Břevnovský klášter a farnost
Informace o bohoslužbách a kontaktní údaje farnosti najdete na úvodní stránce v aktualitách.
Z historie břevnovské farnosti
Klášter je primárně sídlem mnišské komunity a teprve sekundárně, nepřímo jsou s ním spojeny „navenek“ orientované činnosti, včetně duchovní správy (pokud ji benediktini vedou). Pro středoevropské kláštery se spojení s tzv. „inkorporovanými“ (připojenými) farnostmi stalo vlivem historických okolností příznačné a setkáváme se s ním i v případě břevnovského opatství.
O vhodnost práce mnichů ve farní správě se ve středověku vedly spory. I. lateránský koncil byl r. 1123 proti, III. lateránský koncil r. 1179 ji povolil, ale s podmínkou, že na místě bude žít několik bratří pospolu. Tímto způsobem vznikaly na mateřském klášteru závislé domy, tj. proboštství nebo později prioráty [převorství]. Duchovní správa ve farnostech u benediktinů tedy obvykle úzce souvisela s hospodářstvím, farní správu přijímali benediktini v rozsahu statků, které jim náležely; nejinak tomu bylo i v případě břevnovského kláštera.
Zpočátku nebylo nezvyklé, když Břevnovu podléhající faru nespravoval benediktin, nýbrž diecézní kněz ve službách opata a konventu; s postupujícím časem se však farní správa stala vedle provozování školy a později gymnázia v Broumově hlavní navenek zaměřenou činností břevnovských a broumovských benediktinů.
Klášterní [opatský] kostel v Břevnově byl a také nyní je zároveň kostelem farním. S duchovní službou řeholníků okolnímu obyvatelstvu lze sice počítat „odnepaměti“, ale pro farnost ve smyslu administrativní jednotky jsou doklady až ze 14. století. Kolem roku 1380 je v Břevnově jmenován plebán Kuník, r. 1419 farář Jan. V souvislosti s volbou opata (stal se jím břevnovský sakristán Mikuláš, opatem 1419–1426) je k témuž roku doloženo jméno faráře (plebána) Štěpána „při kostele sv. Benedikta“.
V předhusitské době v bližším okolí Břevnova spadaly pod klášter po církevněsprávní stránce také Liboc a Řepy. Farní chrám v Liboci lze počítat k jedněm z nejstarších v Čechách; k r. 1318 byl již kostelem farním, jak je zřejmé z listiny, kterou pražský biskup Jan IV. odevzdává farní kostely v Liboci, Bříství (ves patřila k původní donaci kláštera) a Svrkyni se všemi příjmy „in perpetuum“ klášteru břevnovskému (za opata Bavora, k roku 1318). Zároveň biskup postoupil opatu Bavorovi a všem jeho nástupcům právo ustanovovat při jmenovaných kostelích duchovní správce, ať již kněze řeholní nebo jiné, toto právo potvrdil později papež Bonifác IX. (1396). Uvedené „in perpetuum“ ovšem tak dlouho netrvalo, libocký farní kostel ztratil klášter v době husitských válek, stejně jako kostel sv. Martina v Řepích. Ten vznikl kolem poloviny 12. stol., k roku 1368 je uváděn jako filiální kostel farního kostela libockého, s nímž náležel k patronátu břevnovského kláštera.
Roku 1420 byl opatský kostel zničen husity; pokusy o obnovu duchovní správy v Břevnově činili pravděpodobně již opati Heřman (1426–1449) a Jan I. (1449–1460), k r. 1442 je v Břevnově uváděn „probošt Petr, farář Petr a sakristán Vavřinec“; u „Petrů“ není zřejmé, zda nejde o tu samou osobu, možná byl probošt současně i farářem.
Systematičtější renovace katolické duchovní správy byla možná až v letech po uzavření vestfálského míru (1648). Dlouholetý břevnovský farář Bonifác Holub uvádí v Pamětech farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí z roku 1890, 2. vyd. 2014, výčet duchovních správců v Břevnově od obnovy řádné duchovní správy po skončení třicetileté války až do jeho působení ve svatomarkétské farnosti.
