itálie, dnešní Norcia), zřejmě v majetnější rodině svobodných římských občanů. Tomu by nasvědčovala zmínka o Benediktových studiích v Římě – kolem roku 495. Pozdější tradicí uváděná příslušnost k patricijské a senátorské rodině Aniciů, k níž náležel Řehoř Veliký, není pravděpodobná.

Jak vypráví Gregorius Veliký, záhy, znechucen zhýralým životem velkoměstské společnosti, opuští Benedikt studia v Římě a odchází nejprve do Enfide / Effide (dnes Affile), poté do samoty v Subiacu východně od Říma v údolí řeky Ania. Tam se setkal s mnichem Romanem, který jej uvedl do mnišského způsobu života; zanedlouho si jej mniši z nedalekého kláštera Vicovaro u Tivoli zvolili po smrti svého představeného opatem. Záhy však došlo ke sporům – Benedikt nebyl ochotem smířit se se světským způsobem života vicovarské komunity a poté, co se jej mniši pokusili otrávit odchází nazpět do samoty u Subiaca. Zde jej začínají vyhledávat lidé toužící po mnišském způsobu života, a zanedlouho vyrůstá v okolí Subiaca dvanáct malých klášterů, každý s dvanácti mnichy v čele s opatem.
Vzrůstající Benediktova popularita vzbudila zášť místního kněze Florencia; Benedikt, aby předešel útokům opouští Subiacum a roku 529 zakládá na Monte Cassinu v Latiu, asi 140 km od Říma, na místě bývalé Apollonovy svatyně, klášter.

Benedikt zemřel 21. 3. 547 – datum je tradované, den i rok lze ovšem při absenci přímých pramenů těžko stanovit jinak; liturgicky je světec připomínán 21. 3. [svátek zesnutí] a 11. 7. [výročí přenesení ostatků do kláštera Fleury-sur-Loire ve Francii; snad r. 672].

Řehole sv. Benedikta

Na Monte Cassinu napsal Benedikt kolem r. 529 řeholní pravidla, pojednávající o podstatných prvcích mnišství – o životě v klášteře, o řádu společné modlitby, o poslušnosti, mlčenlivosti, pokoře, o přijímání noviců a hostí, vlastnostech a volbě opatů a jejich zástupců, pozornost věnuje také zacházení s klášterním majetkem a charakteru mnicha pověřeného jeho správou.
Při sestavování řehole Benedikt využil starších asketických a duchovních pojednání o mnišském životě, zejm. díla Jana Cassiana, Basileia Velikého, gallské řehole a životopisy jurských otců, spisy sv. Augustina, především však anonymní Řeholi tzv. Magistra. Tento stručný výčet zdrojů Benediktovy řehole ukazuje, že od 5. století, kdy se v západní Evropě šíří mnišské hnutí, byla zde napsána, ať již před Benediktem, jeho současníky, nebo v následujících staletích, celá řada pravidel klášterního života (řeholí). Benedikt svou Řeholi zařazuje do proudu mnišské tradice, tento důraz je u něho zřetelný (srov. např. RB 73); nemá v úmyslu být programově originální. Ve srovnání s jinými klášterními pravidly z 5. až 6. století se však jeho řehole přesto vyznačuje přinejmenším ve dvou ohledech původností: jde o pravidla vyvážená a dobře rozlišující reálné možnosti společenství i jednotlivců. Askeze podle Benedikta nesmí být samoúčelným „výkonem“ (srov. RB 49,7–10); zde jde o askezi v jejím původním významu (cvičení, zdokonalování), boj se smyslovými žádostmi a pokušeními. Tato „cvičení“ nemají omezovat, ale naopak rozvíjet „lidskost“ (humanitas) členů komunity, v prvé řadě cestou pokory (humilitas, srov. RB 7). Benedikt rozlišuje a respektuje individualitu jednotlivců, a na tomto základě stanovuje obecná pravidla pro jejich osobní rozvoj v rámci společenství, pod vedením představených, zkušených v klášterním životě. Tyto charakteristiky spolu s akcentem, který na osobu a dílo sv. Benedikta položil svatý papež Řehoř Veliký přispěly k tomu, že významu zasahujícího celý křesťanský Západ dosáhla právě ta řehole, kterou pro svůj klášter napsal Benedikt z Nursie. Tohoto vlivu nedosáhla v době svého vzniku, kdy byla jen jednou z mnoha, ale až pozdějším vývojem mnišství v Evropě. Přibližně po dobu dvou staletí je Benediktova řehole v západoevropských klášteřích užívána spolu s jinými, zejména s řeholními pravidly irského mnicha sv. Columbana. Teprve koncem 7. století se s RB jako jedinou závaznou normou řeholního života setkáváme v Anglii. V klášterech kontinentální Evropy se RB jako výlučná řehole prosazuje až počátkem 9. století zásluhou jiného mnicha jménem Benedikt.