Zahrada břevnovského kláštera

s pavilonem Vojtěškou, oranžerií a kaplí zvanou Josefka

Zahrady byly od počátku nedílnou součástí hospodářství benediktinských klášterů. Ty první, které vznikaly na území západní části římské říše, byly někdy zakládány v objektech venkovských dvorců, které k tomu účelu jejich majitelé mnichům darovali. Zahrady těchto vil si pak až do středověku – v rámci klášterů – zachovávaly mnohé prvky antické zahradní struktury: obdélné záhony obložené latěmi řazené do pravidelných řad, stejně tak pravidelně vysazované štěpnice, nezbytné herbarium – zahrada s léčebnými bylinami atd. Součástí klášterních zahrad byly také záhony květinové, přičemž skladba pěstovaných květin byla do značné míry určována účelem – výzdobou oltářů, s rozvinutou květinovou symbolikou. S ohledem na používané pěstitelské technologie a nízkou výnosnost obdělávané půdy nepřekvapuje, že každé volné místo nejen kolem klášterních budov, ale také mezi nimi, bylo využíváno s maximální důsledností. Šíření benediktinských klášterů v Evropě severovýchodním směrem přináší do těchto nových oblastí [s germánským a slovanským obyvatelstvem] také prvky, či spíše ohlasy antické kultury, včetně zemědělství; benediktinská misie pochopitelně zároveň adaptuje místní a dobové charakteristiky toho kterého území.

Je samozřejmé, že pozemky byly obdělávány a sloužily k obživě benediktinů také v Břevnově, a to od založení kláštera v 10. století. Písemné zprávy podrobněji popisující situaci na území kláštera ve středověku se nedochovaly. Z nemnoha zmínek v dobových listinách vyplývá – s pravděpodobností, nikoli jistotou –, že klášterní zahrady se rozkládaly převážně na jeho jižní a východní straně, v údolní nivě kolem potoka Brusnice, kudy vedla před klášterem stará cesta do Prahy. Klauzurní zahrada obdělávaná mnichy se nacházela v bezprostřední blízkosti klášterních budov.
Podle příkazu Karla IV. o vysazování vinic byly vinice zřízeny i na pozemcích kláštera, pravděpodobně na jižním svahu výšiny na západní straně zahrady, v okolí budovy zvané „mincovna“. Tyto středověké vinice vzhledem k jejich malé výnosnosti záhy zanikly a byly obvykle přeměněny v pole.
Východně od kláštera uzavírala okolní prostor vesnice Břevnov, další zahrady a také chmelnice. Tento stav trval i po zničení kláštera husity v roce 1420, po kterém odešla zdejší komunita do Broumova a v Břevnově setrvával jen malý počet mnichů. Nepříliš rozsáhlé a nesystematické opravy probíhaly v Břevnově ve druhé polovině 15. století a také ve století následujícím, zejména za opata Matěje z Tachova a po bitvě na Bílé Hoře. Vůbec nejstarší dochované vyobrazení břevnovského kláštera, detail na obrazu Svatý Benedikt mezi svatými Bonifaciem a Alexiem [olej na plátně, 1638, podle místa nálezu tzv. lemberská veduta, nyní v ambitu v přízemí klauzury břevnovského kláštera] stav klášterní zahrady v tomto období bohužel nezachycuje.

Až ve druhé polovině 17. století, za opata Tomáše Sartoria, měly snahy o obnovu klášterního života v Břevnově větší rozsah a úspěch. Byly také zahájeny opravy poškozených budov a novostavba konventu [tzv. Sartoriův konvent, nynější hotel Adalbert]. Stav kláštera v této době dokumentuje anonymní veduta datovatelná cca do roku 1674; k interpretaci zejména Birnbaumová a Pavlíková 1966, s. 308–310. Je patrné, že břevnovská klášterní zahrada byla v tomto období zahradou ve smyslu „zahrazeného“, tj. ohrazeného, pěstitelsky užívaného pozemku, nikoli ve smyslu architektonickém.

Z budov tehdejšího kláštera si na detailu povšimněme především dvou menších objektů severozápadně od kostela, nad troskami středověkého konventu: níže středověká stavba „Vojtěšky“, vpravo od ní zahradnický domek.

Pavilon Vojtěšku i zahradnický domek – ve stavebně pozměněné podobě – najdeme na stejných místech i dnes.

