Svatý Vojtěch a založení břevnovského kláštera

Svatý Vojtěch

pocházel z rodu Slavníkovců, sídlem na Libici, kde se narodil kolem roku 955. Původně byl Vojtěch předurčen pro světskou dráhu, teprve poté, co byl těžce nemocný zaslíben rodiči Bohu, bylo rozhodnuto, že se stane duchovním. Změna životní perspektivy byla podnětem k rozhodnutí rodičů vyslat Vojtěcha ke studiu na katedrální škole v Magdeburku (r. 972). Lze předpokládat, že elementární vzdělání, tj. znalost čtení, na základě žaltáře, a tím i základy latiny spolu s praktickou výukou v církevním zpěvu, získal Vojtěch již na Libici, vychovatelem mohl být v legendách zmiňovaný Radla.
V Magdeburku byl Vojtěch biřmován arcibiskupem Adalbertem (Vojtěch přijal jeho jméno). Šlo – pravděpodobně nedopatřením – o biřmování druhé, pokud budeme brát v úvahu informaci o zastávce biskupa Adalberta na Libici r. 961 nebo 962 při návratu z Kyjevské Rusi, kdy tehdy asi šestiletého Vojtěcha biřmoval poprvé.
Na magdeburské katedrální škole vedené Oktrikem, o němž se traduje, že vedle Gerberta z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.) byl nejučenějším mužem tehdejší Evropy, působili pravděpodobně i benediktini z kláštera na nedalekém Klosterbergu. Klosterberg patřil do reformního proudu vycházejícího z benediktinského kláštera Gorze v Lotrinsku, je tedy možné, že se Vojtěch s interpretací benediktinského mnišství v tomto duchu seznámil již v době svých studií. O významu tohoto vlivu na Vojtěcha může svědčit i vztah prvních českých benediktinských klášterů (Břevnov a Ostrov) k tomuto reformnímu proudu, později zejména ve spojení s klášterem Niederalteich, který patřil k předním centrům tohoto proudu v Bavorsku. I když z některých zmínek o Vojtěchově životě je patrné, že znal i osobnosti clunyjského benediktinského reformního hnutí, o působení clunyjských idejí v Břevnově ani v dalších českých klášterech nemáme informace.

Na konci roku 980 odchází Vojtěchův učitel Oktrik ke dvoru Oty II; na jaře 981 umírá kníže Slavník, 20. června 981 umírá arcibiskup Adalbert. Zřejmě v tomto roce končí Vojtěch svá studia v Magdeburku. Po svém návratu do Čech se Vojtěch vrátil nejprve na Libici, jednalo se však o krátký pobyt (Canaparius, Est locus 6: „Žák Vojtěch se vrátil do vlasti a k drahým rodičům, vzal na sebe zbroj křesťanského vojska a chtěl konat službu pod vedením biskupa svatého města Prahy“.) Vojtěch pravděpodobně už v Magdeburku přijal podjáhenské svěcení; v Praze se stal jáhnem prvního pražského biskupa Dětmara a po kněžském svěcení členem svatovítské kapituly.

Počátkem roku (3. 1.) 982 zemřel biskup Dětmar; 19. února 982 byl Vojtěch na Levém Hradci zvolen pražským biskupem. Po formální stránce byli sice pražští biskupové voleni domácí kapitulou, prakticky ale, tak jako v německých zemích i jinde (srov. např. výše Anselm z Canterbury) podle vůle panovníka, resp. vlastníka biskupského kostela, v našem případě tedy podle vůle a zájmu přemyslovských knížat (zde konkrétně Boleslava II.). K platnému převzetí biskupské hodnosti byla potřebná investitura z rukou římsko-německého panovníka a biskupské svěcení z rukou metropolity, mohučského arcibiskupa. Vojtěchova investitura se konala 3. června 983 ve Veroně, kde tehdy císař Oto II. dlel se svým dvorem; k Vojtěchovu biskupskému svěcení došlo (asi) 11. června (tak Kosmas; rozmezí od 11. do 28. června je pravděpodobné) 983, světitelem byl mohučský arcibiskup Willigis.

Po návratu do Prahy (ještě roku 983) se mladý biskup ujímá svého úřadu; legendisté se shodují, že tak učinil velmi energicky. Natolik, že jeho úsilí o skutečnou christianizaci Čechů záhy narazilo na odpor nejen aristokracie, ale i části domácího kléru. Představy o křesťanské společnosti byly evidentně natolik rozdílné, že se koncem roku 988 Vojtěch rozhodl na pražský biskupský stolec rezignovat. Odebral se do Říma, aby tam svou rezignaci vložil do rukou papeže Jana XV. Dorazil tam (v doprovodu bratra Radima – Gaudencia, a snad i s dalšími průvodci) pravděpodobně na počátku roku 989. Chronologii nelze přesněji rekonstruovat, k dispozici je pouze zmínka o setkání Vojtěcha s císařovnou Theofanu, která Řím navštívila na přelomu roku 989/990. Jan Canaparius i Bruno z Querfurtu se zmiňují o hmotné podpoře, kterou mu císařovna poskytla na zamýšlenou cestu do Svaté země a kterou Vojtěch vzápětí porozdával chudým.

