Řehole svatého Benedikta

Řeholní pravidla napsal sv. Benedikt kolem roku 529 na Monte Cassinu [vizte předcházející stránku]. Pojednávají o podstatných prvcích mnišství – o životě v klášteře, o řádu společné modlitby, o poslušnosti, mlčenlivosti, pokoře, o přijímání noviců a hostí, vlastnostech a volbě opatů a jejich zástupců, pozornost věnuje také zacházení s klášterním majetkem a charakteru mnicha pověřeného jeho správou [srov. RB 31–34].

Při sestavování řehole Benedikt využil starších asketických a duchovních pojednání o mnišském životě, zejm. díla Jana Cassiana, Basileia Velikého, gallské řehole a životopisy jurských otců, spisy sv. Augustina, především však anonymní Řeholi tzv. Magistra. Tento stručný výčet zdrojů Benediktovy řehole ukazuje, že od 5. století, kdy se v západní Evropě šíří mnišské hnutí, byla zde napsána, ať již před Benediktem, jeho současníky, nebo v následujících staletích, celá řada pravidel klášterního života [řeholí]. Benedikt svou Řeholi zařazuje do proudu patristické a mnišské tradice. Tento důraz je u něho zřetelný [srov. např. RB 73]; nemá v úmyslu být programově originální. [Srov. např. Řehole Benediktova, 1998, s. XIX–XXXII a 179–202; Holzherr 2001, s. 11–17; Ventura 2010, s. 413–432.]

Ve srovnání s jinými klášterními pravidly z 5. až 6. století se však Benediktova řehole přesto vyznačuje přinejmenším ve dvou ohledech původností: jde o pravidla vyvážená a dobře rozlišující reálné možnosti společenství i jednotlivců. Askeze podle Benedikta nesmí být samoúčelným „výkonem“ [srov. RB 49,7–10]; zde jde o askezi v jejím původním významu [cvičení, zdokonalování], boj se smyslovými žádostmi a pokušeními. Tato „cvičení“ nemají omezovat, ale naopak rozvíjet „lidskost“ [humanitas] členů komunity, v prvé řadě cestou pokory [humilitas, srov. RB 7].

Mnišský život se koncentruje na úsilí o „conversatio morum“ [srov. RB 58,1.17; 73,1n.]; v této „změně mravů“ jde podle sv. Benedikta o celkovou proměnu přístupu k životu. Kvalita časného života je neustále ohrožována různými pokušeními; mnišství je v dikci Řehole službou Bohu a bližním v bdělosti a ve svobodném podřízení se kázni a řádu. Mnich poznává ze zkušenosti, že svodů „vládce tohoto světa“ nezbavuje odchod za klášterní zdi automaticky, a rozhodně ne jednou provždy. Ďábel je neustále nablízku a „rozdmýchávání nespokojenosti“ je jednou z jeho nejúčinnějších zbraní. Poslušnost a pokora jsou cestou k přijetí odpovědnosti za vlastní život tváří v tvář skutečnosti posledního soudu. V tomto životě neexistuje dokonalost, to však nedispenzuje od povinnosti o ni usilovat – je třeba jít vytrvale cestou postupných kroků [srov. RB Prol. 49n.].

Společný život v klášteře má směřovat k jednotě duší překračující rozměr osobnostních limitů. V tomto duchovním přátelství milujeme Boha ve svých bližních [protože jinak ani nemůžeme] a své bližní skrze Boha. V této jednotě překonáváme omezení naší pozemské existence. Svatý Benedikt upozorňuje na nezbytnost rozlišovat a respektovat individualitu jednotlivců, a právě na tomto základě stanovuje obecná pravidla pro jejich osobní rozvoj v rámci společenství, pod vedením představených [opata, převora a děkanů], zkušených v klášterním životě.

Tyto charakteristiky, spolu s akcentem, který na osobu a dílo sv. Benedikta položil svatý papež Řehoř Veliký přispěly k tomu, že právě Benediktova Řehole postupně dosáhla významu zasahujícího celý křesťanský Západ. Nestalo se tak v době jejího vzniku, kdy byla jednou z mnoha, ale až pozdějším vývojem mnišství v Evropě. Přibližně po dobu dvou staletí je Benediktova řehole v západoevropských klášteřích užívána spolu s jinými, zejména s řeholními pravidly irského mnicha sv. Columbana. Teprve koncem 7. století se s RB jako jedinou závaznou normou řeholního života setkáváme v Anglii. V klášterech kontinentální Evropy se RB jako výlučná řehole prosazuje až počátkem 9. století zásluhou jiného mnicha jménem Benedikt.