Na tento přehled navazujeme.
Vedení křestní matriky je doloženo k roku 1652, podle podpisu v ní známe jméno zdejšího duchovního správce – byl jím Bartoloměj Klose. Ještě téhož roku následoval Jakub Ruffinus, původem ze slezské Opavy († 1671). Matrika oddací začíná rokem 1661, tehdy byl břevnovským farářem František Viola (od roku 1660). Následují Martin Raška (od r. 1664), Jakub Höppner (1666), Placid Stegen (1672), Martin Kern (1674), Mikuláš Vlha (1675), Wolfgang Pergler (1676), podruhé Martin Kern (1678) a František Caesar (1680). Z doby farářování Adama Künzela (od r. 1684) je dochován první záznam v úmrtní matrice (z roku 1693). Ve farní správě dále působili Heřman Richter (od roku 1701), Bernard Patzelt (od roku 1706), podruhé Wolfgang Pergler (1709) a Lambert Zach (1710).
R. 1714 se ujal farnosti Jiljí (Aegidius) Fibrig – byl prvním farářem působícím v novém klášterním kostele sv. Markéty. Duchovní správa byla obnovena roku 1715, hned po dokončení hrubé stavby kostela.
Poté se ve farnosti vystřídali Mikuláš Killinger (od r. 1722), Joachim Hůlek (1726), Baltazar Schuch (1728), Bartoloměj Jankovský (1729), Václav Umlauff (1730), Leonard Heintz (1731), podruhé Jiljí Fibrig (1733), Ondřej Löbl (1736), podruhé Bartoloměj Jankovský (1738) a Gerard Thör (1740).
Leonard Kučera byl farářem od roku 1757. V tomto roce došlo – v důsledku válečných událostí – k natolik rozsáhlému poškození kostela, že bylo nezbytné jeho posvěcení. Stalo se tak 9. října 1757, toto datum je počátkem „břevnovského posvícení“. L. Kučera také zavedl r. 1758 podle zvyku jiných farností pobožnost za zemřelé osadníky. Po posvícenské slavnosti, v úterý 10. října, sloužil u oltáře sv. Benedikta zádušní mši za zemřelé osadníky, poté vedl průvod na hřbitov, kde pokropil svěcenou vodou hroby a vykonal příslušné modlitby. [Hřbitovní kaple sv. Lazara byla postavena teprve r. 1762.]
Dále následují Beda Sartorius (od r. 1761), Joachim Vaněček (1767), Kolumbán Veindt (1772) a Robert Roob (1773). Po Leonardu Moratim (farářem od r. 1780) převzal vedení farnosti podruhé Kolumbán Veindt (1781–1785).
R. 1784 císař Josef II. přikázal, aby faráři v hlavním městě Praze vykonávali duchovní správu pouze uvnitř města. V důsledku toho byly k břevnovské farnosti přifařeny Střešovice, které musel pustit tehdejší strahovský farář Heřman Josef Kotterovský († 1785). Malé Střešovice od strahovské cihelny až po Andělku s osmi zahradami pod nimi ležícími byly 12. července 1784 přifařeny k farnosti svatomarkétské, ostatní část připadla k Šárce u sv. Matěje. Roku 1785 ustanovil strahovský opat kněze lokalistu v Nebušicích; Malé Střešovice se zahradami pak byly od sv. Markéty vyfařeny a přiděleny k nebušické lokalii (31. října 1785).
Po smrti P. Veindta byl farářem ustanoven Vít Kiesl (1785–1809), po něm Benedikt Štětina (od r. 1809).