Cesta do Svaté země se tedy neuskutečnila; Vojtěch se rozhodl, že vstoupí do kláštera. Nejprve navštívil benediktinský klášter Monte Cassino, kde setrval jen krátkou dobu. Poté se, rovněž jen krátce, zastavil v klášteře ve Valleluce, který tehdy vedl opat Nilos (ten pocházel z řecké rodiny usazené v Rossaně v Kalábrii, odtud přízvisko Nilos z Rossany). Ve Valleluce chtěl Vojtěch setrvat, ale na radu opata Nila vstoupil Vojtěch do kláštera sv. Bonifatia a Alexia na římském Aventinu, spravovaného tehdy opatem Leonem (Lvem). Podobně jako Valleluca byl i aventinský klášter řecko-latinský, řídil se tedy zřejmě nejen Řeholí sv. Benedikta, ale také mnišskými pravidly sv. Basileia Velikého. V aventinském klášteře složil Vojtěch řeholní sliby 17. dubna 990. O Vojtěchově životě v aventinském klášteře vypráví zejm. legenda Brunonova a Canapariova.

Klášter svatého Bonifatia a Alexia v Římě

Chrám na Aventinu byl vystavěn na počátku 4. století, původně ke cti sv. mučedníka Bonifatia († 307); když byly v chrámu (asi) roku 417 uloženy ostatky sv. Alexia, byl kostel obvykle titulován „sv. Bonifatia a Alexia“.
Kolem roku 970 (977?) založil při tomto kostele Sergius, biskup damašský, který poté, co byl vypuzen ze svého stolce, přišel do Říma, s papežovým svolením benediktinský klášter, v němž pak žil následující čtyři roky a zemřel zde v pověsti svatosti. Sergius obnovil tehdy již zpustlý chrám – tento byl pak následně několikrát přestavován, takže z jeho původní podoby nezůstalo zachováno nic. Do současné doby je dochován z větší části v podobě, kterou mu vtiskla renesanční přestavba (druhá pol. 16. století). Pod hlavním oltářem se nalézá krypta (tzv. confessio), v jejímž oltáři jsou uloženy ostatky sv. Agly, sv. Bonifatia a Alexia.
Po Sergiově smrti (r. 981) se stal opatem Lev (Leo), za jehož vlády se stal klášter jedním ze středisek clunyjského reformního hnutí; pokud přijmeme tezi o klášteře jako útočišti řeckých (basiliánských) mnichů, můžeme předpokládat komunitu, v níž dochází k syntéze řeckého asketického hnutí vycházejícího z jihoitalských klášterů s reformním proudem burgundským.
V klášteře sv. Bonifatia a Alexia se v průběhu staletí vystřídalo několik řádů: benediktini zde působili do r. 1230, vystřídali je premonstráti (do r. 1430), poté následovali somaskové.
Nedaleko kláštera sv. Bonifatia a Alexia byla roku 1893 založena bazilika, kolej a opatství sv. Anselma, centrum Benediktinské konfederace a sídlo opata-primase.

Založení břevnovského kláštera

V době nepřítomnosti zastupoval Vojtěcha v pražské diecézi míšeňský biskup Volkold. Po jeho smrti (23. srpna 992) vyslal český kníže Boleslav II., asi na naléhaní mohučského arcibiskupa Willigise, který byl jako metropolitní arcibiskup Vojtěchovým představeným, poselstvo do Říma (snad již koncem srpna 992), jehož úkolem bylo přimět Vojtěcha k návratu do Prahy. České poselstvo pod vedením Vojtěchova vychovatele Radly a Boleslavova bratra (mnicha Kristiána?) dorazilo do Říma na podzim roku 992, jeho žádosti Vojtěch vyhověl a v pozdním podzimu (asi koncem listopadu) roku 992 se vrátil do Čech.

