Svatý Vintíř

První břevnovští mniši obývali pravděpodobně provizorní dřevěné objekty. Ty byly za opata Meginharda (1035/43–1089), s podporou knížete Břetislava I., nahrazeny kamennými stavbami.
Od poloviny 11. století tvořil areál břevnovského kláštera trojlodní románský chrám s východní kryptou, nad ní situovaným chórem, na nějž západním směrem navazovala hlavní chrámová loď, zakončená předsíní a pravděpodobně dvojvěžím. V sousedství chóru, pod nímž byla krypta vybudována, pravděpodobně existovaly (rovněž na východě) menší apsidy, které uzavíraly boční lodi chrámu. Klauzura byla situována severně od kostela; jižně od chrámu asi stávalo obydlí opata a některé provozní objekty, po obvodu kláštera byly vybudovány objekty hospodářské. Průběh stavby nelze přesněji určit, jisté je pouze to, že východní závěr kostela, tedy chór (presbytář) a krypta, která byla součástí východního závěru kostela, vznikly nejpozději do roku 1045 – v tomto roce břevnovští mniši pohřbili do chrámu tělo svého řeholního bratra z Niederalteichu a pozdějšího poustevníka Vintíře.
Jak už jsme zmínili na předcházející stránce, Vojtěch se seznámil s italskořeckým mnišstvím a v Římě vstoupil do kláštera svatých Bonifatia a Alexia na Aventinu, který tehdy patřil ke clunyjskému okruhu. Lze však pochybovat, že to podstatnějším způsobem ovlivnilo břevnovskou komunitu v prvním krátkém období, než byla oslabena odchodem svých členů do Uher a snad i na Vojtěchovy misijní cesty.
Důležitější bylo v Čechách působení bavorského opatství Niederaltaich. Roku 999 vznikl druhý mužský klášter v Čechách – na Ostrově, v místech, kde se Sázava vlévá do Vltavy; klášter byl proto také nazýván podle svého patrona „Svatý Jan na Ostrově“. Zakladatelem byl přemyslovský kníže Boleslav III. (999–1002/1003); mniši přišli s prvním opatem Lambertem z Niederaltaichu. Za opata Gottharda z Reichersdorfu (opatem byl v letech 996–1022, poté působil jako biskup v dolnosaském Hildesheimu) se v Niederalteichu ujala reforma okruhu lotrinského kláštera Gorze. Tak se české kláštery na samém počátku nalézají ve sféře vlivu této reformy – i Břevnov má v Meginhardovi (1035/43–1089) za opata niederaltaišského mnicha. Opat nebyl jediným Niederaltaišanem v Břevnově, z tohoto konventu pocházel břevnovský mnich Jan, od roku 1063 první biskup olomoucký. Svůj biskupský kostel zasvěcuje niederaltaišskému patronu Mořicovi. Dalším pojítkem mezi Břevnovem a Niederaltaichem je poustevník Vintíř.