Dnešní podoba kláštera včetně zahrady odpovídá [vcelku, nikoli však v detailech] stavu po barokní přestavbě, provedené za opata Otmara Zinka v letech 1701/1708–1721 [k úpravám zahrady v dalších letech níže] pod postupným vedením Pavla Ignáce Bayera [1701–1708/09], Kryštofa Dientzenhofera [1709–1721/22] a Kiliána Ignáce Dientzenhofera [1716/1722–1751].

Součástí stavby byly rozsáhlé terénní úpravy. Na severní a východní straně kostela byl původně svažitý terén vyrovnán do jediné terasy na úrovni přízemí zahradního pavilonu Vojtěška. Na východní straně kláštera, směrem k vesnici Břevnov byl výškový rozdíl původního a nově nasypaného terénu zajištěn opěrnou zdí. Na této navážkami zvýšené ploše navázaly na novostavbu kostela konvent [klauzura] a prelatura. Stav krátce po dokončení stavby dokumentuje rytina J. Fischera z roku 1721, provedená podle předlohy Kiliána Ignáce Dientzenhofera. [Srov. např. Vilímková a Preiss 1989, s. 84n.]

Již v závěru stavebních prací v roce 1718 byla na svahu nad budovou nového konventu a prelatury vytyčena a v následujících letech kamennou zdí ohrazena klášterní zahrada se třemi branami do polí. Na západní straně kláštera [na místě staré vinice u stržené „mincovny“] a v západní části severního svahu [tzv. horní sad] bylo vysázeno 318 nebo 319 stromků, jako základ nově založené zahrady. Zeleninové záhony se v této době nacházely zejména na východní straně kláštera, před rybníkem.
Tuto etapu utváření nové klášterní zahrady dokládá veduta F. B. Wernera z roku 1730. [Srov. např. Vlček, Sommer, Foltýn a kol. 2002, s. 599; Buben 2004, s. 51, v obou knihách s nepřesnou datací, srov. Birnbaumová a Pavlíková 1966, s. 309.]

Výslednou podobu získala břevnovská klášterní zahrada v letech 1737 až 1738. Podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera byla celková plocha 12 hektarů rozdělena na několik částí: horní sad – štěpnici, pod ní na terasách [nejvyšší terasa s oranžerií, o té níže] část užitkovou – zelinářskou a bylinářskou. Bez přesnější lokalizace je už roku 1715 zmíněno založení nové vinice, která byla zřejmě v dalších letech rozšiřována. V dolní části zahrady, při klášterních budovách, se rozkládala květinová část, s živými ploty ze stříhaných keřů a se stromovými alejemi. Východně od prelatury, směrem k vesnici Břevnovu, byla zřejmě pěstována zelenina. [Z nepříliš zřetelných dochovaných vyobrazení lze usuzovat, že část prostoru před a bezprostředně kolem východního vstupu do prelatury byla upravena do reprezentativní podoby „opatské zahrady“.] Západní část zahrady mezi Vojtěškou a pozdějším hřbitovem byla ponechána jako lesík, pravděpodobně bez kultivačních zásahů.
Podrobnější rekonstrukce původní rostlinné výpravy zahrady není možná; krátce po dokončení této etapy byl klášter včetně zahrady dvakrát poškozen ve válečných letech 1741/42 a 1757. V této době docházelo také ke změnám pojetí zahradní architektury a je možné, že na původní záměr architekta již nebyl brán zřetel [srov. Blažíček 1940, s. 12; Birnbaumová a Pavlíková 1966, s. 316, pozn. 5].

Josef Hager, Klášter sv. Markéty v Břevnově; nástěnná malba v hlavním sále prelatury broumovského kláštera, kolem roku 1765. [Zde detail, celek např. Růžička 2013, s. 150.]

Pohled na břevnovský klášter od bělohorské silnice, mědirytina Jana Berky podle předlohy Antonína Pucherny, 1799; zde výřez bez dedikace a dále detail části klášterní zahrady v tomto období.

Rytina v knize Sebastiana Brunnera Ein Benediktinerbuch (1880). [Zde detail, celek např. in Zeschick 2007, s. 110].

Přibližně v tom stavu, jaký jsme popsali výše, se zohledněním dílčích úprav [např. v zalesněném okrsku poblíž zahradnického domku byl roku 1888 postaven kuželník, stavba převážně dřevěná, která se nedochovala], zahrada zůstávala až do konce 2. světové války.

Část zahrady břevnovského kláštera s oranžerií v první polovině dvacátého století (fotografie neznámého autora, archiv kláštera).

