Břevnovský klášter od barokní obnovy do konce „dlouhého 19. století“

Sartoriovým nástupcem a dovršitelem jeho díla se stal opat Otmar Zinke (1700–1738). Nejvýznamnější opat období baroka v Břevnově zahájil r. 1708 novou výstavbu celého kláštera. Stavební práce zpočátku vedl Pavel Ignác Bayer; opat Zinke s ním však nebyl spokojen a propustil ho. Na jeho místo najal r. 1709 Kryštofa Dientzenhofera (1655–1722); s ním pracoval od r. 1716 pro klášter také jeho syn Kilián Ignác (1689–1751).
Výzdobu chrámu a klášterních prostor prováděli přední umělci doby, za všechny zde jmenujme alespoň malíře P. Brandla (1668–1735), J. P. Molitora (1702–1756), J. J. Stevense ze Steinfelsu (1651–1730) a K. D. Asama (1686–1739); ze sochařů je třeba zmínit M. V. Jäckela (1655–1738) a K. J. Hiernla (1693–1748).
(O období po skončení válek v 15. století a také o stavbě kláštera iniciované Otmarem Zinkem se podrobněji zmiňujeme také v kontextu proměn ekonomické situace břevnovského opatství.)

Vedle výstavby nového kláštera v Břevnově dokládá Zinkův záměr navázat na dávné benediktinské tradice především koupě Lehnického Pole v Dolním Slezsku. Poblíž místa, kde kdysi stávalo proboštství opatovických benediktinů, nechal vybudovat další břevnovské proboštství, které se však později, v důsledku válek o rakouské dědictví, ocitlo na pruském území. Úsilí o vytvoření sítě Břevnovu podřízených benediktinských domů ve všech třech historických zemích České koruny dokládá také připojení fary v Orlové na Těšínsku, někdejším sídle menšího benediktinského opatství.
Ambice opata směřovaly k vnitřnímu upevnění řádové kongregace a k vynětí českých benediktinů z pravomocí pražského arcibiskupa. Spor táhnoucí se desítky let skončil dlouho po Otmarově smrti vítězstvím arcibiskupa; přes tento dílčí neúspěch je možné dobu kolem poloviny 18. století hodnotit jako vrcholný rozkvět břevnovského klášterního společenství.

V následujícím období se do života řeholní komunity a klášterního areálu promítaly politické a válečné události. V každém válečném tažení, probíhajícím ve středních Čechách, břevnovský klášter a jeho okolí opětovně doplácely na svou polohu při hlavní přístupové cestě k Praze od západu. Klášter vždy nesl především náklady spojené s ubytováním vojska a ošetřováním raněných, ale také, nejvíce právě v konfliktech 18. století, zátěž válečných daní. Po odchodu vojáků se pak pracovalo na úklidu a opravách budov. Tak tomu bylo ve válečných letech 1741/42, kdy klášter pustošili Sasové a Francouzi, i v r. 1744, kdy tu byl špitál pruského vojska. Opětovně zde byl umístěn pruský špitál r. 1757, kdy došlo k natolik rozsáhlému poškození, že bylo nezbytné znovu posvětit klášterní kostel. S nelehkým úkolem provést břevnovské opatství válečnými roky a řídit následné obnovné práce se museli vyrovnávat dva nástupci Otmara Zinka, Benno II. Löbl (opatem 1738—1751) a Bedřich Grundtmann (opatem 1752—1772). Právem lze konstatovat, že oba se své služby zhostili se ctí.

Původ břevnovského posvícení

Sedmiletá válka, probíhající v letech 1756–1763 představuje co do územního rozsahu a zapojení válčících států jeden z nejrozsáhlejších konfliktů v evropských dějinách. A bez nadsázky lze říct, že šlo o válku geograficky světovou – bojovalo se v Evropě, ale vojska Francie a Velké Británie se střetla také v severní Americe a na mořích. Příčiny války, aliance a jednotlivé střety tohoto konfliktu zde rozebírat nebudeme; nemůžeme sledovat ani celý průběh rakousko-pruské války na českém území. Uvádíme pouze důležité okamžiky střetnutí probíhající v bezprostřední blízkosti břevnovského kláštera a jeho se týkající. [Podrobné informace o konfliktu lze nalézt např. v knize Františka Stellnera Sedmiletá válka v Evropě. Praha: Libri, 2007.]