Svatý Vintíř

Vintíř/Gunther (cca 950/955–9. října 1045), durynský hrabě z Käfe(r)nburgu-Schwarzburgu (byl spřízněn např. s císařem Jindřichem II. a s uherským králem Štěpánem I., jehož manželkou byla císařova sestra Gisela) se po předčasné smrti svého staršího bratra Sizza ujal vlády nad rozvětveným rodem. Pro duchovní dráhu se Gunther rozhodl v pozdějším věku, než bývalo (a je) obvyklé; opustil své význačné společenské postavení, roku 1005 vstoupil do kláštera (pravděpodobně v Hersfeldu) a o rok později se stal mnichem v Niederaltaichu. Roku 1007 zde složil řeholní sliby a se svolením opata Gottharda odešel do durynského kláštera Göllingen (který založil Guntherův otec), aby se tam ujal vedení komunity. Po blíže neurčených problémech se vrátil do Niederaltaichu. Krátce nato (snad již 1008) jako poustevník odešel do „Nordwaldu“ (Nortwaldu) na bavorské straně Šumavy, na horu Ranzingerberg u Lallingu, poté (1010) založil poustevnu v Rinchnachu, z níž později vznikl klášter; ten se stal spojovacím článkem mezi Bavory a Čechami.
Na sněmu v Magdeburgu (1017) byl pověřen misií u pohanských Luticů (kolem ústí řeky Havoly a Odry) – tento údaj je zajímavý, neboť prameny se shodují v tom, že Vintíř byl »illiteratus«, tj. analfabet, a laik (kněžské svěcení ovšem nepřijal možná nejen kvůli absenci vzdělání, ale i podle vzoru sv. Benedikta); svou roli zde zřejmě sehrála skutečnost, že Vintíř v době kdy zastával světské úřady ovládl slovanský jazyk. O samotné Vintířově misijní činnosti však zprávy nejsou. Asi roku 1019 navštívil v Uhrách krále (sv.) Štěpána. K Vintířově cestě a pobytu u Štěpánova dvora se váže jednak známá legenda o oživeném pávu, jednak (možné) založení kláštera v blatenském Zalaváru (Szala), v končinách, kde se (snad) nacházely statky, dané Niederaltaichu knížetem Pribinou. Založení zalavárské je pouze dohadem; pravděpodobnější je Vintířova aktivita při zakládání kláštera sv. Mauritia v Bakonybélu a jeho osazení rovněž niederaltaišskými mnichy (uvádějí se různá data – r. 1018, 1030, 1032).
V Čechách, v Dobré Vodě u Hartmanic se Vintíř usadil někdy kolem r. 1040. Zdejší samota mu však asi byla, stejně jako předchozí místa, kde pobýval jako poustevník, spíše útočištěm než stálým sídlem. Rozhodně jej nevedla ke lhostejnosti k soudobým politickým událostem. Vlivnou, i když nenápadnou úlohu hrál Vintíř zejména jako důvěrník a rádce tehdejších panovníků v říši a v Čechách, jako prostředník mezi říší a (zejména) jejími východními slovanskými sousedy. Např. roku 1040/1041 Vintíř zprostředkovával mír mezi císařem Jindřichem III. a knížetem Břetislavem (bitva u Brůdku).
Po jeho smrti 9. října 1045 ho opat Meginhard z podnětu Břetislava I. (dle legendy na vlastní přání světce) pochoval v klášterním kostele v Břevnově.
O Vintířovo svatořečení se intenzivně zasazoval již Přemysl Otakar II. Papež Inocenc IV. († 1254) ustanovil tříčlennou radu, sestávající z niederaltaišského opata, probošta v Rinchnachu a opata strahovského; kanonizační akta měl do Říma dovézt vyšehradský probošt Diviš, ten však cestou zemřel. Papeži Alexandru IV. odevzdal niederaltaišský opat Hermann 9. března 1261 přehled dosavadních jednání, a připojil se k žádosti krále Přemysla II. o Vintířovo svatořečení. Do Říma se měl vypravit i břevnovský opat Martin s novými spisy, obsahujícími zprávy o zázračných uzdraveních, přičítaných Vintířovi. Opatova cesta se neuskutečnila; proč se tak stalo interpretuje český barokní dějepisec Bohuslav Balbín podle rukopisu, který nalezl v knihovně pražské katedrály. Tuto listinu, podle přípisu dříve uloženou v sakristii břevnovského kostela, Balbín datoval do doby opata Martina a papeže Alexandra IV. Psalo se v ní, že opat Martin vyhlásil v klášteře třídenní půst, aby vyzvěděl Boží vůli, a třetího dne prosil o znamení, zda je hoden přijmout pověření, aby o Vintířově svatořečení jednal. Uslyšel hlas, který mu říkal, aby o svatořečení neusiloval, neboť papež, který je k tomu určen, se dosud nenarodil. Tato tradice by vysvětlovala, proč již poté nikdo ani v době největšího rozkvětu Vintířova kultu o jeho oficiální svatořečení neusiloval; avšak o naději, že k tomu čas jednou dozraje svědčí i nadále zaznamenávaná zázračná uzdravení, přičítaná Vintířovým přímluvám; zázraků v Břevnově vypočítává Balbín na tři sta.
