Břevnovský klášter od 13. do 17. století

V závěru první poloviny 12. století vstoupili na české území nové řády, cisterciáci a premonstráti; dlouhé období, kdy benediktini představovali v českém prostředí jedinou formu řeholního života, skončilo a jejich klášterům hrozila ztráta podpory členů vládnoucího rodu, zemských elit a biskupů. Výlučné postavení břevnovského kláštera dané polohou poblíž Pražského hradu ukončilo založení Královské kanonie premonstrátů na Strahově. V následujících staletích proto musel Břevnov svůj nárok na přední místo mezi českými kláštery důrazně prosazovat a prokazovat. K udržení přízně a důvěry Přemyslovců napomohla benediktinům mimo jiné skutečnost, že na rozdíl od nových reformních řádů nebyly jejich kláštery závislé na řádových centrech v zahraničí.
Novou šancí pro rozšíření břevnovského klášterního společenství se stala kolonizace dosud málo osídlených okrajových oblastí země. Doklad úspěšnosti této strategie představuje založení proboštství v Polici a později v Broumově. Břevnov tak i nadále patřil mezi nejvýznamnější církevní instituce středověkých Čech, stal se mateřským klášterem, k němuž náleželo několik klášterů podřízených (už zmíněná proboštství Police nad Metují, Broumov, Rajhrad ad.).
Břevnovský klášter zůstal v románské podobě (stavby zahájené za opata Meginharda, o tom výše) až do poloviny 13. století. Příznivá hospodářská situace umožnila zahájit postupnou přestavbu kláštera v gotickém slohu. Ta započala asi po polovině 13. století, za opatů Martina I. (1253–1278) a Křišťana (1278–1290), v úpravách pokračoval opat Bavor z Nečtin.

Devatenáctý opat břevnovský, Pavel II. – Bavor z Nečtin, vystupuje jako výrazná osobnost tohoto období. V čele břevnovské komunity stál v letech 1289/1291–1332 a s jeho osobou je spojen největší rozkvět kláštera v předhusitském období. To může vypadat jako paradox, protože pro české země to bylo období ne právě šťastné: v osmdesátých letech 13. stol. se ještě vzpamatovávaly ze škod způsobených za poručnické vlády Oty Braniborského, pokojnější léta vlády Václava II. vystřídalo po vymření Přemyslovců, za krátkodobého panování Rudolfa I. a Jindřicha Korutanského, nové období zmatků, přinášející opětovné zhoršení poměrů v zemi; ty se jen málo měnily k lepšímu za vlády Jana Lucemburského, vynikajícího válečníka a politika evropského formátu, již méně však svědomitého vládce svých vlastních držav.
Nelehkou dobou prováděl Bavor své kláštery obratně, ač se zpočátku ve svém odhadu vnitropolitického vývoje spletl. Po vymření Přemyslovců se část zemské šlechty postavila za kandidaturu Jindřicha Korutanského jako manžela Anny, dcery krále Václava II., na český trůn; zemský sněm 8. září 1306 zvolil českým králem Rudolfa, syna císaře Albrechta. Rudolf zemřel již 4. července 1307 a 15. srpna t. r. byl Jindřich českým králem zvolen. Mezi českou šlechtou Jindřich velkou podporu neměl a z církevních prelátů byl zřejmě Bavor jedním z mála jeho příznivců. Poté, co se volba ukázala chybou, a králem se stal Jan Lucemburský, Bavor „změnil strany“; jeho vztah s novým králem však zřejmě nebyl, alespoň zpočátku, dobrý. Ne náhodou byl po Janově korunovaci (7. února 1311) za místo schůzky krále Jana s rakouským vévodou Friedrichem (v červnu t. r.) určen rajhradský klášter, pro který taková akce znamenala nemalou finanční zátěž, neboť hostitelé na sebe brali náklady spojené s pobytem hostů. Jednání, na němž byly potvrzeny dohody o vzájemné pomoci a přátelství se dále účastnili královna Eliška, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a zbraslavský opat Petr, a nikdo z nich nebyl bez náležitého doprovodu – ze strany Bavora z Nečtin šlo o vstřícné gesto vůči králi.
Z let 1296 až 1306 jsou dochovány písemné zprávy, zejm. tzv. Protokol, v němž opat Bavor zaznamenal své výdaje, vynaložené v Břevnově, Polici nad Metují, Broumově a v Rajhradě. Úvod k Protokolu obsahuje seznam bohoslužebného náčiní a liturgických oděvů i rukopisů (mešní knihy, graduál, bible, žaltáře), jež opat pro uvedené kostely pořizoval se značným nákladem; některé předměty nakupoval i daleko za hranicemi.
---------------------