Z matrik a klášterních diarií je zřejmé, že při větším počtu kněží v klášteře vždy někteří vypomáhali farářům ve farní duchovní správě, obzvláště jako „sváteční kazatelé“ nebo jako zpovědníci, tuto činnost však vykonávali spíše „ad hoc“. Roku 1810, za faráře Václava Plasa (1810–1818), opat Fortunat Böhm (1806–1818) poprvé výslovně ustanovil „svátečního kazatele a kooperatora při správě duchovní“, s povinností „kázat střídavě s farářem, podle potřeby zpovídat a zaopatřovat nemocné“. Dále v přehledu uvádíme s farářem i kooperátory, za Václava Plasa jimi byli (tehdy novosvěcenec) Vojtěch Dejmal 1810, dále pak Norbert Tögl 1814, Ignác Karafiát 1815 a Jeroným Růžička 1817 [známý též jako autor dějin břevnovského opatství].
Následující farář, r. 1818 ustanovený Ignác Karafiát, kooperátora neměl; teprve Josefu Mixánkovi (břevnovským duchovním správcem byl v letech 1820–1835) opět vypomáhali kooperátoři – od roku 1821 Vilém Žoček, po něm Jiří Karásek (1824), Chrysostom Maleček (1826), Basil Jedlička (1830) a Martin Pejřinovský (1833).
S Chrysostomem Malečkem (farářem 1835–1844) spolupracovali Otmar Roštlapil (1837), Ondřej Veselka (1838), Roman Kozák (1840) a Gunther Bruner (1842).
V letech 1844–1860 byl farářem Metoděj Faster, jeho kooperátory byli Vojtěch Karhan (1844), Raymund Křesťan (1845), Petr Küssl (1846), Aemilian Kolář (1847), Placid Středa (1852), Viktor Muníček (1853), Pavel Tejrovský (1854), Kristin Antoný (1856) a Bonaventura Petr (1858).
Břevnovský farář bydlíval zpočátku v klášterním konventu. R. 1731 nařídil opat Otmar Zinke, aby farář a provizor, vzhledem ke stále nutnosti jednat s lidmi z okolí kláštera, bydleli mimo konvent. Fara byla původně vedle „staré fortny“; za faráře M. Fastra byla fara přemístěna na západní stranu kláštera (1854; tam je dodnes). V 19. století bývala také vyčleněna zvláštní kaplánka pro kaplana.
[Podle zmínek P. B. Holuba nebylo možné její umístění lokalizovat, stejně ani místo původní fary.]
Břevnovský farář Ondřej Veselka (1860–1867, jeho kooperátorem byl od r. 1864 Kristin Plodek) zavedl ve farnosti několik novinek, např. vánoční sbírku pro chudé děti břevnovské školy. Na návrh téhož faráře a také tehdejšího břevnovského převora Fortunata Khunta zakoupil opat Jan Nepomuk Rotter od pražského malíře Augustina Hübnera křížovou cestu, a věnoval ji klášternímu chrámu sv. Markéty. Křížová cesta byla 31. května 1863, na svátek Nejsvětější Trojice, odpoledne po slavnostním kázaní, jež měl P. Veselka, požehnána Leandrem Grotzem, františkánským kvardiánem z Prahy, jenž poté s přítomnými věřícími vykonal pobožnost křížové cesty.
Veselkovým přičiněním také započalo veřejného slavení památky svatého Vojtěcha. Ta byla do té doby slavena spíše v rámci liturgické modlitby komunity (in choro). 23. dubna 1864 byla slavena poprvé veřejně, s účastí lidu: po zpívaném mnišském chóru pronesl farář Veselka pro shromážděné věřící slavnostní kázání, poté vikariátní tajemník, stodůlecký farář Vojtěch Kratochvíle s asistencí sloužil mši. Odpoledne jinonický farář František Farář (sic!), opět s asistencí, vedl průvod k Vojtěšce, kde byly zpívány litanie k svatému Vojtěchu, a po návratu do chrámu udělil přítomným požehnání Nejsvětější svátostí. To byl počátek průvodu do Vojtěšky. [Ve 20. letech 20. století se o svatovojtěšské oslavy staral zejména benediktin Metod Klement.]