Dalším důvodem, který bránil zahájení oficiálního procesu svatořečení, byla nejistota o Vintířových ostatcích. Albert Chanovský tvrdil, že zůstaly v rozvalinách břevnovského kostela a že probošt tohoto kláštera (poté opat kláštera u sv. Mikuláše na Starém městě pražském) Berka z Dubé chtěl Vintířovy ostatky (koncem 40. let 17. století) vyzdvihnout, ale zabránila mu v tom smrt. Balbín naproti tomu píše, že břevnovské relikvie byly již před útokem husitů na klášter svěřeny klášteru augustiniánů kanovníků v Kladsku, odkud byly roku 1486 převezeny do Broumova. I když Vintířovy ostatky nezmiňuje výslovně, rámcový údaj by bylo možné vztahovat i na ně.
Dva rukopisy opata Tomáše Sartoria z r. 1684 zmiňují nález, k němuž došlo v kostele v Polici n. Metují 5. října téhož roku. Když byl při opravách kostela otevřen oltář sv. Máří Magdalény, byla v něm objevena ztrouchnivělá skříňka se zachovanými kostmi a lebkou. Přes nedostatek svědectví (chyběla o nich jakákoliv písemná výpověď) se od počátku věřilo, že jde o ostatky Vintířovy, o nichž se v Polici tradovalo, že sem byly přeneseny z Břevnova a tak zachráněny před  husity. Pozůstatky byly uloženy v nové schránce do oltáře sv. Václava, i zde však trpěla dřevěná schrána vlhkem, a proto je dal opat Otmar Zinke opětovně přenést do dalších oltářů – nejprve r. 1707, podruhé 1713.
11. 11. 1716 byly údajné Vintířovy relikvie přeneseny do novostavby břevnovského kostela, poté byly vyňaty ještě jednou, když byly vloženy do cínové schrány a vsazeny zezadu do oltáře, tehdy již s Brandlovým obrazem Vintířovy smrti (10. 8. 1726). Umístění bylo dáno skutečností, že bez církevního schválení nesmějí být ostatky vystavovány k veřejnému uctívání. V případě ostatků Vintířových to však již dříve částečně připuštěno bylo: bulou papeže Bonifáce IX. z 9. července 1390 byly uděleny neplnomocné odpustky věřícím, kteří navštíví Vintířův hrob v Břevnově v den jeho úmrtí. Vintířovo uctívání bylo připuštěno bulou papeže Urbana VIII. z roku 1634 a dekrety Kongregace ritů za Alexandra VII. (1659 a 1660). Breve Benedikta XIV. z 13. ledna 1753 udělovalo plnomocné odpustky návštěvníkům kostela v Dobré Vodě (jehož zasvěcení je tu uváděno jako „svatého Vintíře“) a další breve ze 17. března 1765 povýšilo tamní oltář na privilegovaný. Do Dobré Vody se Vintířův kult přesunul v době, kdy v Břevnově byl již na ústupu.
Oficiální proces svatořečení sice neproběhl, lze však mít za to, že vyjádření zmíněné buly papeže Urbana VIII. (1634) konstatuje Vintířovu svatost implicitně – povolení kultické úcty Vintířovy zdůvodňuje konstatováním, že je prokázána „od nepamětných dob a nepřetržitě“. (Neprůkaznost existence ostatků, která např. dlouho bránila oficiálnímu svatořečení Anežky České, nakonec nebyla překážkou nepřekonatelnou, neboť podle stávajících pravidel již bezpečná identifikace ostatků není podmínkou nutnou.)
Náhrobní deska Vintířova (cca 1250), označující původní uložení Vintířových ostatků, byla nalezena r. 1761 poblíž Vojtěšky; poté byla vsazena do vnější strany jižního průčelí kostela. Na počátku čtyřicátých let dvacátého století byla nahrazena kopií a originál byl umístěn do jižní stěny interiéru presbytáře.