Bavor z Nečtin pro břevnovský klášter získal roku 1295 také Codex gigas, a to koupí od sedleckého kláštera cisterciáckého. Sedleckým cisterciákům kodex zastavili jeho původní majitelé a tvůrci, benediktini podlažičtí. (Opatství Panny Marie v Podlažicích založil kolem r. 1160 šlechtic Vrbata, k uvedenému roku je listinou z 16. června doložen první opat tohoto kláštera, Hugo. Podlažický klášter byl zcela zničen v dubnu 1421 po útoku husitů. Pokusy o obnovu kláštera po skončení husitských válek nebyly úspěšné.) Zakoupení kodexu pro břevnovskou knihovnu dosvědčuje zápis samotného Bavora (nebo jím pověřeného písaře) na prvním pergamenovém foliu knihy, přilepeném na vnitřní straně desky a tvořící tak součást předsádky. Zápis odkryl chemickou retuší George Stephens roku 1847. Text ozřejmuje okolnosti zakoupení kodexu, a dává nahlédnout do nitra osobnosti břevnovského opata:
„Ať vědí všichni, kdo budou do tohoto spisu nahlížet, že důstojný otec a pán Bavor, z boží milosti opat kláštera Břevnovského, a také jeho téměř druhý zakladatel, maje slitovného ducha, jednak z božího úradku, jednak také na velikou prosbu ctihodného pána, pana Řehoře, přesvaté pražské církve biskupa, získal knihu převelikou, kterou lze přiřadit k sedmi divům světa pro její obrovitost, obsahující Nový a Starý zákon, a také část všech sedmi svobodných umění, Josefa (Flavia), Kroniku a Řeholi našeho svatého otce a opatrovníka Benedikta, jakož i kalendárium, kterou bratři podlažičtí pro naléhavou nouzi svého kláštera dali do zástavy bratřím v Sedlci: ale už tehdy se uvádí, že kniha byla téměř ztracená a byla trvale mimo držení řádu. My pak B(avor), chtějíce učinit zadost prosbám řečeného představeného, vykoupili jsme nyní knihu od opatství Sedleckého, s dovolením kláštera Podlažického, jehož majetkem bývala, nechtějíce, aby byla mimo držení řádu, a dali jsme za ni hotové peníze, aby ji náš břevnovský dům natrvalo vlastnil a užíval, a ještě jsme připlatili nad oceněnou hodnotu uvedené knihy. Toto bylo dojednáno léta Páně 1295, ve 4. roce našeho opatství.“
Po přepadení a dobytí břevnovského kláštera pražany a tábority 22. května 1420, a po následující ztrátě statků se centrem benediktinů z Břevnova stalo Broumovsko. Přesun břevnovské komunity do Broumova r. 1420 zřejmě nebyl náhlý a chaotický – listiny z předhusitského období se zachovaly téměř kompletní, rovněž i menší část břevnovské knihovny, je tedy pravděpodobné, že transport alespoň těch nejcennějších předmětů a nejdůležitějších písemností byl předem připraven. Do bezpečnějšího Broumova byl asi odvezen také Codex gigas; „asi“ proto, že první výslovná zmínka o přítomnosti kodexu v Broumově pochází až z roku 1477. V Broumově kodex sloužil jako „pamětní kniha“, na jejíž volná folia se zapisovali nejrůznější návštěvníci, třeba císař římský a král český Ferdinand I., který v broumovském klášteře přenocoval r. 1527 při své cestě z Vratislavi. 
Opat Martin II. Ratibořský z Pravdovic (1575–1602) kodex roku 1594 daroval císaři Rudolfovi. Zda byl k tomuto kroku veden vlastním zájmem císařovým, nebo snahou zmírnit nepřízeň panovníka ke své osobě není jisté; pokud bylo motivem to druhé, byla jeho snaha neúspěšná: císařským reskriptem z 22. října 1601 byl sesazen. Už za Martinova předchůdce, Jana z Chotova, břevnovské opatství směřovalo k úpadku: klesal počet mnichů jak v Broumově, tak v Polici a Rajhradě; opatství již nebylo s to osazovat své venkovské fary a muselo angažovat diecézní kněze. Martin tento stav ignoroval a navíc přestal dbát i na hospodářskou prosperitu jemu svěřených klášterů. Usiloval o jediné: zvětšit hotovost v pokladně svého opatství. Snaha o maximální peněžní výnos byla zřejmě hlavním důvodem stížností broumovských měšťanů u císaře Rudolfa II., následného vyšetřování a vizitace, kterou roku 1597 vykonal tehdejší pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé a Lipého. Její závěr se odráží ve výše uvedeném císařském rozhodnutí. Z broumovského kláštera odešel opat Martin, řečený Korýtko ve svém stylu – vzal prý si s sebou celou klášterní pokladnu. Ať už tomu s Korýtkem bylo jakkoliv, 4. března 1594 úředník broumovského kláštera Matyáš z Dorndorfu odjíždí s největší knihou, jakou kdy svět viděl (312 pergamenových folií o rozměrech 920×500 mm) do Prahy; předáním kodexu Rudolfově kunstkomoře spojitost rukopisného unikátu s českými benediktiny končí.
----------------------