Po vyhnání benediktinů z Břevnova v roce 1950 došlo k postupné devastaci nejen zahrady, ale i všech objektů v ní. [K tomu např. Chudárek 1993].
V havarijním stavu byl až do roku 1990 také štolový vodovodní systém na území kláštera. [K tomu zejm. Řehák, Cílek a Hromas 1993.]
Ohradní zdi byly v osmdesátých letech 20. století „opraveny“ betonovou omítkou, která způsobila jejich statické narušení, ohrožující provoz na přilehlých komunikacích.

Za tohoto stavu byl klášter v roce 1990 vrácen benediktinům. K výročí milénia kláštera v roce 1993 se za finančního přispění čs. státu a zahraničních benediktinských klášterů podařilo opravit kromě kostela a konventu s prelaturou také pavilon Vojtěšku [k tomu níže], vodovodní štoly a [již mimo areál kláštera] hřbitovní kapli sv. Lazara. 

V letech 2009–2012 byla provedena první fáze rehabilitace klášterní zahrady, financovaná z programu Praha–konkurenceschopnost FEU Magistrátu hl. m. Prahy za přispění Městské části Praha 6.
[Vizte též ZDE.]
Zahrnovala obnovu horního sadu [většina starých a nemocných stromů byla nahrazena novými, podle původních ovocných druhů], opravu části opěrných [opukových a cihlových] a ohradních [opukových] zdí, kaple Josefky, výstavbu inženýrských sítí, závlahového systému a celkovou rekonstrukci oranžerie. Také byl upraven parter před západním průčelím kostela se sochou svatého Jana Nepomuckého [sochař K. J. Hiernle, 1743–1745, původně byla umístěná před první (nyní již neexistující) vstupní branou do areálu kláštera, poté před vstupem do zahrady, naproti nynějšímu farnímu úřadu]. Níže zobrazená pohlednice tištěná K. Bellmannem byla odeslaná v roce 1910 [shodou okolností v roce, kdy byla socha Jana Nepomuckého restaurována].

Zahradní pavilon Vojtěška

Pramen potoka Brusnice je legendickým místem založení kláštera: Kníže Boleslav II. a biskup Vojtěch měli stejný sen, v němž byli Bohem vyzváni, aby u pramene Brusnice na místě nedaleko Prahy založili benediktinský klášter. Oba výzvu uposlechli a setkali se na místě zjeveném jim ve snu. U pramene uviděli jelena, který se chtěl napít vody, avšak bránilo mu v tom břevno. Vojtěch břevno z pramene vyňal, voda vytryskla a jelen tak mohl ukojit svoji žízeň. Břevno – osekaná větev se zbytky tří pahýlů po větvích (ostrev) – se stalo součástí klášterního znaku. [Srov. např. Holub 2014, s. 12–15. O genezi zakladatelské legendy podrobně ZDE.]
Ve středověku, asi za opata Bavora z Nečtin, byl nad pramenem postaven osmiboký kamenný pavilon [podle interpretace M. Vilímkové aj. snad šestiboký s oktogonální klenbou] se schodištěm ke studánce, zvané snad už tehdy „Vojtěška“. Toto nevelké gotické studniční stavení bylo pravděpodobně v dalších stoletích stavebně upraveno [srov. výše rytinu z roku 1674], přestavba proběhla možná za probošta Zdislava Ladislava Berky z Dubé nebo až za opata Sartoria. Výsledkem byla asi kaple, na oktogonálním půdorysu.
Opat Otmar Zinke nechal podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera vystavět v letech 1723/24–26 barokní letohrádek. Pavilon byl pravděpodobně poškozen během válečných let 1741–42; v následujícím roce byly opravovány jeho interiéry. Tehdy také František Lichtenreiter na klenbě místnosti nad pramenem zobrazil svaté Benedikta, Bonifáce a Alexia – původní patrony kláštera a kostela. Část původního gotického stavení byla roku 1749 využita pro umístění dřevěného sousoší Josefa Kleina zobrazující scénu založení kláštera. Sochy byly vandalsky poničeny roku 1967 [podle jiné verze již v padesátých letech]; dochovala se pouze torza, dřevěný model a několik fotografií.
Stavba byla upravena do nynější podoby v letech 1750–1752, kdy byla snesena střecha střední části a tento střední oktogon byl rozšířen o nástavbu patra, spolu se spojovacími krčky s bočními křídly Vojtěšky, přičemž v severním spojovacím prostoru bylo zřízeno schodiště. Výmalba pavilonu byla zadána snad opět Františku Lichtenreiterovi. Malba na stropě nového sálu v prvním patře podle starší interpretace zobrazuje Vintířův zázrak oživení páva; podle novějšího výkladu [srov. např. Mádl aj. 2016, s. 306–309] je dílem Felixe Antonína Schefflera, s námětem Josefa Egyptského hostícího své bratry [srov. Gn 43,15–34]. Finální úprava pavilonu byla posledním projektem Kiliána Ignáce Dientzenhofera [† 17. 12. 1751], dokončení již možná řídil Anselm Lurago.
Rozsáhlejší opravy Vojtěšky proběhly za opata Jana Nepomuka Rottera, postupně v letech 1854, 1868 a 1882; k dalším opravám pavilonu došlo v letech 1920, poté 1940–1941, kdy byl také v této lokalitě proveden archeologický průzkum.
O postupné devastaci zahrady a objektů v ní po roce 1950 jsme se již zmínili výše; v havarijním stavu byla až do roku 1990 také Vojtěška. Celková oprava pavilonu proběhla k výročí milénia kláštera [1993]; k témuž jubileu byl vyhotoven Karlem Stádníkem dřevěný zlacený reliéf s motivem svatého Vojtěcha a prvních břevnovských mnichů u zdejší studánky po příchodu z aventinského kláštera svatých Alexia a Bonifacia v Římě.

