Břevnovský klášter v 11. století

První břevnovští mniši obývali pravděpodobně provizorní dřevěné objekty. Ty byly za opata Meginharda (1035/43–1089), s podporou knížete Břetislava I., nahrazeny kamennými stavbami. Od poloviny 11. století tvořil areál břevnovského kláštera trojlodní románský chrám s východní kryptou, nad ní situovaným chórem, na nějž západním směrem navazovala hlavní chrámová loď, zakončená předsíní a pravděpodobně dvojvěžím. V sousedství chóru, pod nímž byla krypta vybudována, pravděpodobně existovaly (rovněž na východě) menší apsidy, které uzavíraly boční lodi chrámu. Klauzura byla situována severně od kostela; jižně od chrámu asi stávalo obydlí opata a některé provozní objekty, po obvodu kláštera byly vybudovány objekty hospodářské. Průběh stavby nelze přesněji určit, jisté je pouze to, že východní závěr kostela, tedy chór (presbytář) a krypta, která byla součástí východního závěru kostela, vznikly nejpozději do roku 1045 – v tomto roce břevnovští mniši pohřbili do chrámu tělo svého řeholního bratra z Niederalteichu (a pozdějšího poustevníka) Vintíře.

Krypta románského klášterního kostela z poloviny 11. století

Krypta, termín pocházející z řečtiny, označuje podzemní, skrytý prostor; zde je míněna krypta liturgická: zaklenutý bohoslužebný, původně i pohřební, prostor, obvykle umístěný ve východním závěru kostela a částečně zapuštěný pod povrch okolního terénu (polosuterénní prostor). Liturgická krypta je spjatá především s románskou architekturou; už v rané gotice byla krypta ze stavebního schématu vyloučena.

Po husitských válkách a barokních stavebních aktivitách zůstalo z románské a gotické architektury břevnovského kláštera jen málo. Novostavba v 18. století výrazně změnila terén celého areálu, především srovnáním povrchu samotného staveniště. Barokní stavby definitivně překryly zbytky objektů z dob předhusitských ve všech částech klášteřiště. Poznání středověké podoby kláštera tak souvisí především s archeologickými výzkumy. Ty v objektu probíhaly v několika etapách – koncem padesátých let a pak v letech 1965 až 1974. Po dokončení této fáze archeologického výzkumu byly části nalezených staveb v suterénu presbytáře barokní baziliky sv. Markéty zpřístupněny (1984–1986). Tyto výzkumy, a ani následující v devadesátých letech 20. století nemohly být orientovány na systematické odkrývání zbytků zástavby na klíčových místech klášterního areálu, sledovaly pouze trasy rekonstrukčních zásahů a jejich nejbližší okolí. Znalost středověkého kláštera tak zůstává i nadále částečná.

V Břevnově, stejně jako v jiných středověkých konventech, se schéma klášterní zástavby příliš neměnilo. Zvlášť patrně se tato stabilita projevovala v respektování prostoru klášterního kostela. Chrám pro členy konventu představoval střed jejich života. Proto novostavby klášterních chrámů obvykle vznikaly v místech starších chrámových staveb, v nichž byli pohřbeni členové starších komunit a kde také byly uloženy ostatky světců a jiných významných osob.

Také v Břevnově byly pod barokními objekty nalezeny zbytky starších staveb. V letech 1964/1965 nalezl Vladimír Píša základy románské a gotické studnice v místech označených barokním plánem, dále hroby pod sakristií a především zdivo románské krypty – části původního bohoslužebného prostoru pod chórem (kněžištěm) stávajícího klášterního kostela. Krypta, vystavěná z malých opukových kvádrů, byla komponována jako síňový trojlodní prostor s východní apsidou. Obvodovou zeď člení přízední polosloupy, které spolu s dvěma řadami sloupů nesly nízkou křížovou klenbu.
V průběhu stavby došlo ke změně projektu: klenební čela byla zvýšena asi o 1 metr (to je patrné především z výběhů původně nižších klenebních pasů viditelných na severní stěně krypty) a byly zazděny některé z výklenků členících vnitřní stranu obvodového zdiva. Tři jižnější okna krypty byla budována již s ohledem na zvýšenou úroveň klenby, ale nejseverněji umístěné okno dosahovalo pouze k úrovni původně projektovaných klenebních čel. Ve druhé stavební etapě byly také obvodové nosné prvky opatřeny hlavicemi s krycími deskami. Osm sloupů – jeden rekonstruovaný stojí na původním místě – bylo upořádáno po čtyřech do dvou souběžných řad, které vytvářely z čtvercového interiéru krypty síňový trojlodní prostor uzavřený na východě podkovovitou apsidou. Podlahu krypty původně kryly kamenné desky. Kromě jejich zlomků jsou tam patrné vyzděné odvodňovací kanálky. Krypta měla původně dva vchody – severní a jižní, místo severního vchodu je patrné v sondě do zdiva krypty barokní.