Jako správce klášterů a jejich statků vystupoval opat Bavor razantně – tak lze soudit např. z toho, že r. 1296 si vymohl papežskou bulu, která břevnovskému opatovi přiznávala neomezenou moc nad tehdy existujícími břevnovskými proboštstvími (Rajhrad, Police, Broumov) – důsledek jeho jurisdikčního sporu s olomouckým biskupem o proboštství rajhradské, nebo ze zprávy o potrestání rebelujících broumovských fojtů, kteří využili opatovy nepřítomnosti v zemi ke vzpouře a vydrancování broumovské tvrze.
Diplomat a dobrý organizátor ze soupisu výdajů vystupuje i jako stavebník – zmiňuje např. střechu na novostavbu gotického konventního chrámu, který postupně nahrazoval románskou baziliku, zvonici kostela a další – doklad, že Bavor nebyl iniciátorem přestavby, ale dokončoval dílo započaté již za jeho dvou předchůdců. Je pravděpodobné, že hlavním impulsem k dalším stavebním podnikům tohoto opata (opatův dům, dům pro řemeslníky, oprava domu pro hosty, infirmaria /nemocnice/ a dormitáře /ložnice mnichů/) byly škody, způsobené klášteru ve „zlých letech“ po smrti Přemysla Otakara II., kdy v Čechách vládl Ota Braniborský. Ve stejné době (asi 1306–1311) opat Bavor investuje značné sumy do stavby broumovského kláštera (hradu), který o století později nabyl pro břevnovské benediktiny nového významu.

