Mnišství od počátků k sv. Benediktovi z Nursie

Počátky

Mnišství se v církvi objevuje velmi záhy, přinejmenším v základních projevech. Odkud se však tato idea objevila, není jisté. Historická věda od 19. století přinesla řadu hypotéz; jejich přehled uvádí např. Václav Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 1, Praha 2006, s. 10–13, zde jen stručný souhrn:

1) Mimokřesťanské vlivy, které se uchytily ve spiritualitě prvotní církve. Jde zejména o vliv buddhismu, kde fenomén mnišství byl znám a rozvíjen dlouho před vznikem křesťanství. Jsou patrné analogie mezi způsobem života buddhistických a křesťanských mnichů, nelze však nalézt průkazné historické vazby.

2) Původ mnišství v náboženské praxi starého Egypta. Zasvěcenci kultu boha Serapida žili v naprosté izolaci uzavřeni v tzv. Sérapeu, chrámu boha Serapida v Memfis. Lucianus ze Samosaty (2. století n.l.) popisuje případ jistého Pankratesia, který po třiadvacet let pobýval v temných podzemních prostorách, kde ho Isis zasvěcovala do mystérií a magie. Ve starém Egyptě je znám smysl samoty jako prostředku meditace v tichu chrámů, znali také dočasnou samotu na poušti, zejména na pohřebištích. O tom jsou četné doklady z nástěnných maleb v hrobkách. Na poušť odcházeli Egypťané, aby dosáhli osvícení, pomoci či spásy, zasvěcenci byli lidé uchvácení božstvím, kteří žili neustále v chrámech životem adorace a bohoslužby. Tito lidé také s největší pravděpodobností věnovali pozornost etickým a duchovním hodnotám egyptské moudrosti. Tyto hodnoty budou ovlivňovat i křesťanské Egypťany, jakým byl např. Pachómios. Spíše než přímou příčinnou souvislost tu můžeme vidět odvěké projevy egyptského ducha, toužícího se přiblížit k věčnosti.

3) Vliv dvou skupin v rámci judaismu – esejců a terapeutů. Část esejců praktikovala způsob života, který můžeme nazvat mnišský. Nálezy u Mrtvého moře, v dané souvislosti zejména Řád Jednoty, popisují organizaci kumránského společenství. Známe obřad přijímání členů i způsob zasvěcení, denní i noční rytmus života společenství – modlitby a práce, hospodaření s majetkem, le také specifickou exegezi Písma, vyjadřující i vytvářející jeho myšlení a život. Esejci byli součástí živé tradice starozákonního božího lidu, která formovala i novozákonní církev. Podobný fenomén jako esejci v Palestině představují terapeuti (therapeutés) v židovské diaspoře v Egyptě, o nichž pojednává Filón Alexandrijský v pojednání De vita contemplativa. Název společenství je odvozen z řečtiny, znamená léčitel/ka/ či služebník/ice/. Věnovali se skutečně léčení nejen těla, ale zejména duchovního člověka, a sloužili Bohu, jak se učili přirozeným poznáním a ze Zákona zjeveného Bohem. K této práci a službě je vedla božská láska. Touha po pravém životě je učila umírat tomuto pozemskému životu, jejich myšlení bylo stále soustředěno na Boha, celý život terapeutů byl založen na kázni a sebeovládání. Asketické důrazy, akcentovaný význam modlitby a kontemplace, společný život v chudobě, celibátu a poslušnosti, radikální vydanost a zasvěcení se Boží věci, připravenost ke střetu se zlem. To všechno byly „terapeutické“ prvky, které se zřetelně objevují v pokusech prvních poustevníků a později organizátorů mnišských komunit.

4) Vliv helénizmu, v jehož rámci se na přelomu letopočtů vytvářel ideál kontemplativní samoty. Řecká filozofie a společenská atmosféra, kterou spoluformovala, sehrály jistě svou roli při vytváření křesťanského myšlení a teologického slovníku – a to platí i o mnišství. Byl to zejména novoplatonizmus, který ovlivnil mnišskou teologii, a právě tak není pochyb o vlivu stoicismu, stejně jako o významných impulzech helénistických mysterijních náboženství. Tyto vlivy však sotva mohou být vysvětlovány jako přímé – v helénistické atmosféře se formuje život celé církve a vzniká v ní veškerá starokřesťanská literatura, počítaje v to i spisy novozákonní.

5) Vliv manicheizmu, který vznikl v polovině třetího století v Mezopotámii a odkud se velmi rychle rozšířil zejména do Egypta, právě v době, kdy se tam začíná formovat křesťanské mnišství. Otázka příčinnosti je však složitá, protože možný je také opak, totiž že v době svého vzniku v Mezopotámii byl manicheizmus ovlivněn asketickými křesťanskými důrazy.