Legendista Bruno z Querfurtu uvádí, že krátce po přechodu zemské hranice při cestě do Prahy „přišel [Vojtěch] v neděli do jednoho města, kde právě toho dne byl velký trh; pohled na to působil svatému muži nemálo zármutku.“ (Nascitur 15). Na základě líčení legendy, sepsané asi v poslední čtvrtině 11. století, můžeme stanovit přibližné místo, kde k této události mělo dojít: šlo o Plzeň, místo, kde je dnes Starý Plzenec (Hůrka nad Starým Plzencem). „Cesta jim uběhla rychle a přišli ke hradu Plzni: hrad ten jak mezník tam stojí a značí hranici země.“ (Quatuor immensi 18)
Další informaci o tomto místě podává až první redakce kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, sepsaná někdy v letech 1364–1374. Vojtěch se (kromě doprovodu tvořeného poselstvem) nevracel do Čech sám. Spolu s ním putovalo také dvanáct mnichů, v čele s (designovaným) opatem Anastasiem, kteří se zprvu usadili na Plzeňsku, v místě zvaném Kostelec, při kostele zasvěceném Panně Marii. O přesnější lokalizaci tohoto místa, resp. o události samotné se doposud vedou spory, podle nejčastěji uváděné hypotézy se jedná o kostelík zasvěcený nyní sv. Jiří v Plzni-Doubravce.
[Celé Přibíkovo vyprávění o založení břevnovského kláštera v 1. redakci jeho Kroniky české in Kroniky doby Karla IV. Přel. M. Bláhová aj. Praha: Svoboda, 1987, s. 288–290, a pozn. s. 436 nebo Slavníkovci ve středověkem písemnictví, s. 345–349 .]

Velmi krátce po návratu do Prahy došlo k události, která umožňuje blíže určit jednu nepochybnou lokalitu a také dobu Vojtěchova pohybu po Čechách: 14. ledna 993 byly posvěceny (zřejmě provizorní) stavby břevnovského opatství, založeného „ke cti Matky Boží, svatého Benedikta a svatých Bonifatia a Alexia“.
Budeme-li vycházet z této chronologie, pak i tehdy, předpokládáme-li první klášterní stavby coby dřevěná provizoria, je pravděpodobné, že klášter začal být stavěn už v průběhu roku 992. To by pak indikovalo primární iniciativu knížete Boleslava II. a tuto knížecí aktivitu jako součást vyjednávání českého poselstva s biskupem Vojtěchem v Itálii. V tomto pojetí by vznik břevnovského kláštera bylo možné vnímat jako výsledek úsilí knížete a biskupa o „korektní kompromis“ mezi zásadně odlišnými názory na způsob křesťanské správy země. Prvním opatem břevnovského kláštera se stal zmíněný Anastasius, ztotožňovaný s Astrikem, který se po odchodu z Čech (snad 995/996) stal opatem nově založeného kláštera v uherské Pannonhalmě a později možná arcibiskupem v Ostřihomi. Původní mnišská komunita pocházela, jak zmíněno výše, přinejmenším částečně z kláštera sv. Alexia a Bonifáce na římském Aventinu, jak tomu nasvědčuje prvotní zasvěcení břevnovského kláštera.
Vznik prvního českého kláštera završil dvě století trvající působení „černých mnichů“ mezi českými Slovany (o tom na předcházející stránce). Zřízením vlastních domácích klášterů se Čechy těsněji začlenily do západokřesťanského civilizačního okruhu, a současně se staly nezávislejšími na německých sousedech.
Soulad mezi Boleslavem II., který byl skutečně velkorysým donátorem založení prvního mužského kláštera v zemi, a biskupem Vojtěchem zřejmě netrval dlouho. (Pravděpodobnější je, jak jsme naznačili, spíše utilitární spojenectví.) Také legendisty uváděné sliby českých předáků o nápravě mravů měly spíše podobu planých slov. Zklamaný Vojtěch se v druhé polovině roku 994 biskupského úřadu zřekl podruhé; tentokrát oklikou přes Uhry znovu odjíždí do Říma. V Uhrách Vojtěch pobyl jen nedlouho: podle pozdějších legend zde biřmoval syna vládnoucího knížete Gejzy (972–997) Waika, jenž přijal jméno Štěpán. Právě tento Štěpán vstoupil do historie nejen jako zakladatel uherského státu (státu ve vlastním smyslu toho slova), ale také jako světec. Z Uher již Vojtěch zamířil do Říma, kde se opět uchýlil do aventinského kláštera. Chronologie může být stanovena podle homilie o svatém Alexiovi, jejímž je Vojtěch autorem: konal-li Vojtěch toto kázání u příležitosti světcova svátku (17. července), byl v aventinském klášteře nejpozději po polovině roku 995.