Život poustevníka Vintíře

Vydal Josef Emler, přeložil Josef Truhlář. In Fontes rerum Bohemicarum I: vitae sanctorum et aliorum quorundam pietate insignium / Prameny dějin českých I: životy svatých a některých jiných osob nábožných. Praha: Museum království Českého, 1873, s. 335–346.
Za základ vydání vzal Emler — tak jako před ním B. Pitr O.S.B. (Thesaurus absconditus) a Pertz (Monumenta Script. XI, s. 276– 279) — rukopis třeboňského kláštera, dnes NK ČR XIII D 20, fol. 182v—188r. Vynechal připojené zprávy o zázracích u Vintířova hrobu.

1. Za panování velenábožného císaře Jindřicha toho jména druhého, když blahoslavený Godehard klášter Altahenský řídil, byl v končinách  Durynských jistý muž vznešený, proslulý hodností a zásluhami, jménem Vintíř, který nad hříchy mladosti své vzdychaje a uvažuje bedlivě, jakých skutků se byl dopustil, i chtěje předejíti zpovědí hněvu páně, do Hersfeldu k témuž blahoslavenému opatu Godehardovi, nedávno od samého císaře za představeného téhož chrámu dosazenému s hodnou, jak potom se ukázalo, lítostí přišel a otevřel jemu dokonale všechny tajnosti srdce svého a vůle své. I přijal opat kráčející spravedlivě před bohem s přívětivou útěchou a slušným poučením kajícího se i přiměl jej s pomocí páně spasitelným domlouváním docela k tomu, že se stal mnichem.
Týž nedůvěřuje vlastní slabosti tělesné i duševní k odřeknutí se všeho, což jest tohoto světa, rozsáhlé dědictví, jenž byl od předků obdržel, svatému Wigpertu s přivolením dědiců svých celé právně odkázal, učiniv nejprve ustanovení svědky zjištěné, aby sám stav se mnichem klášter jménem Gelinge pro své potřeby podržel a o potřeby bratří, kteří by s ním tam Kristu sloužili, se postaral. Svatý opat chytře mu domlouvaje, kterak takové pořízení člověku nedávno obrácenému na cestě přikázání božích bude velkým nebezpečím, a kterak z toho časem více škody pochází duši než vedle domnění jeho tělu užitku, zatím k odložení úmyslu jeho prozřetelně jej přiměl i přivedl s sebou ještě světsky oblečeného do Altahenského kláštera. 

2. Zde chytrý muž nadřečený Vintíř se zkroušeným srdcem žádal opata, aby směl před složením slibů do Říma se odebrati a přímluvu apoštolů Kristových a jiných svatých za hříchy minulé a za započetí nového života si vyžádati. Dovoleno mu jíti. Navrátiv se konečně před oltářem sv. Mauricia pás odložil, vlasy a vousy dal sobě ostříhati a předloživ obvyklou žádost přijat jest a uznán po krátkém čase podle řehole za hodna obdržel od téhož pastýře života klášterního oblek řeholní. Ale když byl složil slib, nezapomínaje na pořízení své, které jsme svrchu vypsali, žádal opata Godeharda, aby směl do vlasti se navrátiti a bydleti na místě, jež si byl vymínil. Tomu zatím nábožný otec svolil, nechtěje mu rozhodnou zápovědí v počínání jakkoli zlém překážeti, až by ducha jeho po nedovoleném dychtícího poznenáhla s rozumem ukonejšiti mohl. Když byl tedy do místa nazvaného Gelinge přišel a o potřeby těch, kteří tam bydlili, se postaral, tajným pokoušením pokušitele a nástrahami a, jak pevně věříme, po příkladu blahoslaveného Joba božím dopuštěním do mnohých rozmanitých upadl nesnází. V těchto, jsa ovšem prvé nezvyklý chudobě a namáhání, utíkával se častěji k opatovi a žádal důtklivě od něho rady a pomoci. Starostlivý otec prohlížeje do dna kolísavost mysli jeho a boje se velmi srdce jeho měnivosti, která snad by nastala, někdy přívětivou útěchou a laskavým napomenutím truchlivost srdce jeho konejšil; ale někdy podle apoštola domlouváním, zapřísaháním, vaděním v čas i nečas kolísajícího káral a na cestu spásy uvésti hleděl; což ale dařilo se mu nevalně.