Vývoj středověkého kláštera v Břevnově představuje kontinuální proces, úpravy a přestavby probíhaly takřka permanentně. V románském a gotickém období nedocházelo k podstatným dispozičním změnám – nové stavby vznikaly na stejných místech, na kterých stály starší budovy.
Konventní chrám představoval torzo s úzkou severní lodí, dlouhým mnišským chórem a asymetricky umístěným dvojlodím na jihu. Archeologický výzkum odkryl chór, kaple a části jižního dvojlodí.
Další stavba pocházející rovněž patrně z Bavorovy doby je dodnes zachována na západním okraji kláštera – jde o těleso studny Vojtěšky s klenbou nesenou hmotnými klínovými žebry, které bylo začleněno do barokní Dientzenhoferovy stavby, která vtiskla „Vojtěšce“ její stávající podobu.
Z objektů klauzury severně od kostela (snad z doby opata Meginharda) se zachovaly porušené základy románských budov s lavatoriem u severního křídla konventu; románská klauzura byla nahrazena gotickými objekty přibližně stejného půdorysu, s polygonálním lavatoriem. Z gotického jižního ambitu (snad z roku 1296) se zachovaly zbytky opukové dlažby a pole mozaikové terakotové dlažby přiléhající ke kamenné lavici – mandatu [z lat. mandatum – příkaz, pověření. Obřad mytí nohou, konaný původně v katedrálních a opatských kostelích na Zelený čtvrtek; název je odvozen z latinského znění Ježíšových slov při poslední večeři: „Mandatum novum do vobis, ut diligatis invicem…“ (Jan 13,34). Benediktinská tradice tohoto obřadu vychází z ustanovení RB 53,12n. (kap. Přijímaní hostí): „Opat nalije hostům vodu na ruce, a (společně) s celou komunitou jim umyje i nohy.“]
Východní křídlo gotické klauzury nese stopy dvou stavebních etap. Gotický kostel a část východního křídla klauzury lze zařadit k přibližně jednomu stavebnímu záměru. Na východní průčelí jižního dvojlodí navazuje další gotická budova, která je poslední známou předhusitskou stavbou v jádře konventu.
Na východním okraji klášteřiště byly odkryty zbytky středověkých a novověkých hospodářských objektů. Na západním okraji klášteřiště stávala gotická budova tzv. mincovny, známá ještě z vyobrazení 17. století; její účel není znám, snad šlo o jakési klášterní dílny, možná o výše zmíněný dům pro řemeslníky. Objekt byl zbořen r. 1714 v souvislosti s barokní přestavbou kláštera.
Je pravděpodobné, že celková úprava břevnovského kláštera v gotickém slohu dokončena nebyla – při vizitaci kláštera roku 1357, kterou konal arcibiskup Arnošt z Pardubic (břevnovským opatem byl tehdy Předbor z Chroustoklat, 1336–1360), byl konstatován havarijní stav některých budov kláštera. To nasvědčuje možnosti, že nejen stavba kostela, ale ani dalších objektů po Bavorově smrti nepokračovala a gotizovaný areál zůstal torzem až do husitských válek. I přes tyto nejasnosti zůstává patrné, že také v desetiletích předcházejících husitským bouřím náležel Břevnov k předním duchovním centrům Prahy i celého království. Opat Diviš II. (1385–1409) byl jako reformátor řeholního života respektován benediktiny i mimo svůj vlastní klášter; mimořádný rozsah břevnovského panství dokládá nově pořízený urbář a rovněž početností osazenstva patřil klášter k největším v zemi. Myšlenky zpochybňující samotný smysl řeholního života tedy zastihly klášter v jednom z nejšťastnějších období jeho existence.

Jan Hus (asi 1371 až 1415), kněz, mistr pražské univerzity, usiloval o nápravu církve – což v této době znamenalo současně nápravu společnosti jako celku – podle biblických vzorů, zejm. tak, jak ranou církev líčí kniha Skutků apoštolů. Navazoval na působení anglického reformátora Jana Wiclefa, z českých předchůdců je třeba jmenovat Konráda Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže. Od roku 1402 oslovoval Hus širší lidové vrstvy coby kazatel v pražské Betlémské kapli, kde také r. 1412 veřejně a velmi ostře vystoupil proti prodeji tzv. odpustků. Tím se rozpory Husa s církevní naukou, do té doby převážně probíhající v rámci univerzitních disputací, staly široce vnímanou záležitostí. Konflikt nakonec Husa přivedl do Kostnice, kde se na koncilu snažil obhájit své učení o církvi; nakonec byl odsouzen a upálen jako kacíř. Husitství, náboženské a sociální hnutí s národnostními motivy, vycházelo z kritiky neutěšeného stavu katolické církve (dvoj- až trojpapežství, nedobré mravy vyššího kléru, kupčení se svátostmi, a především velké vlastnictví světských statků). Husova kázání záhy našla odezvu u dalších kazatelů, působících ve městech i na venkově, a současně, zejména pro kritiku církevního vlastnictví světských statků také mezi šlechtou. Symbolem odporu proti církevní nauce i praxi se stalo přijímání podobojí všemi věřícími, tedy nejen kněžími, jak bylo do té doby stanoveno. Odtud také pochází označení „utrakvisté“, tedy přijímající pod obojí způsobou / sub specie utraque, posvěcený chléb i víno. Samotné hnutí se formovalo po Husově upálení v Kostnici (6. července 1415), a postupně vzniká několik proudů, od umírněných „pražanů“, vedených vcelku konzervativně smýšlejícími představiteli univerzity, až po radikální směr táborský (město Tábor se stalo nejvýznamnějším centrem husitství).