V aventinském klášteře zastihla také Vojtěcha zpráva o dobytí Libice a vyvraždění Slavníkovců 27. září 995, nelze však s jistotou určit, s jak velkým časovým odstupem; pravděpodobně na jaře roku 996, kdy do Itálie dorazil Ota III. k císařské korunovaci. Korunovace tehdy patnáctiletého Oty se uskutečnila 21. května 996, v neděli poté, 24. května, byla za přítomnosti císaře zahájena papežská synoda, svolaná k projednání církevně správních záležitostí. Sešlo se zde vícero významných osobností, z nichž uveďme alespoň remešského arcibiskupa Gerberta z Aurillacu (žil mezi lety 940–1003). Svou církevní kariéru zahájil na katedrální škole v Remeši, poté se stal opatem kláštera v Bobbiu a posléze se vrátil do Remeše jako arcibiskup. Na svých cestách po Španělsku se seznámil s poznatky arabské vědy, tehdy oproti Evropě značně pokročilejší; jako první užil ve svých spisech Liber de astrolabio (Kniha o astrolábu) a Geometria tzv. arabských číslic. Roku 998 se stal papežem – jako Silvester II. S císařem, s Gerbertem a dalšími předními církevními osobnostmi se zde patrně setkal i Vojtěch – snad právě zde formulovala mocenská a intelektuální elita ideu programu obnovy římské říše (Renovatio imperii Romanorum). Šlo o převzetí a přepracování Karlem Velikým vytvářeného plánu na obnovení římské říše, vládnoucí nad křesťanským světem za spolupráce papežského stolce – přednostní postavení mělo pochopitelně připadnout císaři. Obnova impéria měla jít ruku v ruce s církevní reformou. Základním problémem těchto snah (na kterém nakonec ztroskotaly) byla nedostatečná moc císaře dosáhnout nadvlády alespoň nad západními (latinskými) křesťanskými zeměmi; reforma církve byla sice úspěšnější, ale jednoty křesťanstva, ať už ve smyslu politickém, nebo duchovním, nikdy dosaženo nebylo. Na této římské synodě také vystoupil mohučský arcibiskup Willigis s požadavkem, aby se Vojtěch vrátil do své diecéze ujal se řádného výkonu biskupského úřadu.
Vojtěch výzvy uposlechl, opustil klášter na Aventinu a v doprovodu lutyšského biskupa Notkera nastoupil cestu na sever. Předtím si však vymínil na papeži souhlas, že smí odejít na misijní cestu (snad již tehdy uvažoval o Pobaltí), pokud jej v Čechách nepřijmou. V Mohuči podle legendy Brunona z Querfurtu Vojtěcha zastihlo české poselstvo; oběma stranám bylo zřejmé, že Vojtěchův návrat do Čech je ne-li nemožný, tedy nežádoucí.
Na přelomu let 996/997 se Vojtěch definitivně rozhodl odejít na misii k pohanům. Z Mohuče se vypravil do polského Hnězdna, kde se připravoval na svou misi a konkretizoval její cíl: volba mezi Lutici nebo Prusy (Canaparius) dopadla ve prospěch Prusů, na jejichž území se Vojtěch v doprovodu bratra Radima – Gaudencia a kněze Benedikta – Bohuše vydal počátkem dubna 997.
Kníže Boleslav Chrabrý poskytl misionářům ozbrojený doprovod na cestu po moři až k hranicím země Prusů; dále již misionáři cestovali sami. Obsáhlá líčení Jana Canaparia a Brunona z Querfurtu zde shrneme jen stručně: předpokládá se, že místem, kde Vojtěch a jeho druzi působili (byť velmi krátce), se nacházelo na pobřeží Baltského moře, zvaném Sambie (něm. Samland), dnes na území Ruska. Legenda „Sanctus Adalpertus“, sepsaná Ellingerem, opatem kláštera v Tedernsee s odstupem dvaceti až čtyřiceti let od Vojtěchova umučení udává název místa – Cholin, kde 23. dubna 997 končí Vojtěch svou životní pouť ve věku asi jedenačtyřiceti let, mučednickou smrtí, po které, podle zpráv hagiografů, již dlouho toužil. Vojtěchovy tělesné ostatky vykoupil od Prusů polský kníže Boleslav Chrabrý a uložil je v hnězdenské katedrále (v této souvislosti zde bylo zřízeno arcibiskupství); při návratu z válečného tažení do Polska dal český kníže Břetislav I. převézt Vojtěchovy ostatky do Prahy (r. 1039).

Osudy dalších protagonistů uvedených dějů

Opat Anastasius nejspíše odešel s několika mnichy do Uher (995/996; je možné, že do Uher přišli s Vojtěchem při jeho definitivním odchodu z Čech, jak zmíněno výše). Kníže Gejza († 997) jim vykázal k založení kláštera Martinský vrch (Pannonhalma; Anastasius je zde opatem 996–1009). Pokud je správná hypotéza o totožnosti osob opata Anastasia a ostřihomského arcibiskupa Astrika / Ascherika (arcibiskupem 1007–1036), lze říci, že působení původně břevnovského opata se stalo jedním z rozhodujících faktorů utváření církevní organizace v Uhrách. Právě Anastasius-Astrik byl také tou osobou, které papež Silvestr (už výše zmíněný Gerbert z Aurillacu) předal v Římě r. 1000 královskou korunu pro knížete Štěpána. Skutečnost, že uherští, stejně jako polští králové odvozovali svůj titul z papežského, nikoli císařského udělení, a také získání církevní samostatnosti zřízením arcibiskupství (Ostřihom, Hnězdno) již na přelomu milénia, dala v dalším vývoji těmto zemím výraznou výhodu oproti českému knížectví, zejména ve vztahu k mocenským nárokům německých králů (římských císařů).
O životě v břevnovském klášteře v období od konce 10. století do čtyřicátých let 11. století zprávy chybí. Známe jen jména opatů: Jeronýma (996–1011), Řehoře (1011–1023) a Arsenia (1023–1035/43). To však samo o sobě, stejně jako skutečnost, že probošt svatovítské kapituly Hyza (Izzo / Hizzo), zvolený r. 1023 pražským biskupem byl mnichem břevnovského kláštera, svědčí o tom, že ani v desetiletích po odchodu Vojtěcha a Anastasia z Čech řeholní život v Břevnově zcela nezanikl.