3. Když pak častěji v takových hádkách zápasili a oba nad tím bývali rozmrzelí, odpověděl prý přednášejícímu opět nějakou stížnost muž boží spravedlivým hněvem pohnut, aby buď v přislíbené poslušnosti setrval a bohu pokorně sloužil, aneb dostav se opět v osidla satanáše oděv mnišský svlekl a k obvyklým marnostem světa se vrátil. Tohoto slova ulekl se posluchač a zhroziv se až pozdě přílišného pochybení svého zaplakal. Než i tuto věc, jak se udála, celou sdělil v tajnosti opět nábožnému císaři Jindřichovi i vyžádal si jeho pomoci k napravení takového člověka. Ihned zavolal jej laskavě kníže k rozmluvě, sám na jinou cestu obrátiti hleděl, i jal se jej poučovati z předpisů evangelia a apoštolů, že nikdo nemůže dvěma pánům sloužiti, ani nesmí mnich se navraceti k věcem světským jako pes k výkalu. Tímto a podobným domlouváním konečně opravdu dojat v Kristu zmíněný muž zapomenuv v srdci svém na pořízení svrchu vypsané a odřeknuv se všelikého stěžování na jakékoli nepohodlí do kláštera Altahenského, kdež tenkrát pod dozorem téhož otce snaha o poctu boží znamenitě kvetla, se odebral. Tam bratřím nejpokorněji se podrobiv a svatému náboženství v krátkém čase svlažen rosou boží zúplna se vyučiv více, než řehole předpisovala, se ponížil. I divili se mu představení jeho. 

4. Když takto v přísném životě setrvával a příkladem svým přemnohé na cestu pravdy přivedl jakoby svíce na svícnu rozžatá, pověst o něm jako líbá vůně se šíříc k blahoslavenému Štěpánu králi uherskému, příbuznému téhož ctihodného muže, se dostala, jehož duch zahořel touhou velkou, spatřiti tváří v tvář toho, o němž častá pověst přicházela, že ze cnosti ke cnosti prospívá. Protož vyslal k němu posly a žádal snažně, aby si neobtěžoval k němu přijíti. Než muž páně pamětliv svého obrácení odpověděl, že nikterak nesmí vyhověti žádosti králově. To uslyšev král ještě větší zahořel k němu láskou; i vyslal posly znova. Ale i podruhé odepřel on a nepřišel. Tedy poslal pro něho po třetí a pokorně prosil, aby žádost jeho vyplnil. Konečně prosbami královými obměkčen svatý Vintíř žádosti jakkoli nerad vyhověl, a přijav požehnání od opata a bratří s vyslanými posly zároveň ku králi se ubíral. Král pak vida svatého Vintíře zaradoval se, a čím více jej co spravedlivého a svatého miloval, tím ochotněji k němu se míti hleděl. 

5. I stalo se, když v čas polední svatý Vintíř ke stolu královskému zasedl, že král pečeného páva mu předložil a snažně prositi se ho jal, aby jedl maso. Než svatý muž žije dle předpisů řeholních a zdržuje se takových pokrmů protivil se tomu i ubezpečoval, že nechce nedovolenými pokrmy se poskvrniti. Neméně pak protivil se vůli jeho král, i aby, co mu předloženo, jedl, nejen žádal, ale i poroučel. Ale co měl činiti? Slíbil, že poslechne rozkazu králova, ale podržel důvěru v pomoc boží. Protož stalo se, že mezi hodovníky obvyklou modlitbu vykonával, hlavu do rukou naklonil a prolévaje slzy milost boží za přispění žádal, aby nedovolenými pokrmy se neposkvrnil. Aj divná, předivná věc! Dokončiv modlitbu sluha boží když hlavu z rukou podzvihl, pečený pták na stole ležící obživnul a odletěl; i zbavila ho milost boží takového požívání. Vidouce všichni neslýchaný zázrak tento děkovali bohu, i neprotivili se více vůli muže svatého. 