Ondřej Veselka byl 18. ledna 1867 jmenován tajemníkem libockého vikariátu, a když dosavadní vikář Antonín Slavíček převzal brandýské děkanství, 17. února t. r. byl jmenován vikářem. Zemřel 11. prosince 1867.
Po O. Veselkovi nastoupil na břevnovskou faru Mainrad Dvořák (1868–1879, † 1881), s ním v duchovní správě spolupracovali Václav Neureutter 1868 a opět 1873, a Anselm Hofmann 1872. Placid Středa, který se ujal břevnovské farnosti r. 1879, zemřel již roku následujícího; po něm byl v letech 1880–1885 svatomarkétským duchovním správcem Cyril Kaněra s kooperátory Ambrožem Kozlerem a Romanem Fuksou (oba od r. 1882).
Po pateru Bonifaciu Holubovi (břevnovským farářem byl v letech 1885–1897), kooperátoři Coelestin Salfický 1886 a Leo Mojžíš 1888, nastoupil Ambrosius Kozler [nar. 14. července 1854, profese 9. října 1881, kněžské svěcení 16. července 1882, břevnovským farářem 1898–1900, zemřel 1. září 1926].
Koncem 19. století náležely k břevnovské farnosti vesnice (Velký) Břevnov, Týnka s Liborkou, Malý Břevnov, Bílá Hora, dále usedlosti Hübschmonka, Kneislovka, Spiritka, Císařka a Šafránka, dohromady cca 5000 farníků a farnic.
Do století dvacátého vykročili břevnovští farníci s Coelestinem Salfickým [nar. 17. dubna 1860, profese 28. září 1885, kněžské svěcení 29. června 1886; farářem 1901–1906, zemřel 27. dubna 1944].
V letech 1907–1920 farářoval u sv. Markéty Leo Mojžíš – o něm se níže zmíníme podrobněji.
Z dalších benediktinských farářů a kooperátorů jmenujme Clementa Němčíka (1920–1921), Friderika Krieshofera [nar. 7. března 1865, profese 6. ledna 1890, kněžské svěcení 29. května 1890, břevnovským farářem 1921–1925, zemřel 15. února 1941] a Augustina Jannala [1927, personalie níže, Bílá hora].
Opět po delší čas sloužil farnosti Placidus Venceslaus Holoubek [nar. 28. října 1866, profese 12. října 1890, kněžské svěcení 13. července 1891, kaplanem v Břevnově 1907–1908, v letech 1912–1921 byl administrátorem na Bílé Hoře, r. 1922–1927 působil jako farář v Počáplech, poté se vrátil do Břevnova, kde byl farářem 1928–1940, zemřel 31. prosince 1942].
V letech 1940–1948 byl administrátorem farnosti představený kláštera Anastáz Jan Opasek.
K r. 1948 je uváděn jako kaplan Alexius E. Gwuzd [nar. 23. dubna 1915, kněžské svěcení 29. června 1941, od r. 1943 břevnovský podpřevor, po zvolení opatem jej A. Opasek jmenoval převorem, zemřel 2. listopadu 1985].
Brzy poté byla benediktinská správa farnosti přerušena. Ještě dříve však breve papeže Pia XII. z 8. dubna 1948, na žádost pražského arcibiskupa Josefa Berana a břevnovského opata A. Opaska, udělilo kostelu sv. Markéty na Břevnově práva a privilegia významných chrámů [bazilika menší / basilica minor] – text listiny latinsky a česky ZDE (pdf).
Farnost i pro roky komunistické vlády získala pastýře spojeného s benediktinským prostředím. František Jedlička se narodil 1. června 1920 v Rajhradě u Brna. V břevnovském klášteře žil nějakou dobu jako bratr s řádovým jménem Řehoř. Kněžské svěcení přijal 29. června 1947 v Praze, poté působil jako katecheta na měšťanských školách (chlapecké i dívčí) Na Volánové ve Vokovicích v rámci libocké farnosti a současně pracoval také v Arcidiecézním pastoračním ústředí ve správě farních knihoven. Břevnovským farářem byl v letech 1950–1984, mj. se zasloužil o opravu vnitřku baziliky (do r. 1982).