Při přestavbě na gotický kostel se krypta stala zbytečnou; vložená příčka rozdělila prostor krypty na dvě nestejné části: uzavřela její východní část, jejíž funkce a kontakt s dalšími stavbami jsou od této úpravy nejasné; příčka ukončila její liturgické užívání. Je možné, že její klenby byly strženy a východní část krypty byla už v rámci této úpravy zasypána. Úzký prostor menší, západní části krypty sloužil možná jako komunikace spojující konvent s novou kaplí, která nahradila apsidu původní jižní boční chrámové lodi a která byla ve srovnání s podlahou jižní boční lodi výrazně zahloubena. Tento komplikovaný spojovací koridor zanikl během druhé poloviny 13. století; jeho nová varianta již vedla z úrovně chóru kostela.

Působení bavorského opatství Niederaltaich v Čechách

Jak už jsme zmínili na předcházející stránce, Vojtěch se seznámil s italskořeckým mnišstvím a v Římě vstoupil do kláštera svatých Bonifatia a Alexia na Aventinu, který tehdy patřil ke clunyjskému okruhu. Lze však pochybovat, že to podstatnějším způsobem ovlivnilo břevnovskou komunitu v prvním krátkém období, než byla oslabena odchodem svých členů do Uher a snad i na Vojtěchovy misijní cesty.
Za opata Gottharda z Reichersdorfu (996–1022; poté byl biskupem v dolnosaském Hildesheimu) se v Niederalteichu ujala reforma okruhu lotrinského kláštera Gorze.
Roku 999 vznikl druhý mužský klášter v Čechách – opatství sv. Jana Křtitele na Ostrově; mniši přišli s prvním opatem Lambertem právě z Niederaltaichu. Opatství bylo založeno na vltavském ostrově u Davle (velikost cca 3 ha) nedaleko nad soutokem Vltavy a Sázavy. Klášter založil (snad z podnětu pražského biskupa Thiddaga, 998–1017) kníže Boleslav III. (999–1002/1003). Chrám byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Klášter byl podporován i dalšími panovníky přemyslovské dynastie; když původní dřevěné stavby zničil r. 1137 požár, byly s panovnickou pomocí vybudovány již převážně kamenné objekty. Klášterní kostel byl opět zasvěcen sv. Janu Křtiteli, nově vystavěný kostel farní na levém břehu Vltavy pak sv. Kiliánu (würzburský biskup, jeden z apoštolů Německa). Zřejmě již záhy vzniklo v ostrovském klášteře rozsáhlé skriptorium, v němž má svůj původ také známá duchovní píseň Slovo do světa stvořenie. (Ostrovská píseň podle kodexu kláštera sv. Jana Křtitele na Ostrově, nyní rkp. knihovny pražské metropolitní kapituly A 57/1, fol. 8b vizte např. in Lehár, Jan (ed.). Česká středověká lyrika. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 37–41, 126, 294n.)
Roku 1278 při vpádu Braniborů do Čech po smrti krále Přemysla Otakara II. byl ostrovský klášter vyrabován a zdevastován; opět bylo opatství poničeno oddíly Jindřicha Korutanského roku 1308. Jan Lucemburský r. 1313 potvrdil ostrovskému klášteru držbu statků a r. 1325 klášterní majetek ještě rozšířil; klášterní privilegia a statky konfirmoval r. 1356 Karel IV. Požár roku 1403 opět poničil část kláštera; devastaci dokonalo v srpnu 1420 pražské husitské vojsko. Větší část mnišské komunity utekla na své proboštství ve Svatém Janu pod Skalou, opat František, který roku 1440 na svůj úřad rezignoval, zemřel o čtyři roky později v Broumově. Pokusy o obnovu kláštera byly neúspěšné – král Zikmund zastavil téměř všechny klášterní statky, a když král Ladislav r. 1457 povolil mnichům vykoupit zastavený majetek, chyběly jim k tomu potřebné finance. Přesto mniši usilovali o obnovu kláštera až do r. 1517, kdy se opat Jan definitivně usadil v proboštství u Svatého Jana pod Skalou a poté se začal titulovat „opat u Sv. Jana na Ostrově a pod Skalou“. Definitivní zkázu ostrovskému opatství přinesla povodeň roku 1529; zmíněný opat Jan v následujícím roce opatství (resp. to, co z jeho majetku ještě zůstalo) zastavil za roční úrok. V držení tohoto torza ostrovského panství se vystřídalo několik zástavních majitelů, klášterní majetky vykoupil až opat u Svatého Jana pod Skalou Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka (pozdější první biskup královéhradecký a poté arcibiskup pražský) roku 1657. Archeologický výzkum, probíhající v několika fázích a s přestávkami od konce 19. století do závěru 20. století odkryl rozsáhlé části klášteřiště a umožnil podrobnou rekonstrukci stavebních etap ostrovského kláštera.

České kláštery se na samém počátku nalézají ve sféře vlivu gorzské reformy – i Břevnov má v Meginhardovi (1035/43–1089) za opata niederaltaišského mnicha. Meginhard nebyl jediným Niederaltaišanem v Břevnově, z tohoto konventu pocházel také břevnovský mnich Jan, od roku 1063 první biskup olomoucký. Svůj biskupský kostel zasvěcuje niederaltaišskému patronu Mořicovi.
Dalším pojítkem mezi Břevnovem a Niederaltaichem je výše už zmíněný poustevník Vintíř.

Krypta románského klášterního kostela z poloviny 11. století, pod presbytářem stávajícího (barokního) kostela svaté Markéty v Břevnově.