Boleslav II., syn Boleslava I. a Biagoty, bratr Mlady-Marie, první abatyše svatojiřského kláštera nastoupil na knížecí stolec pravděpodobně r. 972. Pokračoval v úspěšné expanzi mladého českého státu; dosáhl založení pražského biskupství (o úloze jeho sestry Mlady v těchto jednáních jsme se zmínili v souvislosti se založením opatství benediktinek u kostela sv. Jiří). Vnitřní integraci českého knížectví završil radikálně likvidací Slavníkovců r. 995. V závěru jeho vlády se objevují příznaky stagnace směřující k hluboké krizi za vlády jeho synů Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha. Boleslav II. zemřel 7. února 999.

Radim, nevlastní bratr Vojtěchův a jeho věrný průvodce, se narodil mezi léty 960–970. O jeho mládí není žádných zpráv; po Vojtěchově volbě biskupem žil Radim v biskupském domě na Pražském hradě, doprovázel Vojtěcha při jeho prvním odchodu z Čech. Stejně jako bratr vstoupil i Radim do aventinského kláštera, zřejmě zde přijal řeholní jméno Gaudencius. Až do roku 997, kdy doprovázel Vojtěcha na misijní cestě do Pruska rovněž chybí zprávy o Radimově životě. Byl přítomen smrti svého bratra, z Pruska se asi vrátil do kláštera sv. Bonifatia a Alexia. Roku 999 v Římě přijal biskupské svěcení pro tehdy nově zakládané hnězdenské arcibiskupství (v souvislosti s výše zmíněným uložením Vojtěchových ostatků). Je pravděpodobné, že zřízení hnězdenské arcidiecéze bylo výsledkem Radimových jednání s papežskou kurií, o tomto ani o jeho činnosti jako arcibiskupa však nejsou žádné dobové zprávy. Zemřel 12. nebo 14. října mezi léty 1000–1016, pohřben byl v hnězdenské katedrále, odkud byly jeho ostatky spolu s Vojtěchovými převezeny do Prahy (1039) a uloženy v románské bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Světecká úcta byla Radimovi prokazována mnohem intenzivněji v Polsku než v Čechách, kde se projevuje až od 13. století, výrazněji však až v době barokní.

Také život Radly, vychovatele a přítele Vojtěchova známe jen ve velmi neúplné podobě, zejména z Brunonovy svatovojtěšské legendy (Nascitur purpureos flos). Bruno z Querfurtu se s Radlou osobně setkal v Uhrách a jeho vyprávění využil jako základ své legendy. Je možné, že byl, stejně jako Radim, nevlastním Vojtěchovým bratrem; doprovázel jej do Magdeburku, poté je vzpomínán až k r. 992, kdy byl členem poselstva knížete Boleslava II., které žádalo u papežského dvora o Vojtěchův návrat do Prahy. Poté, co se Vojtěch znovu ujal vedení biskupství, žil Radla nejspíše jako katedrální klerik; ani při druhém Vojtěchově odchodu z Čech jej nenásledoval. Radla pobýval na Libici v době, kdy byla napadena přemyslovskými ozbrojenci (995), jako jeden z mála Slavníkovců přežil. Poté se odebral do Uher, kde dosáhl významného postavení na tamním knížecím dvoře; o jeho dalších osudech není nic známo. Ve starší literatuře býval Radla ztotožňován s prvním břevnovským opatem Anastasiem. Z Brunonovy legendy vyplývá, že Radla se stal mnichem až v Uhrách, je tedy zřejmé, že tato identifikace je mylná.