Pruská vojska se pohybovala na českém území od září 1756; břevnovský klášter zasáhlo až jarní tažení pruského vojska roku 1757.
1. května se pruské vojsko již blížilo od západu k Praze; vojsko rakouské pod velením Karla Lotrinského, rozložené kolem Bílé hory, ustoupilo před blížícím se nepřítelem do Prahy (říšskou čili strahovskou branou).
2. května zahájili Prusové obléhání Prahy. Pruský velitel vyslýchal břevnovského převora P. Reinelta, od něhož chtěl vyzvědět něco o postavení rakouských vojsk, která se stáhla z Bílé hory, ten mu však vojensky relevantní informace podat nemohl (nebo nechtěl). V klášteře bylo následně ubytováno 800 pruských vojáků a 30 důstojníků, 3. května dorazil pruský polní maršál J. Keith, který obsadil prelaturu.
6. května došlo před Prahou, v prostoru rozprostírajícím se od hory Žižkov přes Hrdlořezy, Malešice, Olšany a Nusle až ke Štěrboholům, k bitvě, která skončila po 3. hodině odpolední porážkou rakouského vojska. Obě strany utrpěly přibližně stejné ztráty – asi 14 000 vojáků (bitva zvaná „u Štěrbohol“ patří k nejkrvavějším střetnutím 18. století). Mnoho raněných Prusů bylo umístěno v břevnovském klášteře; nejprve byli ukládáni v konventu, a to v mnišských celách a na chodbách.
Mnichům, kteří z kláštera před jeho obsazením neodešli, zůstaly k obývání tři cely, archiv a knihovna. V klášteře zůstalo 9 kněží a 3 novicové, větší část břevnovské komunity prožila toto období na statku v Kladně, odkud se bratři vrátili až 9. září 1757.

Další ranění byli do kláštera přineseni během noci, ti byli uloženi v prelatuře. 7. května byl klášter vojáky přeplněn tak, že již bylo obtížné procházet chodbami konventu, proto následující den byl pro raněné uvolněn také kostel. Mše byla poté sloužena v kapitulní síni a posléze v malé oratoři nad vstupem do kostela ze sakristie.
V chrámu v provizorních rakvích již leželi dva mrtví z řad nejvyšších pruských velitelů – maršál hrabě von Schwerin, a generál jízdy Friedrich vévoda Holstein-Beck. Nabalzamovaná těla maršála Schwerina a holštýnského vévody byla převezena do Pruska. 16. května v klášteře podlehl zranění generál von Schöning, také jeho tělo bylo odvezeno do Pruska, 17. května pak generál H. K. L. Herault de Hautcharmoy (Hautchermois). Údaje o jeho pohřbení v klášteře se liší a nelze je ověřit: podle některých podání generála jako protestanta pohřbili před postranním vchodem do klášterního kostela pod velkou starou lípou; podle jiného mínění byl katolík a byl pohřben ve zvláštním hrobě u vchodu do kostela.
V břevnovském klášteře zemřelo přes 2500 raněných pruských vojáků a důstojníků; všichni byli pohřbeni za klášterní sýpkou, na tzv. „Prajzovce“, kde nalezlo poslední odpočinek mnoho Prusů již roku 1744. Po dokončení archeologického průzkumu břevnovské zahrady (2009–2011) byly nalezené ostatky uloženy v benediktinské části břevnovského hřbitova.

18. června 1757 rakouský maršál hrabě Daun porazil pruské vojsko v bitvě u Kolína. Porážka Prusů byla natolik drtivá, že král Friedrich byl donucen 20. června zrušit obléhání Prahy a zahájit ústup k saským a lužickým hranicím.
Také břevnovský klášter byl Prusy opuštěn: 20. června byl zahájen odvoz raněných do Drážďan a na počátku července opustili klášter již všichni pruští vojáci, jak ranění, tak bojeschopní. I když se jedná pouze o odhad, je možné že během vojenských operací u Prahy prošlo břevnovským klášterem coby lazaretem celkem až 14 000 pruských vojáků a asi 400 rakouských zajatců.
4. července začalo čištění budov, které trvalo mnoho týdnů – až 11. září požehnal opat Bedřich Grundtmann opravené objekty konventu a prelatury.
Když byl také kostel náležitě upraven, pražský světící biskup Antonín Petr Příchovský jej znovu posvětil 9. října 1757.

Doba josefinského osvícenství s důrazem na racionalizaci chodu státu vedla k výraznému omezení počtu klášterů i řeholníků, přičemž byly rušeny zejména kláštery kontemplativně zaměřené. Opat Štěpán Rautenstrauch (1773–1785), který sám byl osvícenskými myšlenkami ovlivněn, dokázal nebezpečí zrušení odvrátit. Sekularizace se v případě břevnovského opatství omezily na zrušení konventu v Polici,  panství a duchovní správa však byly benediktinům ponechány. Oslabeny byly vazby s rajhradským proboštstvím.