Kláštery byly častým cílem husitských útoků a mnohé zcela zanikly. Hledáme-li důvody, můžeme brát v úvahu hned několik (souběžných) možností: kláštery byly „lokálně koncentrovaným" symbolem duchovní i světské moci církve; z vojenského hlediska, coby většinou opevněné objekty představovaly potenciální nebezpečí. V případě kláštera břevnovského mohl být útok motivován také strategickou polohou kláštera u přístupových cest do Prahy.
Břevnov byl napaden 22. 5. 1420: „Táborští … ze svého dočasného stanoviště na ostrově za Poříčskou bránou (dnešní Štvanice) vykonávali strážní službu v blízkém okolí. Ve středu 22. května 1420 u královské obory na severním předpolí Pražského hradu přepadli zásobovací výpravu Jana st. z Michalovic, s jejímiž vozy se vrátili do svého ležení. Ještě téhož dne společně s Pražany vypálili benediktinský klášter v Břevnově, odkud přivedli devět řeholníků, které vsadili do vězení.“ Šmahel, František. Husitská revoluce 3: kronika válečných let. Praha: UK, 1996, s. 42; srov. líčení této události u Vavřince z Březové. (Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979, s. 65.) Dva ze zajatých benediktinů byli nedlouho poté upáleni. Zde mohlo sehrát roli povědomí husitů o nepřátelském postoji místních řeholníků k jejich hnutí – např. břevnovský mnich Jan z Holešova patřil k aktivně vystupujícím odpůrcům Jana Husa. Při přepadení došlo k poničení klášterních objektů, následně pak k dlouhotrvajícímu rozvratu hospodářství kláštera i jeho personálního stavu – větší část břevnovské komunity včetně opata Mikuláše (opatem 1419–1426) hned na začátku husitských válek (1419/1420) uprchla na své proboštství do Broumova.

Vyhlášením křížové výpravy proti českým kacířům (1420) se církevněreformní úsilí dostalo do pozadí a hlavním prostředkem řešení sporů byla nadále válka. Disciplinované husitské vojsko mělo v osobách Jana Žižky z Trocnova a poté kněze Prokopa, zvaného Holý, vojevůdce mimořádných kvalit – všechny velké bitvy, od Prahy r. 1420 až po Domažlice r. 1431 skončily porážkami křižáků. Tíživá hospodářská situace a únava z dlouhých bojů vedly postupně k izolaci radikálního křídla a jeho porážce pražským vojskem v bitvě u Lipan roku 1434. Až domácí střetnutí tak otevřelo cestu ke smírné úpravě vztahů umírněných utrakvistů s katolickou církví. Na koncilu v Basileji vymezila tzv. kompaktáta rozsah církevní reformy v Čechách, jejich vyhlášení v Jihlavě r. 1436 uzavřelo revoluční fázi husitství.