Do českých dějin v tomto období výrazně zasahovala dynastie Liudolfovců, saských vévodů, kteří počínaje Jindřichem I. soupeřili o dominanci zejména s Bavorskem. Byl to právě Jindřich, kterému se kníže Václav zavázal tzv. tributálním poplatkem; Jindřichův syn Ota I., zvaný Veliký (936–973) patřil k nejvýznamnějším evropským panovníkům raného středověku (zejm. podle tohoto Liudolfovce je saská dynastie nazývána také „otonská“). Vítězství Oty I. s podporou českého knížete Boleslava I. nad Maďary v bitvě u řeky Lechu (955) zastavilo maďarské útoky na západ; obnovení státoprávního řádu na území východofrancké říše bylo základem Otova projektu „renovatio imperii“, míněna byla římská říše, sdružující celý křesťanský svět. Jak jsme zmínili výše, tyto ambice nebyly naplněny ani za Otových nástupců. Římská korunovace Oty I. císařem (2. února 962) byla aktem zrodu Svaté říše římské, s pozdějším dodatkem „národa německého“, jejímž teritoriem byly primárně samotné (současné) Německo, severní Itálie, alpské země (Rakousko a Švýcarsko), současná Belgie, Nizozemí a Lucembursko a menší část současné Francie. Specifickým způsobem byly s říší spojeny také české země a Slezsko. Svatý Vojtěch byl současníkem císařova syna Oty II. a vnuka Oty III., kteří se snažili naplnit odkaz svého předka; odvážné univerzalistické koncepce císařské vlády a evropská realita se však nikdy nesetkaly. Výraznější podporu nenašly ani v samém jádru moci otonské dynastie, tedy v Německu, a když po smrti dvaadvacetiletého Oty III. (1022) nastoupil na trůn římskoněmecké říše jeho bratranec, bavorský vévoda Jindřich II. (1022–1024) bylo už zřejmé, že „svatá říše římská“ bude tím, čím byla císařská korunovace Oty I. – symbolem vyjadřujícím ideál, nikoli politickou realitou.

Český kníže Břetislav I. (nar. 1002/1005, vládl 1035–1055), syn knížete Oldřicha a jeho (nelegitimní) manželky Boženy usiloval, a to se zdarem, jak o obnovení vnitřní soudržnosti českých zemí, tak i novou územní expanzi. Prvním projevem těchto snah bylo napadení Polska r. 1039, kdy vojsko českého knížete dobylo Krakov, Poznaň a Hnězdno; v posledně jmenovaném městě byl vyhlášen nejstarší český zákoník, tzv. Břetislavova dekreta nebo také Hnězdenská statuta, obsahující mj. nařízení proti pohanským zvykům a stanovující tresty za kriminální delikty. Při návratu do Prahy byly z Hnězdna převezeny (de facto uloupené) ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a dalších světců. V letech 1040–1041 vedl válku s císařem Jindřichem III. (vizte dále Vintíř), po urovnání sporů s císařem se účastnil jeho válečných tažení do Uher, kdy obsadil (dočasně) Nitransko. Nedlouho před svou smrtí vydal stařešinský řád, podle něhož se českým knížetem měl stát vždy nejstarší žijící Přemyslovec, ostatní měli vládnout v přidělených územích na Moravě. Toto seniorátní zřízení se stalo zdrojem mnoha svárů mezi Přemyslovci a tím i další nestability českého státu. Ve vztahu k břevnovskému klášteru je nutné zmínit jak rozsáhlou přestavbu klášterního areálu, ke které došlo nepochybně s knížecí podporou, tak i založení kláštera v Rajhradu na Moravě, osídleného právě mnichy z Břevnova.

Svatovojtěšská píseň a Jan z Holešova

K literárním památkám připisovaným sv. Vojtěchovi patří
– tzv. záslibný list sv. Vojtěcha – ve skutečnosti jde o řeholní slib jinak neznámého mnicha jménem Vojtěch asi z 11. století;
– Legenda o svatém Gorgoniovi (lat. text např. in Krásl a Ježek, s. 256–267, český překlad Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 93–102);
– výše už zmíněná Homilie o svatém Alexiovi (lat. text např. Krásl a Ježek, s. 267–270, český překlad Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 103–111).
Občas byla ve starší literatuře sv. Vojtěchovi připisovaná také translační homilie o svatém Václavu Licet plura (Vojtěchovo autorství zpochybnil a zřejmě také vyvrátil J. Ludvíkovský, Latinské legendy českého středověku. Sborník fil. fakulty Brněnské univerzity, E 18/19, 1973–1974, s. 283).

Známější než výše uvedené spisy jsou dvě písně: Hospodine, pomiluj ny a Boga Rodzica. Zde se alespoň stručně zmíníme o první jmenované.

Rkp. NK ČR, III D 17, f. 15r in Kancionál: společný zpěvník českých a moravských diecézí: vydání pro arcidiecézi olomouckou a diecézi ostravsko-opavskou. Praha: Katolický týdeník, 2003, s. 694n. (930 A).
Hospodine, pomiluj ny
Jezu Kriste, pomiluj ny
Ty, Spase všeho mira
Spasiž ny i uslyš,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizň a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!

Převedení textu do češtiny naší doby:
Hospodine, slituj (smiluj) se nad námi.
Ježíši Kriste, slituj (smiluj) se nad námi.
Ty, Spasiteli všeho (celého) světa,
spas nás a slyš (vyslyš),
Hospodine, hlasy naše.
Dej nám všem, Hospodine,
hojnost a pokoj (mír) v (naší) zemi (var.: zde na zemi).
Pane smiluj se! Pane smiluj se! Pane smiluj se!