Oranžerie

První zmínka o oranžerii v klášterní zahradě je v účtech břevnovského provizorátu uvedena k roku 1737. Za autora návrhu lze oprávněně považovat Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Jedná se o úzkou podélnou stavbu přiléhající k opěrné zdi čtvrté terasy; její centrální část je zaklenutá, otevřená dopředu směrem ke klášterním budovám jako sala terrena. Na tento zděný ovál symetricky po obou stranách přiléhají prosklená skleníková křídla s dřevěnými sloupky šikmých výplní. Roku 1744 byl v oranžerii instalován topný kanál; to dokládá, že oranžerie byla určena k pěstování choulostivějších rostlin. Možnost pokusů s pěstováním citrusových plodin připadá v úvahu, nelze ji však přesněji doložit. [Vzhledem k dataci stavby a velikosti oranžerie je otázkou, kde bylo (pokud bylo) zasazeno 200 „vlašských stromů“, tj. citronovníků a pomerančovníků, které klášter údajně zakoupil již roku 1735.]

Nejstarší zobrazení oranžerie se nachází v patře prelatury na nástropní fresce od Karla Kováře Zázrak sv. Bennona z roku 1740, zde detail.

Oranžerie byla ve větším rozsahu opravována v letech 1825, 1851, 1862 a 1867–68, menší opravy proběhly také v letech 1890 a 1900. Zprávy o částečně havarijním stavu oranžerie jsou dochovány již z let druhé světové války. Část střechy levého křídla se zřítila koncem r. 1948; zároveň byl konstatován špatný stav střechy středního pavilonu. Do zrušení kláštera roku 1950 již k žádným větším opravám nedošlo; po tomto roce se stav oranžerie nadále zhoršoval. Přes výzvy státní památkové péče, adresované podniku Sady lesy zahradnictví, který zahradu spravoval až do roku 1990, z chátrající oranžerie nakonec zůstalo jen zděné torzo, bez střechy a prosklených stěn.

Zanikly např. také dvoje sluneční hodiny v prostoru před oranžerií, jedny s arabskými, druhé s římskými číslicemi. Oba ciferníky byly tvořeny keři buxusu. Zde jsou vyznačeny na detailu fotografie uvedené výše.

K objektu se dochovaly fotografie a plány ze 40. let 20. století, které pořídili a vypracovali architekti Věra a Miroslav Chalupníčkovi. Podle nich byla provedena kompletní rekonstrukce, která proběhla v letech 2009–2012 v rámci první fáze revitalizace klášterní zahrady. Zprovozněn byl i rezervoár před oranžerií, voda je čerpána z potoka Brusnice. Západní část oranžerie slouží jako výstavní prostor Galerie Entrance, východní část je sídlem architektonického studia M1.