Fortunatus Böhm (opatem 1806–1818) byl výborný hospodář, kterému se navzdory těžké době podařilo zpevnit klášterní ekonomiku. (Napoleonské války a válečné odvody, r. 1813 byl v klášteře opět lazaret, tentokrát zde byli ranění vojáci spojeneckých armád rakouské, pruské a ruské, ale zároveň i Francouzi). Opat Böhm obnovil domácí klášterní výuku teologie, ve vnitřním životě klášterů kladl důraz především na jeho tradiční prvky, které se v desetiletích osvícenských reforem vytrácely – na chórový zpěv, meditaci a duchovní četbu. Do období Böhmovy opatské vlády spadá i změna v uspořádání řeholních domů v rámci břevnovského opatství. Napřed bylo v roce 1810 zrušeno a po majetkové stránce konfiskováno podřízené proboštství v Lehnickém Poli v království Pruském, v roce 1813 bylo formálně dokonáno osamostatnění moravského proboštství v Rajhradě u Brna – císař František I. vyslyšel prosby komunity a povýšil dům na samostatné opatství.

Opata Böhma následoval v úřadě Placidus Beneš (opatem 1818–1844). Získal doktorát z teologie a ve vědecké práci podporoval i členy kláštera. Stavěl mimo jiné školy (Broumov, Hejtmánkovice, Machov). V jeho době se i mezi českými benediktiny začaly projevovat nacionální tenze a zároveň erodovala klášterní disciplína. Opat rezignoval a dožil na klášterním zámku Sloupno a pak v Břevnově.

Jan Nepomuk Rotter (opatem 1844–1886), syn krejčího pracujícího pro broumovský klášter, dosáhl na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze doktorátu z teologie a v Praze a ve Štýrském Hradci vyučoval dogmatiku. Získal si uznání jako univerzitní hodnostář i jako obecně známá postava kulturního života v Čechách a zapojil se také do politického života monarchie. Proslul jako obnovitel klášterních staveb v 19. století, mimo jiné nechal opravit kostely v Břevnově i Broumově – vtiskl jim jejich dnešní podobu. Rotter byl podporovatelem klášterního gymnázia, které se v průběhu 19. století stalo pro široké okolí významnou školou připravující studenty (tehdy jen chlapce) na studium na univerzitách. Opat se s tímto světem rozloučil 4. května 1886, a broumovský benediktin, historik Laurentius Wintera o něm – bez nadsázky – napsal, že „bohat na zásluhách […] zanechal zářící a na všech stranách vděčnou vzpomínku“.

Když 14. září 1886 kapituláři břevnovského a broumovského kláštera zvolili Ruperta Smolíka opatem, měl tento benediktin za sebou již dlouhé a požehnané působení, a to nejen v rámci opatství: byl kaplanem v Metličanech, od r. 1866 přednášel pastorální teologii na bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. R. 1875 byl jmenován profesorem tohoto předmětu na teologické fakultě v Praze, a zde ho také zastihla opatská volba. Zapsat se výrazněji do řady břevnovských opatů mu dopřáno nebylo – neuplynulo ani jedenáct měsíců od opatské benedikce, když 22. srpna 1887 v Broumově zemřel.

Jeho nástupcem se stal 25. října 1887 Bruno Čtvrtečka, absolvent broumovského klášterního gymnázia, doktor teologie. Krátce působil na pražské teologické fakultě, v letech 1871–1886 byl profesorem němčiny a náboženství na broumovském gymnáziu, poté (1886–1887) zde byl ředitelem. Za jeho dlouhé vlády pomalu končí „rotterovská epocha“, i když toto tvrzení platí ve větší míře pro klášter břevnovský; život benediktinů v Broumově byl (nejen v tomto ohledu) od Břevnova odlišný. Bruno Čtvrtečka zemřel v Broumově 16. února 1922. Zejména po 28. říjnu 1918 jistě intenzivně vnímal a prožíval proměnu vztahů — mezi kláštery a jejich okolím, mezi oběma kláštery břevnovského opatství navzájem i uvnitř především břevnovské komunity.

To vše ale pocítil naplno až Čtvrtečkův nástupce Vilém Rudolf. Opatem byl zvolen 4. října 1922, po předcházejícím působení v duchovní správě na klášterních farách v Martínkovicích, Broumově a ve slezské Orlové. Po většinu doby, kdy stál v čele břevnovsko-broumovského opatství, se musel vyrovnávat nejen s nepřízní tehdejší československé společnosti vůči německo-české benediktinské komunitě, ale také s narůstajícím napětím mezi oběma národnostmi v klášteřích. K tomu přistoupil i mezigenerační nesoulad mezi mnichy, starší generací žijící mnohdy s pohledem stále upřeným k „starým zlatým časům“ a nově příchozími, žádajícími radikální změny. Uskutečnění proměny, požadované nejen směrem „zvenčí dovnitř“ kláštera, ale i v něm samotném, však nebylo úlohou opata Rudolfa. Zemřel po pouhých čtyřech letech vedení břevnovských a broumovských mnichů 5. září 1926 během pobytu na faře v Počáplích u Terezína. Nyní také v Břevnově definitivně skončilo „dlouhé 19. století“. Další generace mnichů se už se světem výše uvedených opatů míjí, a to záměrně a s jasnými cíli.