Nejstarší známá česká duchovní píseň, od středověku zpívaná při slavnostních příležitostech, je krátkou prosebnou litanií; verše ohraničené melodickým, nikoli slovným rýmem jsou zakončené zvoláním (invokací). Nelze s jistotu určit, zda byla primárně určena k liturgickému zpěvu, formou však nepochybně z liturgické litanie vychází. Úvodní invokace je přímým ohlasem:
Hospodine, pomiluj ny — Kyrie, eleison
Jezu Kriste, pomiluj ny — Christe, eleison.

Tato podoba je zároveň indicií sepětí s liturgií latinskou, nikoli východní, řeckou, přestože jazykem této invokace je právě řečtina. Jednotlivé prosby v podobě jednoduchých vět rovněž známe (ve variantách k různým příležitostem) z liturgických litanií. Závěr tvoří opět invokace, třikrát nebo dvakrát opakovaná; „Krleš“, tj. již zmíněné zvolání Kyrie eleison (Pane smiluj se).

Filologické a muzikologické rozbory umožňují dataci vzniku Hospodine, pomiluj ny v širokém rozmezí – od 9. do 12. století. To znamená, že autorství sv. Vojtěcha je možné, ale nikoli s určitostí prokazatelné. Časový rozsah je dán na jedné straně staroslověnskými lexikálními prvky, na straně druhé pak skutečností, že první výslovná zmínka o této písni pochází až z poloviny 13. století. Text a notace jsou pak zaznamenány ještě později.

Většinu zmínek v Kosmově Kronice české – k rokům 967 /zde má být správně 976/, 1039 a 1109 nelze s jistotou považovat za identifikaci svatovojtěšské písně.
(Srov. Kosmova Kronika česká. Edd. K. Hrdina, M. Bláhová a Z. Fiala. Praha: Svoboda, 1972, s. 45, 82, a 174.) 

Závažnější (ani zde však jednoznačný) argument pro hypotézu, že Kosmas zmiňuje píseň Hospodine, pomiluj ny je kronikářův popis volby knížete Spytihněva II. roku 1055, kdy „všichni z národa českého, velicí i malí, z obecného usnesení a stejné vůle zvolili si prvorozeného jeho (tj. Břetislavova) syna Spytihněva (II.) za knížete, zpívajíce líbeznou píseň Kyrie eleison.“
(Kosmova Kronika česká. Edd. K. Hrdina, M. Bláhová a Z. Fiala. Praha: Svoboda, 1972, s. 96.)
Ve zjednodušené podobě lze pochybnosti shrnout takto: podle „římského způsobu“ bylo (a je) ustáleným zvykem označovat text incipitem, nikoli závěrem; Kyrie eleison je aklamace či invokace s různým zařazením a užitím v rámci liturgie; ani zčeštělá varianta Krleš není vázána pouze k písni Hospodine, pomiluj ny.

V pramenech je tedy píseň Hospodine, pomiluj ny (nikoli však sv. Vojtěch jako její autor) poprvé spolehlivě doložena až k roku 1249, kdy byl tímto zpěvem vítán na Pražském hradě král Václav I.: „Tam pak byl (král Václav I.) v bráně hradu přijat od prelátů a duchovních kostela… přičemž lid a urození země, kteří byli tehdy přítomni, zpívali Hospodin pomiluj ny.“
V bitvě u Kressenbrunnu (Rakousko, cca 15 km jižně od Bratislavy), kde české vojsko krále Přemysla II. Otakara 12. července 1260 porazilo vojsko uherského krále Bély IV. byla tato píseň zpívána coby válečný chorál. Zde je jako autor písně výslovně uveden sv. Vojtěch, není však jednoznačně uvedena jako Hospodine, pomiluj ny: „Když v hodinu vzájemného utkání Čechové pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň vydanou svatým Vojtěchem, kterou lid zpívá každou neděli i o jiných svátcích při procesí…
26. února 1279 byl biskup Tobiáš z Bechyně vítán v Praze podobně jako král Václav I.: Duchovní zpívali „Ecce sacerdos magnus“, světští (tj. laici) „Hospodin pomiluj ny“.
Takřka totéž čteme ke dni 24. května 1283, při návratu Václava II. ze zajetí u Oty Braniborského: Duchovní pak z celého města s lidem mu vyšedše vstříc, uvítali ho slavně v procesí před branou hradu zpívajíce „Advenisti desiderabilis“ i jiné písně a hymny, a lid zpíval „Hospodin pomyluj ny“.
(Druhé pokračování Kosmovy kroniky. In Bláhová, Marie, aj. Pokračovatelé Kosmovi. Praha: Svoboda, 1974, s. 106, 129, 156 a 184.)
Pozn.: tvar. Hospodin pomiluj ny místo Hospodine je citován správně; byl také jednou z filologických záležitostí, jimiž se zabýval Jan z Holešova v níže uvedeném traktátu.