6. Než muž boží žádaje si spíše snášeti trpkosti světa než chválu, spíše pro boha se namáhati než přízní života tohoto se vynášeti, do pustého místa v jednom lese Českém s několika soudruhy svými z Altachu s povolením opata svého pana Godeharda se odebral, i vystavěl tak kapličku ke cti svatého Jana Křtitele, a dal místu tomu jméno Rinchnach. Tam žil okolo 37 let rozjímaje bedlivě o svatém náboženství s těmi, kteří při něm zůstali, v největší chudobě dobrovolné. Potrava jejich bývala rozmanitá, když nebylo nápoje a jídla vzácnějšího, a když jen vodu mívali, a té jen hostům dáváno dle potřeby, bratřím pak jen s mírou. Umění liternímu kromě několika žalmů se nevyučil, a přec dobře rozuměl a znal evangelia, zákon, proroky a děje církevní z častého vypravování bratří a bedlivého poslouchání slova božího, tak že přečasto temnější stránky nauky mystické někdy v žertu, někdy ale při napomínání udiveným posluchačům vykládal. Tak my, kteří jsme jej blíže znali, často jsme slyšeli, zvláště když v největší svůj svátek býval v kapli, kterou k poctě blahoslaveného Jana Křtitele, obzvláštního ochrance svého, sám byl vystavěl, na kázáních jeho jsme bývali, jimiž toho dne bratry své napomínal poučuje je o životě a mravech téhož otce, totiž blahoslaveného Jana, o jeho potravě, obleku a skutcích, aby bohulibou chudobu trpělivě snášeli. Pravdu pravím a nelžu před bohem, že skoro všem přítomným hojně slzí prolíti dáno od boha. Sedával přitom také ctihodný opat Ratmund s mnohými bratřími svého kláštera a jinými hosty kromě nás, jimž nedovoloval kanonický oblek tam vkročiti; ale nám přítel opat dovoloval státi vůkol u oken, aniž by kazatel o tom byl věděl. Byl, jak o svatém Benediktu se vypravuje, jejž mimo Krista životem a mravy nejvíce následoval, vědomý nevědomec a moudrý neučenec. 

7. Tolik pověděli jsme krátce o bezúhonnosti mravů a obrácení proslulého muže Vintíře, a jak se činěním pokání bohu zalíbil; to postačiž nám, abychom dobrý příklad jeho následovali. Ejhle kterak velbloud odloživ břímě hrbu svého skrze úzké ucho jehly prošel, an jej vedl ten, jemuž vše jest možno a nic není obtížno, jenž jest podivný ve skutcích svých, nejpodivnější v milosrdenství, an nikoho pro přílišná provinění neopouští, na všechny hříchy zapomíná pro pokání, za jedinou hodinu obrací zlosyna ve svatého. Jeho silou hlavu odvěkého nepřítele v boji potřel Kristův sluha Vintíř. Ale o ctnostech tohoto ctihodného muže, jimiž nepřítele porazil, aneb jaké od tohoto nástrahy mu bylo překonati, nikdo se nedověděl, protože po dlouhý čas lidem zůstával neznámým. Než kamkoli se obrátil, nepřítel jeho býval s ním, i nepochybuje nikdo, že čím více prospíval duší svou, tím tužší boje přestál. Protož jak velké byly zásluhy muže tohoto, dokazuje kámen, na němž když v poušti pro Krista bojoval, po práci odpočíval. I nalézají se v něm podnes vytlačeny údy jeho, jako by byl odpočíval na měkkém lůžku. I co díme? Neboť jako, aby posilnil důvěru věřících, pod šlépějemi apoštola Petra upevnil Kristus vlny mořské, tak chtěje označiti zásluhy svého sluhy Vintíře tvrdost křemene ustlal v měkké lůžko jeho údů, aby se objevilo, jak líbeznou odplatu dobrotivý soudce uděluje v nebi duši toho, jejž k zachovávání přikázaní svých milostivě byl povzbudil.

8. Pozdvihněme tedy mysli své k následování příkladů svatých, abychom chválíce skutky jejich sami cnostný život vedli, jak napomíná žalmista řka: „Hledejte pána, a živa bude duše vaše“; a opět: „Přistupte k pánu, a osvíceni budete, a tváře vaše nebudou zarmouceny.“ Neboť tenkrát tváře naše v den soudný zarmouceny nebudou, a neuslyšíme hrozného výroku: „jděte zatracenci do ohně věčného“, budeme-li celým srdcem k němu přistupujíce zlého se varovati a nepravostem tohoto světa se vyhýbati. Očištěni pokáním všech hříchů se svatými a vyvolenými uslyšíme od naznačeného soudce: „pojďte požehnaní otce mého, přijměte království od počátku světa vám připravené.“ Do tohoto království sám pán vyzývá v evangeliu řka: „chce-li mi kdo sloužiti, následuj mne, i kde já jsem, tam bude i sluha můj.“ Než jelikož křehcí jsme a k vznešenosti nikterak tíhnouti nedovedeme, prosme celou myslí svou svatého otce tohoto za pomoc, aby ten, který nepřichází volat spravedlivé nýbrž hříšníky, na přímluvu svého milého vyznavače oheň ducha svatého v prsou našich rozžal a nás z údolí bídy a pouti tohoto světa odvolal do vlasti věčné. Protož chválíce dobrotivost boží, jež sluhu svého z namáhání vyvedla k pokoji, aby čtenář okolky srdce posluchačů nezdržoval, obraťme vypravování k tomu, kterak ku chvále a slávě jmena svého nám hříšníkům Kristus konec života sluhy svého naznačiti ráčil. Vypravujme to krátce. 