[Předchozí opravy řídil za II. světové války architekt J. Sokol.]
Jako znalec liturgiky a ochrany památek působil ThDr. Jedlička též jako pedagog na teologické fakultě. Zemřel 3. května 1984, pohřben je v horní části břevnovského hřbitova.
V polovině sedmdesátých let spolupracoval s farářem Jedličkou ve správě břevnovské farnosti jako výpomocný duchovní P. Josef Kára OPraem. (Strahov).
Po Františku Jedličkovi převzal duchovní správu u sv. Markéty (jako administrátor farnosti excurrendo) ořešský farář kanovník Václav Filip (od r. 1984 do dubna 1990); kaplanem sídlícím ve farnosti byl A. Kánský (rovněž od r. 1984, do 1. září 1990).
Po návratu řeholníků do Břevnova mohla být obnovena i tradiční správa farnosti. K 1. květnu 1990 se stal břevnovský farářem Prokop Siostrzonek (do června 1997), od 1. července 1997 Jiří Pospíšilík. Po něm převzal farnost Michael Špán, 1. ledna 2011 byl farním administrátorem ustanoven Václav Snětina.
V letech 1990–2001 byl kaplanem u sv. Markéty Jan Kohl; „tabulková“ funkce kaplana byla zrušena k roku 2001, Jan Kohl však v duchovní správě vypomáhal i nadále († 2013). Výpomocným duchovním u svaté Markéty byl v letech 1990–1995 také Vojtěch Engelhart, poté převor v Emauzích.
Bílá hora
V jedinou farnost je dosud s Břevnovem spojena obec věřících u poutního kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře (dnes v Praze-Řepích).
Nedlouho po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byla na Bílé Hoře (r. 1622/23) postavena malá kaple, ke které začaly pouti Pražanů i lidí z okolí; první se konala r. 1624.
Tato původní kaple byla r. 1634 při švédském vpádu zpustošena a záhy na to přeměněna v kostnici; tím skončili i pouti, které byly přeloženy ke kostelu Panny Marie Vítězné na Malé Straně.
Kapli obnovil bavorský zedník Michael Hagen, který zde posléze působil jako kostelník; první mši zde 8. prosince 1704 sloužil Šimon Zosel, kněz od sv. Markéty. V letech 1705–1728 vznikal postupnými úpravami a rozšiřováním poutní areál (včetně obydlí administrátora, jímž byl tehdy kněz diecézní), který byl včetně malířské a sochařské výzdoby dokončen v polovině 18. století.
27. března 1787 byl kostel na Bílé hoře z příkazu císaře Josefa II. zavřen; kostel a domy i pozemky k němu patřící byly v dražbě dne 17. prosince 1789 prodány za 1780 zlatých Josefu Ulrichovi, sládkovi v Motole.
Hlavní oltář s obrazem „Panny Marie bělohorské“ byl darován kostelu sv. Jakuba ve Stodůlkách.
Opakované pokusy poutní místo obnovit měly úspěch až roku 1812, kdy přes Bílou horu k setkání se svým otcem, císařem Františkem I., cestovala Marie Ludvika, manželka Napoleonova. Na Bílé hoře zastavila v hostinci, a této příležitosti využili mariánští ctitelé k přednesení prosby o přímluvu v záležitosti obnovy bělohorského kostela; s její podporou podali žádost císaři Františku I. (ten Marii Ludviku očekával u sv. Markéty), aby souhlasil s otevřením kostela. Stalo se tak guberniálním výnosem z 29. října 1812. V čele tehdejších žadatelů byl Josef Čapek, kanovník kapituly u Všech Svatých v Praze, který již rok předtím (1811) kostel i s příslušenstvím odkoupil od Ulrichovy vdovy za 14 000 zlatých. Nákladem 18 000 zl. jej dal opravit; poté byl ze Stodůlek přenesen obraz Panny Marie a ostatky svatých.