Další svědectví o (neliturgickém) užití této písně (nebo jen invokace) podává česká verze veršované epické skladby Vévoda Arnošt, líčící boje bavorského vévody Arnošta s jeho nevlastním otcem císařem Otou. Historickým podkladem básně je zřejmě odboj švábského vévody Ludolfa proti císaři Otovi I. Německý text lze datovat kolem roku 1300; české zpracování, které se od předlohy odchyluje jen málo, pochází pravděpodobně ze 2. poloviny 14. století. Část vyprávějící o pobytu vévody Arnošta a jeho druhů v Konstantinopoli končí takto:
A když se v koráb vsadichu
a od břeha odstrčichu,
pojedu preč zpievajíce
a svým heslem volajíce:
„Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!

(Havránek, Bohuslav, Hrabák, Josef, aj. (edd.). Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: NČSAV, 1957, s. 388n. a 391.

Karel IV. zařadil píseň (bez uvedení sv. Vojtěcha jako autora) do korunovačního obřadu (r. 1347) – po intronizaci krále v katedrále sv. Víta na Pražském hradě měli duchovní zpívat Te Deum laudamus a lid Hospodine, pomiluj ny.
(Kuthan, Jiří, a Šmied, Miroslav (edd.). Korunovační řád českých králů. Praha: FF UK & Togga, 2009, s. 253 a 381.)

Nejstarší dochovaný záznam textu bez notace pochází z tzv. Milíčovského sborníku modliteb, rkp. NK XVII F 30, f. 96a, cca 1380. Na foliu 96 za textem Hospodine… následují písně Svatý Václave a Bůh všemohoucí. Ani tento rukopis píseň se svatým Vojtěchem výslovně nespojuje.
(Např. Škarka, Antonín. Nejstarší česká duchovní lyrika. Praha: Matice česká a Orbis, 1949, s. 67, s. 93 /ed. poznámka/, fotoreprodukce folia obr. příloha 1; Lehár, Jan (ed.). Česká středověká lyrika. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 15–29, 42n., 123, 293.)

Notaci prvně zaznamenává Expositio cantici sancti Adalberti Hospodine, pomiluj ny (Výklad písně svatého Vojtěcha Hospodine, pomiluj ny, rkp. NK ČR, III D 17, ff. 15r–19r). Zde je také poprvé výslovně uveden sv. Vojtěch jako autor písně.
Traktát datovaný do r. 1397 je filologickým a teologickým rozborem písňového textu a jeho (pravděpodobným) autorem je břevnovský mnich Jan z Holešova.
Iohannes Holessoviensis, nar. cca 1360?, † 27. prosince 1436 v Rajhradě na Moravě. Studoval na pražské a pařížské univerzitě, napsal mj. Pojednání o Štědrém večeru (De VII consuetudinibus popularibus in vigilia Nativitatis Christi, BJ AA v I, č. 1700, ff. 337–353), obsahující popis štědrovečerních zvyklostí v Čechách a teologické výklady s mnoha citacemi církevních autorit. J. Pekař připisoval Janovi z Holešova zásluhy o českou ortografii, většinou vztahované k Janu Husovi. Břevnovská klášterní tradice spatřovala ve veřejném vystupování mnicha Jana proti Husovi a jeho stoupencům důvod, proč došlo r. 1420 k útoku na klášter a jeho devastaci.
Autorství Výkladu písně svatého Vojtěcha je břevnovskému benediktinovi připisováno s menší jistotou. Text Výkladu je zachován ve třech rukopisech: kromě už uvedeného je to dále částečný, ale textově přesnější rkp. univerzitní knihovny ve Vratislavi (R 445, fol. 233–242, píseň je zapsána bez notace. Třetí rkp., zvaný Rajhradský, je opisem pořízeným benediktinem Bonaventurou Pitrem.

Text z Výkladu písně svatého Vojtěcha Hospodine, pomiluj ny Jana z Holešova. Rkp. NK ČR, III D 17, f. 15r. Transkripce a interpunkce Dobroslav Orel, Hudební prvky svatováclavské. Svatováclavský sborník II/3. Praha: Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1937, s. 29nn.
Hospodyne, pomiluy ny,
Ihesu criste, pomiluy ny,
ty spase wsseho mira,
spasizz ny i uslyss,
hospodyne, hlasy nassye,
day nam wssyem, hospodyne, zyzzn a mir v zemy.
Krles, Krles, Krles.

Edice rkp. NK ČR, III D 17, ff. 15r–19r: Nejedlý, Zdeněk: Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách. Praha: nákladem Královské české společnosti nauk, 1904, s. 240nn. a 313nn.
Český překlad části Výkladu (přel. R. Holinka): Havránek, Bohuslav, Hrabák, Josef, aj. (edd.). Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: NČSAV, 1957, s. 738–743 a 771.

Nejstarší tištěné vydání traktátu je součástí spisu M. B. Boleluckého Rosa bohemica sive Vita S. Woytiechi, Pragae 1668; text Výkladu je přetištěn neúplný a s dílčími nepřesnostmi in Pars altera: Hymnus S. Woytiechi, s. 30–57.