Benediktini a břevnovský klášter

Benediktinská komunita

je společenství křesťanů římskokatolického vyznání, bratří nebo sester, kteří společně hledají Boha [srov. RB 58,7]. Oporou je jim v tom řehole svatého Benedikta z italské Nursie, sepsaná v 6. století, soubor pravidel mnišského společenství [z lat. regula = měřítko, pravidlo, uspořádání]. Tento řád pro život v klášteře na základě Písma svatého, tradice církevních otců a zkušeností předcházejících generací mnichů stanovuje, jak mají bratři nebo sestry společně žít, jak se mají modlit a pracovat, jakou podobu mají mít kontakty mezi klášterním společenstvím a okolím kláštera.

Klášter

[lat. claustrum – ohrazené, uzavřené místo] je objekt, kde žije společenství [komunita / konvent] mnichů nebo mnišek. Podle ustanovení Řehole sv. Benedikta má být každý klášter samostatný a soběstačný, vybavený všemi prostředky materiálními i duchovními. Když benediktinské kláštery začaly plnit úkoly spojené s uchováváním a šířením kulturních statků, uvnitř klášterů byly (a jsou) rozlišovány prostory přístupné osobám nepatřícím ke komunitě a vlastní obydlí komunity a další prostory veřejnosti nepřístupné, tzv. klauzura, obytná budova pro členy komunity.

Život klášterního společenství

je určován pravidelným rytmem liturgie a práce – odtud známé heslo „ora et labora“, přičemž obojí Benedikt charakterizuje jako službu Bohu.
Modlitbou ve vlastním smyslu slova je míněna modlitba veřejná, liturgická, tzv. opus Dei, dílo Boží: eucharistická bohoslužba a divinum officium, bohoslužba hodin v chóru, a modlitba soukromá, jejíž součástí je lectio divina, rozjímavá četba bible.
Řehole nestanovuje konkrétní „poslání kláštera“; pracovní činnosti, kterým se řeholníci a řeholnice věnují, byly a jsou různé, v závislosti na konkrétních podmínkách, v nichž komunita žije. Co však Benedikt ve své Řeholi určil, je smysl a cíl modlitby i práce – „aby byl ve všem oslavován Bůh“ (srov. RB 57,9). A „dílnou, kde to všechno máme svědomitě konat, jsou prostory kláštera a stálost v komunitě“ (RB 4,78).

Břevnovský klášter

je jedním z míst, kde mniši usilují o pokračování tradice života vedeného Řeholí svatého Benedikta.

Řád svatého Benedikta (Ordo Sancti Benedicti / O.S.B.)

se jako souhrnné označení benediktinů běžně užívá; v právně-organizačním smyslu, jak řád představují např. cisterciáci, dominikáni nebo jezuité, však „benediktinský řád“ neexistuje. Svatý Benedikt počítal s tím, že jeho řeholí se budou řídit i jiné kláštery [z Monte Cassina byl založen klášter v Terracině], ale „řád“ nezaložil. Benediktinské mnišství žije v klášterech, z nichž každý je autonomní jednotkou po stránce právní a ekonomické, kterou řídí a za níž nese plnou odpovědnost představený (opat nebo administrátor). O.S.B. tedy budeme chápat jako souhrnné označení pro komunity, žijící podle Řehole svatého Benedikta; s výjimkou těch, které také vycházejí z Benediktovy řehole, ale v průběhu svého formování vytvořily centralizované struktury [např. cisterciáci].

Kongregace

Už od středověku se jednotlivé benediktinské kláštery sdružovaly do skupin či svazů, kongregací [z lat. congregatio = sdružování, sdružení], většinou aby šířily nějakou reformní myšlenku. Kongregace často vznikaly podle vztahů zakladatelských a založených klášterů, později také podle jazykových oblastí nebo územních [státních] hranic. Tato sdružení měla různou strukturu a míru centralizace; např. Cluny si nárokovalo svrchované vedení podřízených klášterů, přináležitost k reformnímu okruhu Gorze spočívala v převzetí společných zvyklostí [consuetudines].

Základem pro zřizování kongregací benediktinských klášterů byla bulla papeže Benedikta XII. Summi Magistri dignatio z 20. června 1336, která ustanovila 36 kongregací na převážně územním principu. Do formování klášterních svazů však výrazně zásahly „vnější“ události – husitské hnutí v Čechách, reformace v Německu, Švýcarsku, Skandinávii a v Anglii. Až po tridentském koncilu (1545–1563) se sdružily do kongregací postupně téměř všechny benediktinské kláštery. Kongregace od této doby – a také v nynější podobě – především koordinují záležitosti ve společném zájmu sdružených klášterů. Kláštery mají v jejich rámci společné stanovy a zvyklosti, často i podobnou činnost a drobné zvláštnosti v řeholním oděvu. Kláštery v jedné kongregaci si vzájemně pomáhají, například při formaci noviců, v případě potřeby i materiálně, společně hájí své zájmy ve vztahu k církevním i světským úřadům.