6) Perzekuce křesťanů před „konstantinovským obratem“, kdy mnozí křesťané prchali na poušť před hrozícím nebezpečím. Nezodpovězena v tomto případě zůstává otázka, proč po ukončení zejm. Deciova pronásledování křesťanů tito zůstali na poušti a nevrátili se k původnímu způsobu života.

7) Mnišství jako reakce proti sekularizaci pokonstantinské církve. Zásadní námitkou je zde skutečnost, že doba vzniku a formování mnišství sahá ještě před rok 312.

8) Bádání o vzniku mnišství přineslo postupně poznání, že mnišství se objevilo na mnoha místech křesťanského světa nezávisle a téměř současně – v Egyptě, Sýrii, Kapadocii, v Palestině i v Římě samotném, bez prokazatelných vzájemných vlivů. Texty z pozdějších století, které chtějí vytvořit vzájemnou vazbu, se nejčastěji odvolávají na Egypt, který byl proslaven postavami velkých mnichů a bohatou mnišskou literaturou a stal se tak jakousi normou. Autoři mnišské literatury se odvolávají k Egyptu, aby tak prokázaly spojení s Antóniem, Makariem a jinými pouštními Otci, podobně jako se místní církve odvolávaly na své apoštolské počátky. Rozbor duchovních proudů i společenských daností doby vzniku prvotní církve ukazují, že mnišství, tak jak se objevilo ve 3. století, není jev radikálně nový. Konstitutivní prvky teorie i praxe mnišství existovaly v církvi od prvního století. Tento premonasticismus tvoří asketické proudy, které poznamenaly křesťanství prvních tří století. V nich je základní pramen toho, co nazýváme ve vlastním slova smyslu křesťanské mnišství. Dáme-li za pravdu této tezi, pak nic nebrání tomu, abychom akceptovali (jakkoli hypotetické) vlivy z mimokřesťanských náboženských a filozofických tradic, aniž bychom ztratili ze zřetele vlastní inspirační zdroj mnišství – biblické texty a zejména jejich střed a cíl, tedy samotného Ježíše Krista. K této hypotéze srov. např. Wipszycka, Ewa, a Hiżycki, Szymon. Mniši – nejen ti svatí… rozhovor o prvních mniších na egyptské poušti. Přel. J. Linka. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2009 [= PB 17].

Na jistější půdu se dostáváme až od čtvrtého století křesťanského letopočtu – z dochovaných literárních pramenů víme, že někteří křesťané se cítili být povoláni k disciplinovanému a odříkavému (asketickému a enkratickému) životu v ústraní, naplněnému modlitbou a jednoduchou manuální prací. V Egyptě, Palestině a Sýrii žili buď o samotě jako poustevníci, nebo se sdružovali do komunit (tzv. cenobité). Postupně se mnišství rozšířilo i do západní části tehdejší římské říše. Rozmanitost forem mnišského života začala postupně upravovat a řídit psaná pravidla (regula / řehole), psaná představenými komunit pro společenství, která vedli, na základě vlastních zkušeností s mnišským životem a s řešením praktických záležitostí společného života mnichů. Pro východní mnišství se staly největšími autoritami Pachómios v Egyptě, v Malé Asii a Řecku (Byzanci) mnich a biskup Basileios Veliký; pro Západ bylo rozhodující působení sv. Augustina, Jana Cassiana a sv. Benedikta z Nursie.

Svatý Benedikt z Nursie

Na základě jediného zdroje informací, který, kromě samotné Řehole, máme k dispozici, totiž II. knihu Dialogů papeže Řehoře I. Velikého, lze jen obtížně stanovit chronologii Benediktova života. [Dialogy nejsou dokladem pramenné povahy podle měřítek a nároků, které na historiografii klade naše doba.]

Benedikt se narodil kolem roku 480 (rok je odvozen z tradovaného data úmrtí) v Nursii (střední Itálie, dnešní Norcia), zřejmě v majetnější rodině svobodných římských občanů. Tomu by nasvědčovala zmínka o Benediktových studiích v Římě – kolem roku 495. Pozdější tradicí uváděná příslušnost k patricijské a senátorské rodině Aniciů, k níž náležel Řehoř Veliký, není pravděpodobná.

Jak vypráví Gregorius [Řehoř] Veliký, záhy, znechucen zhýralým životem velkoměstské společnosti, opouští Benedikt studia v Římě a odchází nejprve do Enfide / Effide (dnes Affile), poté do samoty v Subiacu východně od Říma v údolí řeky Ania. Tam se setkal s mnichem Romanem, který jej uvedl do mnišského způsobu života; zanedlouho si jej mniši z nedalekého kláštera Vicovaro u Tivoli zvolili po smrti svého představeného opatem. Záhy však došlo ke sporům – Benedikt nebyl ochotem smířit se se světským způsobem života vicovarské komunity a poté, co se jej mniši pokusili otrávit odchází nazpět do samoty u Subiaca. Zde jej začínají vyhledávat lidé toužící po mnišském způsobu života, a zanedlouho vyrůstá v okolí Subiaca dvanáct malých klášterů, každý s dvanácti mnichy v čele s opatem.
Vzrůstající Benediktova popularita vzbudila zášť místního kněze Florencia; Benedikt, aby předešel útokům opouští Subiacum a roku 529 zakládá na Monte Cassinu v Latiu, asi 140 km od Říma, na místě bývalé Apollonovy svatyně, klášter.