Kaple Panny Marie Lurdské zvaná též Josefka

Pozdně barokní gloriet byl postaven v letech 1761 až 1763. [Gloriet je ozdobná zděná stavba v zahradě, obvykle ze stran otevřená a se sochařskou výzdobou, oslavující – odtud název – osobu nebo její čin.] Autor Josefky znám není; v účetních dokladech je dochován pouze záznam o „nové stavbě v zahradě“ bez bližšího určení. Drobné stavbě se dodnes říká „Josefka“ podle sochy sv. Josefa, pěstouna Páně, která v ní původně stávala. V 19. století byl gloriet adaptován na kapli: boční arkády byly zazděny, socha svatého Josefa byla odstraněna a kaple byla zasvěcena Panně Marii Lurdské. Kaple byla opravena roku 1939 [nová střecha a dveře, bylo také upraveno bezprostřední okolí kaple]. Originál sochy Panny Marie je uložen v klášterním depozitáři pro případné budoucí restaurování. Exteriér Josefky byl opraven v letech 2009–2012, v rámci první fáze revitalizace klášterní zahrady [k tomu výše].

Centrální osa břevnovské klášterní zahrady

Hlavní zahradní cesta lemovaná tvarovanými habry a jírovci prochází při úpatí svahu klášterní zahrady jako přímka od východu na západ. Tato osa spojuje od západu hřbitovní kapli svatého Lazara [hřbitov již není součástí klášterního areálu], Vojtěšku a Josefku, a pomyslně pokračuje dále na východ ke katedrále, ke hrobům svatých Václava a Vojtěcha.

Literatura (výběr):
Birnbaumová, Alžběta, a Pavlíková, Libuše. Rekonstrukce zahrady kláštera břevnovského. In Památková péče XXVI, č. 10, 1966, s. 307–316.
Blažíček, O. J., Čeřovský, J., a Poche, E. Klášter v Břevnově. Praha: V. Poláček, 1944, s. 27, 29 a 63n.
Blažíček, Oldřich J. Šest rytin z opatství břevnovského: 1680–1799. Praha: Benediktinské opatství v Břevnově, 1940, s. 12.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 51
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014, s. 12–15.
Chudárek, Zdeněk. Benediktinský klášter v Břevnově – devastace a obnova. In Zprávy památkové péče LIII, č. 5, 1993, s. 192–202.
Mádl, Martin, aj. Barokní nástěnná malba v českých zemích: benediktini I. Praha: Academia, 2016, s. 306 až 309.
Pacáková-Hošťálková, Božena, aj. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2004, s. 322n.
Pavlík, Milan. Rekonstrukce benediktinského kláštera v Praze Břevnově. In Hejdová, D., Preiss, P., a Urešová, L. (red.). Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha: Benediktinské opatství sv. Markéty, 1993, s. 235 a 241n.
Poche, E. Stavební kronika břevnovského kláštera a kostela z let 1701–1721. In Časopis společnosti přátel starožitností českých XLIX–L. Praha: SPS, 1946, s. 170 a 178.
Royt, Jan, Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Břevnovský klášter: historie kláštera, průvodce, benediktinský život. 3. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2015, s. 13.
Růžička, Jeroným. Dějepis kláštera břevnovského a broumovského. 1. vyd. 1846 až 1847. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2013, s. 150.
Řehák, Josef, Cílek, Václav, a Hromas, Jaroslav. Břevnovský klášter – historický odvodňovací systém, jeho průzkum a rekonstrukce. In Zprávy památkové péče LIII, č. 5, 1993, s. 207–210.
Semerád, Matouš, a Staňková, Veronika. Archeologický výzkum břevnovské klášterní zahrady 2009–2011: nálezová zpráva – záchranný archeologický výzkum NPÚ ú.o.p. v hl. m. Praze. Praha: NPÚ, 2012.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 83–85; 93n.; 96–99; 110.
Vlček, Pavel, Sommer, Petr, Foltýn, Dušan, a kol. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, dotisk 1. vyd. 2002, s. 599 a 603.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007, s. 110.

Provoz památkově chráněné břevnovské klášterní zahrady

Dolní terasová část svatomarkétské zahrady (tzv. klauzurní zahrada), v níž stojí samotný objekt kláštera, je přístupná zdarma, denně od 6.45 do 20.00.

Interiér přízemí zahradního pavilonu Vojtěška je přístupný pouze v rámci prohlídky s průvodcem.

Horní sad nad klauzurní částí zahrady (směrem k Větrníku) je z klauzurní zahrady přístupný ve výše uvedených hodinách, tj. od 6.45 do 20.00. Ostatní vstupy do horního sadu – od západu nad hřbitovem, ze severu z ulic Myslivečkova a Na Větrníku a východně z ulic Markétská a Radimova – jsou otevřeny stále.

Vizte též stránku o prohlídkách kláštera.
Informace o možnostech a podmínkách civilních svatebních obřadů v klášterní zahradě najdete ZDE.

Plánek areálu kláštera (pdf)     Návštěvní řád areálu kláštera (pdf)