Kongregace vznikla také v českých zemích; ta první, ustavená na základě pokynů výše zmíněné bully papeže Benedikta XII. r. 1336 byla roku 1631 obnovena jako „Congregatio Benedictinorum Bohemica“. Náležela k ní opatství Břevnov [s Broumovem, Policí a Rajhradem], Svatý Jan pod Skalou, Svatý Prokop na Sázavě, Kladruby [s Přešticemi a Touškovem] a Svatý Mikuláš na Starém Městě pražském. Emauzské opatství bylo z České benediktinské kongregace po předání kláštera španělským benediktinům [1635/36] vyřazeno. Konec této druhé kongregaci učinilo rušení klášterů Josefem II. Zrušena byla opatství Kladruby, Svatý Jan pod Skalou, Svatý Prokop a Svatý Mikuláš a proboštství Police. Až roku 1889 byly papežem Lvem XIII. zřízeny dvě kongregace na území habsburské monarchie – Neposkvrněného početí Mariina a Svatého Josefa. Břevnov a Broumov se staly součástí Kongregace Panny Marie. Břevnovský opat Bruno Čtvrtečka byl zvolen viceprézesem kongregace. Rajhrad, od roku 1813 opatství, se připojil ke Kongregaci svatého Josefa, Emauzy se již roku 1880 začlenily do Beuronské kongregace.

Slovanská benediktinská kongregace svatého Vojtěcha

Roku 1929 se kláštery Břevnov a Broumov, a také Rajhrad vyvázaly z dosavadních svazků, protože společný život přes hranice státu v této době nebyl možný. Zůstaly podřízeny přímo papežské kurii, izolovány mimo kongregace. O vytvoření nové kongregace jednali představení benediktinských klášterů už od počátku 30. let, zejména z iniciativy emauzského opata Arnošta Vykoukala; zakládání kongregace však přerušily politické události od podzimu 1938. K založení Congregatio S. Adalberti / Kongregace sv. Vojtěcha došlo až roku 1945. Desetiletí komunismu mezi rokem 1948 a rokem 1989 přečkala Kongregace svatého Vojtěcha jenom de iure. Roku 1950 byly zrušeny kláštery v Československu a jejich budovy a pozemky byly převedeny do vlastnictví státu. Někteří mniši, kteří byli kněžími, nastoupily do duchovní správy v diecézích, jiní, jak kněží tak laičtí bratři vykonávali civilní zaměstnání, další žili v emigraci. Až v březnu 1990 tehdejší opat-primas Viktor Dammertz svolal první generální kapitulu Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha po rozpadu východního bloku (1989). Obnova benediktinského života v tehdejším Československu začala právě touto kapitulou, kdy se v bavorském Rohru sešli všichni žijící benediktini, kteří do této kongregace patřili. Zde bylo dohodnuto, že obnova benediktinského života začne v Břevnově, kde bude i společný noviciát, že benediktini ze všech domů budou nejprve žít v jednom klášteře; výhledově se však již mluvilo také o obnově Rajhradu i pražských Emauz. Prézesem Slovanské kongregace je nyní Edmund Rudolf Wagenhofer, emeritní arciopat kláštera Sv. Petra v Salzburgu, asistentem je Petr Prokop Siostrzonek, arciopat břevnovského kláštera.

Ke Slovanské benediktinské kongregaci sv. Vojtěcha náležejí tyto kláštery:

Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově

Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově [administrátorem je představený břevnovského kláštera]

Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma – Emauzy v Praze

Benediktinské opatství sv. Petra a Pavla v Rajhradě na Moravě

Převorství sv. Cyrila a Metoděje Maribor, Slovinsko

Převorství sv. Kosmy a Damiána Ćokovac, Chorvatsko.

Slovanská benediktinská kongregace sv. Vojtěcha přináleží ke Konfederaci benediktinských kongregací – Confoederatio benedictina.

Benediktinská konfederace

vznikla roku 1893, z iniciativy papeže Lva XIII. Nemá charakter centralizující organizace, jde o svazek kongregací, jehož účelem je efektivní komunikace a spolupráce mezi jednotlivými kláštery a kongregacemi v celosvětovém měřítku. V čele této celosvětové Konfederace benediktinských kongregací stojí opat, titulovaný „opat primas“. Sídlí v klášteře u Svatého Anselma v Římě. [Klášter byl postaven na konci devatenáctého století na římském kopci Aventinu, nedaleko kláštera sv. Bonifatia a Alexia, kde se stal mnichem svatý Vojtěch. Kromě úřadu opata-primase se tam nachází benediktinská vysoká škola, financovaná benediktinskou konfederací.] Opat-primas, na rozdíl od generálních představených centralizovaných řádů, nemá bezprostřední řídící pravomoci v jednotlivých klášteřích ani kongregacích. Zastupuje benediktinské kláštery u Apoštolského stolce v Římě, jestliže to okolnosti vyžadují, koordinuje součinnost klášterů nebo kongregací při určité činnosti [např. misijní aktivity]. Do života klášterů zasahuje opat-primas tehdy, když nastanou nějaké výjimečné situace. Opata-primase volí celosvětový kongres benediktinských opatů, který se koná každé čtyři roky u Svatého Anselma; 10. září 2016 byl zvolen Gregory Polan. Benediktinská konfederace sdružuje 19 kongregací [stav k roku 2015].

Literatura (výběr):
Základním autorizovaným pramenem informací jsou katalogy Konfederace benediktinských kongregací, vydávané v Římě (latinsky) od roku 1894 v pětiletých intervalech (s výjimkou válečných let, tj. po vydání z r. 1910 následovalo další až r. 1920, po vyd. z r. 1935 až r. 1950).
Borkowska, Malgorzata. Kristus – život Marmionův. Přel. J. Linka. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001 [= Pietas benedictina 5], s. 53–55.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 9–15.
Hrudníková, Mirjam (usp.). Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 36–39.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 129–147.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12], s. 41–48.
K úvodním odstavcům této stránky vizte též „Doplňující bibliografii“.

Benediktini a břevnovský klášter – fotogalerie.