Literatura (výběr):
La Regle de S. Benoit I–VII. Ed. Adalbert de Vogüe. Paris: Cerf, 1972—1977 [= Sources Chrétiennes 181–186].
Regula Benedicti. Řehole Benediktova. Přel. A. Franecová, V. Engelhart a O. Koupil. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998.
Holzherr, Georg. Řehole Benediktova / uvedení do křesťanského života (komentář). Přel. A. Vandrovec aj. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001 [= PB 4].
Řehole Benediktova s Prokopem Siostrzonkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005.
Stewart, Columba. Modlitba a komunita: benediktinská tradice. Přel. M. Mikulicová. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004.
Ventura, Václav. Spiritualita křesťanského mnišství 2–3. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2010 [= PB 19].
Vizte též předcházející stránku a stránku vydavatelství.

Řehole Benediktova – Prolog 
1 Naslouchej, synu, mistrovu učení, (Srov. Př 1,8)
nakloň k němu ucho svého srdce, (Srov. Př 4,20)
a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi (Srov. Př 6,20)
a uveď ve skutek,
2 aby ses v namáhavé poslušnosti vrátil k tomu,
od něhož ses vzdálil zahálčivou neposlušností.
3 Obracím se nyní na tebe, kdo se zříkáš vlastní vůle,
a chtěje sloužit ve vojsku Krista, Pána a pravého Krále,
chápeš se mocných a přeslavných zbraní poslušnosti. (Srov. Ef 6,10–17; 2 Tim 2,2–4)
4 Především, kdykoli začínáš něco dobrého,
co nejusilovněji ho pros, aby to sám dokončil.
5 Ten, jenž nás uznal za své děti,
se pak už nikdy nebude muset rmoutit pro naše špatné činy.
6 Obdaroval nás, a my ho máme vždycky poslouchat tak,
aby nás nejen jednou nevydědil jako rozhněvaný otec své děti,
7 ale aby nás ani jako obávaný pán nevydal,
popuzen našimi hříchy,
věčnému trestu jako ty nejničemnější služebníky, kteří ho nechtěli následovat ke slávě.
8 Povstaňme tedy už jednou, burcováni slovy Písma:
Už nám nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. (Řím 13,11a)
9 A s očima otevřenýma pro božské světlo
v ohromení slyšme, k čemu nás Boží hlas dennodenně vybízí:
10 Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. (Žl 94,7b–8)
11 A dále: Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím. (Zj 2,7a)
12 A co říká? Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. (Žl 33,12)
13 Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma smrti. (Jan 12,35b; srov. Jan 8,12)
14 V množství lidu, na který takto volá, hledá Pán svého služebníka, a proto opakuje:
15 Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí? (Žl 33,13; vv. 15–18 srov. 1 Petr 3,10–12)
16 Jestliže to zaslechneš a odpovíš: „Já“,
říká ti Bůh:
17 Chceš-li mít pravý a věčný život,
zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov,
chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj
. (Žl 33,14n.)
18 Budete-li se takto chovat, nespustím z vás svůj zrak
a můj sluch bude nakloněn vašemu volání.
A ještě dřív, než ke mně zavoláte, se vám ozvu:
Zde jsem. (Srov. Žl 33,16; Iz 58,9; Iz 65,24)
19 Co je pro nás, milí bratři, sladší než tento hlas Páně, který nás zve?
20 Hle, ve své dobrotě nám Pán ukazuje cestu k životu. (Srov. Žl 15,10n.)
21 Opásejme si tedy bedra vírou a konáním dobrých skutků (Srov. Ef 6,14n.; Lk 12,35)
a pod vedením evangelia se vydejme po jeho stezkách, (Srov. 1 Sol 2,12)
abychom si tak zasloužili patřit na toho,
kdo nás povolal do svého království.
22 Chceme-li bydlet v příbytku jeho království,
nedojdeme tam jinak než cestou dobrých skutků.
23 S prorokem se zeptejme Pána:
Hospodine, kdo smí prodlévat ve tvém stánku,
kdo přebývat na tvé svaté hoře?
(Žl 14,1)
24 Poslechněme si, bratři, co nám Pán na tuto otázku odpovídá
a jak nám k onomu příbytku ukazuje cestu.
25 Říká: Vejde tam, kdo žije bez vady a koná spravedlnost, (vv. 25–27 Žl 14,2n.)
26 kdo upřímně smýšlí ve svém srdci, kdo svým jazykem nepomlouvá,
27 kdo nečiní příkoří svému bližnímu, kdo netupí svého souseda,
28 kdo od svého srdce odvrhne zlomyslného ďábla, když mu něco našeptává,
a i s jeho našeptáváním jím úplně pohrdne,
uchopí jeho myšlenky ještě malé a roztříští je o Krista. (Srov. Žl 14,4; Žl 136,9)
29 Kdo se v bázni Boží nepovyšují pro své dobré chování,
ale uznávají, že dobrého nejsou schopni sami od sebe, nýbrž skrze Pána. (Srov. Flp 2,13)
30 Pána, který v nich působí, velebí jako prorok:
Nikoliv nám, Hospodine, nikoliv nám, ale svému jménu zjednej slávu. (Žl 113B,1 = 115,1 hebr.)
31 Stejně ani apoštol Pavel nepřičítal nic ze svého kázání sobě:
Boží milostí jsem to, co jsem. (1 Kor 15,10)
32 A dále říká: Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. (2 Kor 10,17)
33 Proto také Pán v evangeliu praví:
Kdo tato má slova slyší a podle nich jedná,
podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále.