Benedikt zemřel 21. 3. 547 – datum je tradované, den i rok lze ovšem při absenci přímých pramenů těžko stanovit jinak; liturgicky je světec připomínán 21. 3. [svátek zesnutí] a 11. 7. [výročí přenesení ostatků do kláštera Fleury-sur-Loire ve Francii; snad r. 672]; je ctěn jako patriarcha západního mnišství a od r. 1964 jako patron Evropy.

Ikonografické atributy svatého Benedikta

Svatý Benedikt bývá obvykle zobrazován v řeholním hábitu s opatskou berlou, někdy též s mitrou (na některých vyobrazeních mu leží u nohou). Často je vyobrazován s knihou (Řehole) v ruce.
Individuální atributy vycházejí z epizod II. knihy Dialogů sv. Řehoře Velikého: rozbité síto na čištění obilí (Benediktova chůva jej z nepozornosti rozbila, Benediktovou modlitbou bylo opět sceleno); rozbitá číše (kalich), z něhož vylézá malý had nebo okřídlený drak (vicovarští mniši podali svému opatovi číši s otráveným vínem, Benedikt nádobu požehnal, ta se roztříštila a otrávené víno vyteklo); havran (na světcův příkaz odnesl otrávený chléb). Na některých vyobrazeních je Benedikt obklopen světelným kruhem (koulí), odkazující(m) na světcovo mystické vidění.
Symbolika kříže v souvislosti se sv. Benediktem byla v průběhu staletí rozvinuta do svébytné komplexní formy – kříže svatého otce Benedikta.

Řehole svatého Benedikta

Na Monte Cassinu napsal Benedikt kolem r. 529 řeholní pravidla, pojednávající o podstatných prvcích mnišství – o životě v klášteře, o řádu společné modlitby, o poslušnosti, mlčenlivosti, pokoře, o přijímání noviců a hostí, vlastnostech a volbě opatů a jejich zástupců, pozornost věnuje také zacházení s klášterním majetkem a charakteru mnicha pověřeného jeho správou.
Při sestavování řehole Benedikt využil starších asketických a duchovních pojednání o mnišském životě, zejm. díla Jana Cassiana, Basileia Velikého, gallské řehole a životopisy jurských otců, spisy sv. Augustina, především však anonymní Řeholi tzv. Magistra. Tento stručný výčet zdrojů Benediktovy řehole ukazuje, že od 5. století, kdy se v západní Evropě šíří mnišské hnutí, byla zde napsána, ať již před Benediktem, jeho současníky, nebo v následujících staletích, celá řada pravidel klášterního života (řeholí). Benedikt svou Řeholi zařazuje do proudu mnišské tradice, tento důraz je u něho zřetelný (srov. např. RB 73); nemá v úmyslu být programově originální. Ve srovnání s jinými klášterními pravidly z 5. až 6. století se však jeho řehole přesto vyznačuje přinejmenším ve dvou ohledech původností: jde o pravidla vyvážená a dobře rozlišující reálné možnosti společenství i jednotlivců. Askeze podle Benedikta nesmí být samoúčelným „výkonem“ (srov. RB 49,7–10); zde jde o askezi v jejím původním významu (cvičení, zdokonalování), boj se smyslovými žádostmi a pokušeními. Tato „cvičení“ nemají omezovat, ale naopak rozvíjet „lidskost“ (humanitas) členů komunity, v prvé řadě cestou pokory (humilitas, srov. RB 7). Benedikt rozlišuje a respektuje individualitu jednotlivců, a na tomto základě stanovuje obecná pravidla pro jejich osobní rozvoj v rámci společenství, pod vedením představených, zkušených v klášterním životě. Tyto charakteristiky spolu s akcentem, který na osobu a dílo sv. Benedikta položil svatý papež Řehoř Veliký přispěly k tomu, že významu zasahujícího celý křesťanský Západ dosáhla právě ta řehole, kterou pro svůj klášter napsal Benedikt z Nursie. Tohoto vlivu nedosáhla v době svého vzniku, kdy byla jen jednou z mnoha, ale až pozdějším vývojem mnišství v Evropě. Přibližně po dobu dvou staletí je Benediktova řehole v západoevropských klášteřích užívána spolu s jinými, zejména s řeholními pravidly irského mnicha sv. Columbana. Teprve koncem 7. století se s RB jako jedinou závaznou normou řeholního života setkáváme v Anglii. V klášterech kontinentální Evropy se RB jako výlučná řehole prosazuje až počátkem 9. století zásluhou jiného mnicha jménem Benedikt.