Původně Bílá hora náležela k farnosti libocké, od r. 1787 k lokalii stodůlecké, jako filiálka stodůleckého kostela tam Bílá hora přináležela až do roku 1838. Stodůlecký kostel byl filiálkou farního kostela libockého, roku 1787 se Stodůlky staly lokalií s vlastním duchovním správcem, farou pak v roce 1850.
Po smrti kanovníka Čapka († 21. října 1828) na základě jeho testamentu přešel kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře s rezidencí administrátora, s pozemky a s veškerým příslušenstvím do vlastnictví břevnovského kláštera, který tím zároveň získal právo obsazovat duchovní správu administrátory z řad řeholních kněží – prvním administrátorem se zde stal bývalý břevnovský farář Josef Mixánek (od r. 1835).
Teprve v červenci r. 1838 byla Bílá hora „úředně“ vyfařena z lokalie stodůlecké a stala se expoziturou farnosti břevnovské [břevnovským farářem byl tehdy Chrysostomus Maleček, od roku 1844 břevnovský provizor].
Duchovní správce bělohorský byl nazýván „curatus ecclesiae in Albo Monte“, „expositus et administrator in Albo Monte“; dnes duchovního správce bělohorského kostela nazýváme „rektorem“.
Stejně jako v případě břevnovské fary můžeme i tady navázat na seznam duchovních, který uvedl B. Holub (Odkryté poklady, s. 32).
J. Mixánka jsme již zmínili výše; po něm převzal duchovní správu Bílé hory Metoděj Faster (od roku 1863), jehož následoval roku 1869 Otmar Roštlapil.
V letech 1888–1895 byl administrátorem na Bílé hoře Leander Venceslaus Hubený [nar. 20. září 1832, profese 7. října 1855, kněžské svěcení 3. srpna 1856, zemřel 31. července 1895].
Jako administrátor „ad interim“ převzal Bílou horu roku 1896 ThDr. Augustinus Ioannes Jannal [nar. 11. července 1864, profese 7. října 1888, kněžské svěcení 4. července 1889, zemřel 8. srpna 1927]. Podobně „zaskakoval“ v r. 1897 Coelestinus Salfický; A. Jannal se vrátil v letech 1898–1911.
Roky 1912–1921 strávil jako bělohorský administrátor Placidus Venceslaus Holoubek, opět pozdější farář u sv. Markéty [personalie výše, u fary břevnovské].
Po nejasnostech v letech 1922–1923, kdy se ve správě Bílé hory střídalo několik kněží spíše ad hoc, se situace ustálila za dlouholeté správy Leona Josefa Mojžíše. Narodil se 1. dubna 1863 v České Skalici. Věčné mnišské sliby složil v Břevnově v roce 1888, tedy za opata Brunona Čtvrtečky (opatem 1887–1922); 5. července téhož roku přijal kněžské svěcení. V letech 1888–1906 kaplanoval v Břevnově, poté (1907–1920) zastával místo faráře. V letech 1922–1923 bychom ho jako faráře mohli zastihnout na klášterní faře v Metličanech. Po zbylá léta svého života (1924–1948) je uváděn jako bělohorský administrátor. Intenzivní zájem o dějiny břevnovského kláštera provázel Leona Mojžíše po většinu jeho mnišského života, zabýval se také vývojem cechů a spolků v Břevnově, a to nejen „teoreticky“ – angažoval se například ve Svatojosefské jednotě katolických jinochů a mužů. Zabýval se také fotografováním. Zemřel 2. května 1948 ve věku 85 let.