34 Přivalila se povodeň, přihnala se vichřice
a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále
. (vv. 33n. Mt 7,24n.)
35 Pán to řekl a očekává, že budeme na jeho svatá ponaučení každý den odpovídat skutky.
36 Abychom napravili své chyby,
jsou nám dny tohoto života prodlouženy jako příměří –
37 apoštol říká:
Copak nevíš, že tě Boží dobrota chce přivést k pokání? (Řím 2,4b)
38 Vždyť dobrotivý Pán praví:
Nemám zalíbení v hříšníkově smrti,
ale aby hříšník své chování změnil a byl živ
. (Ez 33,11)
39 Když jsme se, bratři, Pána zeptali,
kdo smí prodlévat v jeho stánku, vyslechli jsme ponaučení, co konat, abychom tam mohli přebývat.
Kéž ty povinnosti plníme.*
* [V některých rukopisech Řehole se následující verše 40–50 vynechávají.]
40 Musíme tedy připravit svá srdce i těla
pro vojenskou službu ve svaté poslušnosti přikázáním.
41 A v čem naše přirozenost zmůže méně,
v tom prosme Pána, aby nám pomohl svou milostí.
42 Chceme-li uniknout pekelným trestům a dospět k věčnému životu,
43 je třeba už nyní, dokud je čas a jsme v tomto těle
a vše je možno plnit ve světle tohoto života,
44 běžet a konat, co je nám užitečné pro věčnost. (vv. 43n. srov. Jan 12,35; v. 44 srov. 1 Kor 9,24)
45 Chceme tedy založit školu služby Pánu.
46 Doufáme, že při tom nestanovíme nic tvrdého ani nic těžkého.
47 I kdyby se však z oprávněných důvodů,
pro napravení špatností nebo pro zachování lásky,
přistoupilo k něčemu trochu přísnějšímu,
48 neopouštěj hned ve strachu cestu spásy,
která na začátku nemůže být jiná než úzká. (Srov. Mt 7,14)
49 Když se pak pokrokem v řeholním životě a ve víře rozšíří srdce,
běžíme cestou Božích přikázání z nevýslovně sladké lásky. (Srov. Žl 118,32)
50 Nikdy se nerozcházíme s jeho naukou,
zůstáváme v jeho učení až do smrti v klášteře
a trpělivostí získáváme podíl v Kristových utrpeních,
abychom měli podíl i v jeho království. (Srov. Sk 2,42; 2 Jan 9; Kol 1,24; Řím 8,17; 1 Petr 4,13)
[Amen]

Řehole Benediktova 1998, s. 3–11.