Benediktini a břevnovský klášter

Benediktinská komunita

je společenství křesťanů římskokatolického vyznání, bratří nebo sester, kteří společně hledají Boha (srov. RB 58,7).
Oporou je jim v tom řehole sv. Benedikta z italské Nursie, sepsaná v 6. století, soubor pravidel mnišského společenství (z lat. regula = měřítko, pravidlo, uspořádání). Tento řád pro život v klášteře na základě Písma svatého, tradice církevních otců a zkušeností předcházejících generací mnichů stanovuje, jak mají bratři nebo sestry společně žít, jak se mají modlit a pracovat, jakou podobu mají mít kontakty mezi klášterním společenstvím a okolím kláštera.


Život klášterního společenství

je určován pravidelným rytmem liturgie a práce – odtud známé heslo „ora et labora“, přičemž obojí Benedikt charakterizuje jako službu Bohu.
Modlitbou ve vlastním smyslu slova je míněna modlitba veřejná, liturgická, tzv. opus Dei, dílo Boží: eucharistická bohoslužba a divinum officium, bohoslužba hodin v chóru, a modlitba soukromá, jejíž součástí je lectio divina, rozjímavá četba bible.
Řehole nestanovuje konkrétní „poslání kláštera“; pracovní činnosti, kterým se řeholníci a řeholnice věnují, byly a jsou různé, v závislosti na konkrétních podmínkách, v nichž komunita žije. Co však Benedikt ve své Řeholi určil, je smysl a cíl modlitby i práce – „aby byl ve všem oslavován Bůh“ (srov. RB 57,9). A „dílnou, kde to všechno máme svědomitě konat, jsou prostory kláštera a stálost v komunitě“ (RB 4,78).


Břevnovský klášter

je jedním z míst, kde mniši usilují o pokračování tradice života vedeného Řeholí svatého Benedikta.