9. Když pak všemohoucí bůh blahoslavenému muži od práce odpočinek a věčnou odplatu uděliti a život jeho lidem za příklad označiti chtěl, aby svítil jako svíce na svícnu všem, kteří přebývají v domě božím, stalo se, že proslulý muž, totiž vévoda Břetislav, podrobiv si slavně Polsko a učiniv mír, když co vítěz domů se navrátil do okolí jistého města jménem Pracheň na lov se svou družinou přišel, kde se jednoho dne jako obyčejně na lov vydal. Když všichni druhové jeho sem tam se rozprchli a ničeho nemohli uloviti, náhle objevil se jim jelen divné velikosti, za nímž sám vévoda rychle se pustil. Tu jelen dal se jakoby na útěk a na jisté místo téhož lesa co nejrychleji doběhl, a jakoby nikdo ho nepronásledoval, bezpečně se zastavil. Tomu podivil se vévoda; jediným sluhou provázen k jelenu se blížil a podobu i velikost jeho bedlivě prohlížel; konečně když opásán zbraní víry v duchu váhal, náhle s nebes výše zaslechl jasný zvuk takovýchto k sobě slov: „Břetislave, nevyhledávej pořád, co vznešeno jest vůlí boží, křehkou snahou svou; nýbrž neváhej bažiti po tom, co nízko jest a tobě i potomkům tvým prospěje. Neboť na tomto místě ukryt jest poklad boží, bohu druhdy milý velmi, nyní pak a příště ode všech nábožně hledajících žádaný; neb vzpomeň, že psáno jest: otec můj působí, i já působím, poněvadž já jsem v otci a otec jest ve mně. Protož cokoli sluhové moji vykonávají na tomto světě, věz, že není jejich, než síla boží že jest ve všem.“

10. Když tato slova vévoda mlčky vyslechl, jako omámen z místa, kde poražen ležel, jedva dýchaje vstal; i spatřil ohlížeje se vůkol v pusté samotě této z daleka malý potůček krásnou travou obrostlý; i bylo, jakoby jakás vůně šířila se vůkol. Na tomže místě našel kámen podivné velikosti a na něm z hrubého dříví vystavenou jeskyni, jež divnou vůní zapáchala; i sešed sám se sluhou s návrší, jakkoli se bál, přec požehnav se svatým křížem na čele rychle vešel chtěje poznati, co tam ukryto. A ejhle spatřil starce s krásnými šedinami seděti; ten jako anděl boží zářil v tváři a ležel na lůžku, jakoby se modlil. I zastavil se hrůzou pojat velikou. Stařec s přívětivou tváří napomenul jej, aby se těchto věcí nehrozil, nýbrž aby boha všemohoucího ve všem chválil, i vyprávěl, že sám jest Vintíř, který jej na křtu svatém držel, i potvrdil to udivenému vévodovi rozličnými znameními. Po těchto slovech vévoda si oddechl, a nabyv opět pokojné mysli jal se tázati muže nábožného, kterak a kdy do této tak pusté samoty se dostal, a proč tak obtížnému životu mnišskému se oddal; i prosil jej velmi přátelsky a téměř s pláčem, aby jsa muž tak proslulý déle před lidmi se neskrýval, nýbrž aby se dovésti dal do vévodství jeho, kdež lépe bude ošetřován. To ale muž boží odepřel dokonce, prose jej snažně pro boha, aby vůli boží se neprotivil. I divil se vévoda velice a přijav od něho nábožná napomenutí a rozličná slova útěchy do modliteb muže svatého se poručil, i slíbil mu dávati, čeho by příště potřeboval.