Obecné uznání Zikmunda Lucemburského za českého krále otevřelo sice po letech bojů řeholníkům cestu zpět do pražských klášterů, ale nikoliv přímou cestu k návratu rozchvácených statků a k obnovení řeholního života v někdejší podobě. Právě ztráta podstatné části hospodářského zázemí potřebného k znovuvybudování kláštera byla zřejmě hlavní příčinou, proč břevnovští opati s trvalým návratem nespěchali. V Břevnově nadále působila pouze malá komunita a objekt nebyl ve větší míře opravován. Rozsáhlejší, ovšem stále pouze dílčí stavební obnovné práce v Břevnově byly zahájeny teprve mezi roky 1537–1553, za opata Matěje z Tachova, a jejich nejdůležitějším výsledkem byl kostel, zprovozněný roku 1545. Je pravděpodobné, že nevelkou pozdněgotickou stavbou bylo pouze opravené a západním směrem prodloužené presbyterium gotického chrámu, které, na rozdíl od chrámové lodi a dalších gotických staveb, bylo dokončeno.
Představení břevnovských benediktinů byli okolnostmi přinuceni sžít se s rolí venkovských prelátů, sídlících v odlehlém Broumově. Z odstupu staletí je ovšem zřejmé, že tato skutečnost měla i pozitivní důsledky: přesídlením čelného preláta do východních Čech, které jinak zůstaly téměř bez klášterů, mohlo vzniknout regionálně významné centrum katolictví.

Další zkouškou, která se pro řadu řeholních institucí stala osudnou, byl nástup protestantské reformace. Břevnovský i broumovský klášter sice přetrvávaly, avšak jejich význam celkově upadal — v závěru 16. století se nacházely v hluboké krizi. Neuspokojivý stav byl nakonec vyřešen císařským zásahem – dosazením opata Wolfganga Selendera z Prošovic (1602–1619), povolaného z kláštera sv. Jimrama v Řezně. Posláním nového rázného opata měla být celková reforma života v českých a moravských benediktinských domech. Mezi jeho plány hrála významnou roli i snaha o obnovení kláštera v Břevnově, tehdy již označovaného běžně jako klášter sv. Markéty. Do obecného povědomí se ovšem opat Wolfgang zapsal spíše sporem s broumovskými protestanty, který skončil jeho útěkem z města a rozhodnutím vzbouřených stavů, že nemá být již »více v zemi trpěn«. Neústupný opat zemřel v moravském exilu s vědomím, že další existence jeho kláštera a řeholního života v zemi vůbec je vážně ohrožena.

Po vítězství katolické strany v bitvě na Bílé hoře, v situaci, kdy se po vypovězení nekatolických duchovních nedostávalo světských kněží, se řeholní řády staly oporou rekatolizace. Obnoveným zřízením zemským získali představení klášterů vlastnících pozemkový majetek, pokud patřili k infulovaným prelátům, přední místo na zemských sněmech. Z benediktinských opatů připadlo první místo opatu břevnovskému. Benno I. Falk z Falkenberka (opatem 1621–1646) vyvíjel velké úsilí, aby opět obnovil českou benediktinskou kongregaci; roku 1631 svolal první provinciální kapitulu, které také předložil návrh statut. Jejich uvedení do života českých a moravských benediktinských klášterů se však pomalu dařilo až Alexiu Hübnerovi (opatem 1646–1652) a Augustinu Seyfertovi (opatem 1652–1663). Plány na obnovu klášterů sice postupně získávaly reálné obrysy, předpokladem však byly dostatečné výnosy z hospodaření na klášterních panstvích, s nimiž nebylo možné tak záhy po ukončení třicetileté války příliš počítat.

Zásadnější obnova břevnovského kláštera a vzkříšení vyhořelého kláštera broumovského jsou spjaty až s osobou opata Tomáše Sartoria (1663–1700). Právě za jeho vlády vyústila nespokojenost s utužením poddanství v rebelii, která byla v Broumově krvavě potlačena. Opat Tomáš nechal v letech 1668–1672 vystavět v Břevnově novou budovu konventu. Jedná se o stavbu, jejíž část stojí jižně od kostela i nyní – tzv. Sartoriův konvent, postavený Martinem Reinerem. Již o čtyři roky později požár na den sv. Markéty, tj. 13. července, budovy konventu i kostela poškodil (možná zde měla původ opatova deviza „Quod nocet, docet – Co škodí, to poučí“). Opravy řídil stavitel Martin Allio, později P. I. Bayer. Stavební dispozici výrazně změnil v roce 1735 K. I. Dientzenhofer, který nechal ubourat část severního křídla, které původně vedlo až ke kostelu.