Prolog Řehole sv. Benedikta

1 Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce,
a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi a uveď ve skutek,
2 aby ses v namáhavé poslušnosti vrátil k tomu, od něhož ses vzdálil zahálčivou neposlušností.
3 Obracím se nyní na tebe, kdo se zříkáš vlastní vůle, a chtěje sloužit ve vojsku Krista, Pána a pravého Krále, chápeš se mocných a přeslavných zbraní poslušnosti.
4 Především, kdykoli začínáš něco dobrého, co nejusilovněji ho pros, aby to sám dokončil.
5 Ten, jenž nás uznal za své děti, se pak už nikdy nebude muset rmoutit pro naše špatné činy.
6 Obdaroval nás, a my ho máme vždycky poslouchat tak, aby nás nejen jednou nevydědil jako rozhněvaný otec své děti,
7 ale aby nás ani jako obávaný pán nevydal, popuzen našimi hříchy, věčnému trestu jako ty nejničemnější služebníky, kteří ho nechtěli následovat ke slávě.
8 Povstaňme tedy už jednou, burcováni slovy Písma: Už nám nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. (Řím 13,11a)
9 A s očima otevřenýma pro božské světlo v ohromení slyšme, k čemu nás Boží hlas dennodenně vybízí:
10 Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. (Žl 94,7b–8)
11 A dále: Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím. (Zj 2,7a)
12 A co říká? Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. (Žl 33,12)
13 Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma smrti. (Jan 12,35b; srov. Jan 8,12)
14 V množství lidu, na který takto volá, hledá Pán svého služebníka, a proto opakuje:
15 Miluje-li kdo život? Přeje si dny štěstí? (Žl 33,13)
16 Jestliže to zaslechneš a odpovíš: „Já“, říká ti Bůh:
17 Chceš-li mít pravý a věčný život, zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov, chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. (Žl 33,14n.)
18 Budete-li se takto chovat, nespustím z vás svůj zrak a můj sluch bude nakloněn vašemu volání. A ještě dřív, než ke mně zavoláte, se vám ozvu: Zde jsem.
19 Co je pro nás, milí bratři, sladší než tento hlas Páně, který nás zve?
20 Hle, ve své dobrotě nám Pán ukazuje cestu k životu. (Srov. Žl 15,10n.)
21 Opásejme si tedy bedra vírou a konáním dobrých skutků a pod vedením evangelia se vydejme po jeho stezkách,
abychom si tak zasloužili patřit na toho, kdo nás povolal do svého království.
22 Chceme-li bydlet v příbytku jeho království, nedojdeme tam jinak než cestou dobrých skutků.
23 S prorokem se zeptejme Pána: Hospodine, kdo smí prodlévat ve tvém stánku, kdo přebývat na tvé svaté hoře? (Žl 14,1)
24 Poslechněme si, bratři, co nám Pán na tuto otázku odpovídá a jak nám k onomu příbytku ukazuje cestu.
25 Říká: Vejde tam, kdo žije bez vady a koná spravedlnost, (vv. 25–27 Žl 14,2n.)
26 kdo upřímně smýšlí ve svém srdci, kdo svým jazykem nepomlouvá,
27 kdo nečiní příkoří svému bližnímu, kdo netupí svého souseda,
28 kdo od svého srdce odvrhne zlomyslného ďábla, když mu něco našeptává, a i s jeho našeptáváním jím úplně pohrdne, uchopí jeho myšlenky ještě malé a roztříští je o Krista.
29 Kdo se v bázni Boží nepovyšují pro své dobré chování, ale uznávají, že dobrého nejsou schopni sami od sebe, nýbrž skrze Pána.
30 Pána, který v nich působí, velebí jako prorok: Nikoliv nám, Hospodine, nikoliv nám, ale svému jménu zjednej slávu. (Žl 113B,1 = 115,1 hebr.)
31 Stejně ani apoštol Pavel nepřičítal nic ze svého kázání sobě: Boží milostí jsem to, co jsem. (1 Kor 15,10)
32 A dále říká: Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. (2 Kor 10,17)
33 Proto také Pán v evangeliu praví: Kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále.
34 Přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. (Mt 7,24n.)
35 Pán to řekl a očekává, že budem na jeho svatá ponaučení každý den odpovídat skutky.
36 Abychom napravili své chyby, jsou nám dny tohoto života prodlouženy jako příměří –
37 apoštol říká: Copak nevíš, že tě Boží dobrota chce přivést k pokání? (Řím 2,4b)
38 Vždyť dobrotivý Pán praví: Nemám zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ. (Ez 33,11)
39 Když jsme se, bratři, Pána zeptali, kdo smí prodlévat v jeho stánku, vyslechli jsme ponaučení, co konat, abychom tam mohli přebývat. Kéž ty povinnosti plníme.
40 Musíme tedy připravit svá srdce i těla pro vojenskou službu ve svaté poslušnosti přikázáním.
41 A v čem naše přirozenost zmůže méně, v tom prosme Pána, aby nám pomohl svou milostí.
42 Chceme-li uniknout pekelným trestům a dospět k věčnému životu,
43 je třeba už nyní, dokud je čas a jsme v tomto těle a vše je možno plnit ve světle tohoto života,
44 běžet a konat, co je nám užitečné pro věčnost.
45 Chceme tedy založit školu služby Pánu.
46 Doufáme, že při tom nestanovíme nic tvrdého ani nic těžkého.
47 I kdyby se však z oprávněných důvodů, pro napravení špatností nebo pro zachování lásky, přistoupilo k něčemu trochu přísnějšímu,
48 neopouštěj hned ve strachu cestu spásy, která na začátku nemůže být jiná než úzká.
49 Když se pak pokrokem v řeholním životě rozšíří srdce, běžíme cestou Božích přikázání z nevýslovně sladké lásky.
50 Nikdy se nerozcházíme s jeho naukou, zůstáváme v jeho učení až do smrti v klášteře
a trpělivostí získáváme podíl v Kristových utrpeních, abychom měli podíl i v jeho království.
[Amen]

[Konec Prologu]