Po pateru Mojžíšovi přišli na Bílou horu nejprve benediktin Prokop Josef Houdeček a po něm diecézní kněz Václav Soukup. Uvězněného V. Soukupa nejprve zastupoval Václav Bogner (1911–1988). Po Soukupově úspěšném útěku z vězení a z republiky Bogner duchovní správu na Bílé hoře převzal a setrval tu až do své smrti. I on patří mezi duchovními působícími v Břevnově a okolí k mimořádným osobnostem. Po studiu teologie v Praze byl r. 1935 vysvěcen na kněze. Ve 30. letech kaplanoval na různých místech a postupně získal doktorát teologie a docenturu pro semitské jazyky a asyrologii na pražské teologické fakultě. Jeho oborem byla biblistika, po dlouhá léta se věnoval překládání Písma svatého, vedl také komisi, která připravovala nové znění biblického překladu pro čtení při bohoslužbách. Tento »Bognerův« překlad slýcháme při čtení v katolických kostelích dosud. Václav Bogner je pohřben v severním oddělení břevnovského hřbitova.
Po svatovítském kanovníkovi Miroslavu Vlčkovi (rektorem do srpna 1990) se i na Bílou horu vrátili benediktinští duchovní: nejprve Prokop Siostrzonek (1990–1991), po něm Augustin Gazda (1991–1997). V letech 1997–2000 byl rektorem opět P. Siostrzonek, v r. 2000 Jáchym Zítko, v letech 2001–2004 Jan Kohl, od září 2004 Benedikt Kolaja.
V rámci pražské arcidiecéze spadala svatomarkétská obec věřících od r. 1852 k vikariátu libockému; ve 20. století se struktura církevní správy několikrát měnila, nyní je farnost součástí II. pražského vikariátu. Měnil se také rozsah území duchovně spravovaného z opatského kostela – dnešní území farnosti tvoří břevnovské údolí se strání proti klášteru a plání u Ladronky, na druhém břehu po ulici Na Petřinách, a okolí bělohorského poutního kostela. V zásadě ale platí to, co jinde v Praze: velkoměstský život přivádí do kostelních lavic v Břevnově i věřící ze vzdálenějších míst a hranice tradičních farností jsou v tomto smyslu „rozostřeny“.
Břevnovští benediktini se stávali faráři také mimo nejbližší okolí kláštera – v Počáplech nad Labem na Litoměřicku (původně pod patronátem klášterního statku v Hrdlech, pak pod Břevnovem), v Metličanech na Novobydžovsku [od 17. století, pod patronátem statku ve Sloupně] a v Orlové ve Slezsku [poté, co ji koupil opat Otmar Zinke a převzal patronát a právo prezentace duchovních správců farnosti].
Literatura (výběr):
Catalogus Cleri Archidioeceseos Pragensis. Praha (passim).
Hledíková, Z., Janák, J., a Dobeš, J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. Praha: NLN, 2004, s. 172–201.
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014 [= PB 21].
Holub, Bonifác. Odkryté poklady: paměti děje- a místopisné vikariátního obvodu libockého v okresu smíchovském. Praha: náladem vlastním, 1893, s. 3–35.
Opasek, Anastáz. Dvanáct zastavení: vzpomínky opata břevnovského kláštera. 4. vyd. Praha: Torst, 2013.
Podlaha, Antonín. Posvátná místa království českého… Řada první: arcidiecéze pražská: díl V. Vikariát Libocký. Praha: nákladem dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1911, s. 10–28.
Polc, Jaroslav V. Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce. Praha: KTF UK, 1995.
Royt, Jan. Poutní místo Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2011.
Schramm, Romuald. Memoria abbatum et fratrum monasteriorum Břevnoviensis et Braunensis O.S.B. in Domino defunctorum. 2. vyd. 1888.
Siostrzonek, Prokop & Koupil, Ondřej. Besedy o obnově břevnovského kláštera. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 13].
Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Katolická církev v Břevnově. In Tryml, Michal (ed.). Kniha o Břevnově. Praha: Městská část Praha 6, 2007, s. 110–113.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12], s. 121–125.
Bonifác Jan Křtitel Holub O.S.B. (30. 11. 1847, Doksany – 16. 1. 1923, Metličany u Nového Bydžova), v letech 1885 až 1897 břevnovský farář; také jeho knihy a články o historii břevnovského kláštera a farnosti jsme často použili při tvorbě obsahu těchto stránek.
Snímek datován k r. 1888; darován r. 2014 archivu břevnovského kláštera.