11. To všechno Vintíř od vévody svrchu jmenovaného ochotně přijal a vyjevil mu mnoho věcí budoucích: mezi jiným jakoby duchem prorockým nadšen promluvil takto: „Přišel-lis z lásky ke mně, synu, neprotiv se žádosti mé. Neboť již přiblížila se hodina smrti mé, a jakkoli jiní jinak budou smýšleti o pohřbu mém, chci, aby tělo mé pochováno bylo v Břevnově, a co v duchu mluvím, toho vyplnění si žádám od všemohoucího. Protož, synu nejmilejší, připrav nějakou podporu nadzmíněnému Břevnovu, aby zbyla po mně a po tobě a po tvých všech příště nějaká tam památka, a pro lehké odpočinutí mé, kterýž tam soudný den očekávati budu, ovoce památky hodné prozřetelně ustanov, jež by za tvého času nebo později od nástupců tvých potvrzeno bylo. Mimo to těší-li tě uzříti konec mého života, ten bude zítra o třetí hodině.“ To uslyšev vévoda pohnut jest v duchu, i líbaje starce a prolévaje slzy hořké s velkým nářkem takto zvolal: „rozmilý otče, proč mnou, třeba jsem k tobě pozdě přišel, povrháš? O ctihodný starče, jejž jako anděla božího já nehodný objímám, proč mne, duchovního svého, jak pravíš, syna, tak brzy jako sirotka opouštíš? Neboť tvé čisté modlitby, tvé časté, jakož doufám, posty měly býti a byly nepravosti mé bezpečnou ochranou, aby před bohem všemohoucím za mé hříchy, jimž křehkost lidská častěji podléhá a k nimž nepřítel tisícerou lstí ponouká, stálými přímluvčími se staly.“

12. Těmito nářky pohnut nábožný Vintíř řekl plačícímu a převelmi hořekujícímu: „Přestaň, synu, přestaň tak si počínati, a doufaje v pána zanech bázně; i přijmi ochotně žádost mou a opravdu ji vyplň. Již pak navrať se k svým a nevyzraď tajemství mé; ale zítra nezmeškej, a budeš moci přítomen býti, dá-li pán bůh, smrti mé.“ Tu vévoda velmi smuten a vzdychaje, přijav požehnání, se sluhou svým odešel, i zakázal mu s vyhrůžkou, aby nikomu tajemství nevyzrazoval. Druhého dne potom vévoda Břetislav se ctihodným biskupem Severem, jenž mu zvláště přátelsky byl nakloněn, za šera ranního k jeskyni muže božího přišli, i nalezli jej na modlitbách trvajícího a všemohoucímu bohu žalmy prozpěvujícího. Po skončené modlitbě a po dlouhém rozmlouvání o životě budoucím, když byl biskup Severus mši odsloužil, Vintíř posilniv se přijetím těla a krve páně o třetí hodině denní, ani přítomní zpívali a plakali, mezi modlitbou neposkvrněnou duši odevzdal pánu. Když pak byla blažená duše z vězení těla již vyšla, tak libá vůně z něho vyprýštila, že všichni stojící okolo jeho silně ucítili, a líbeznost vůně této tak dlouho potrvala, až tělo muže božího do hrobky se dostalo. 

13. Když potom vše, co k pohřbu náleží, vykonáno bylo, položili svaté ono tělo na nezkrocené koně nedadouce jim uzdy; i nesly je tyto tak krotce k místu, kde pochováno býti mělo, že jasně se objevilo, jakých zásluh požívá na nebi ten, jehož tělo němá zvířata odloživše divokost svou ctila na zemi. Umřel pak sluha Kristův poustevník Vintíř leta páně 1045, dne 9. října; i pochován jest v klášteře Břevnovském, vzdáleném dvacet běhů od města Prahy, kdež sám za živa hrob svůj budoucí označil. Na tomto místě skrze zásluhy jeho stále se dějí zázraky a mnoho nemocných bývá uzdravováno milostí Kristovou, jenž s bohem otcem živ jest a kraluje na věky věků. Amen.