Zahrada břevnovského kláštera
s pavilonem Vojtěškou, oranžerií a kaplí zvanou Josefka
Zahrady byly od počátku nedílnou součástí hospodářství benediktinských klášterů. Ty první, které vznikaly na území západní části římské říše, byly někdy zakládány v objektech venkovských dvorců, které k tomu účelu jejich majitelé mnichům darovali. Zahrady těchto vil si pak až do středověku – v rámci klášterů – zachovávaly mnohé prvky antické zahradní struktury: obdélné záhony obložené latěmi řazené do pravidelných řad, stejně tak pravidelně vysazované štěpnice, nezbytné herbarium – zahrada s léčebnými bylinami atd. Součástí klášterních zahrad byly také záhony květinové, přičemž skladba pěstovaných květin byla do značné míry určována účelem – výzdobou oltářů, s rozvinutou květinovou symbolikou. S ohledem na používané pěstitelské technologie a nízkou výnosnost obdělávané půdy nepřekvapuje, že každé volné místo nejen kolem klášterních budov, ale také mezi nimi, bylo využíváno s maximální důsledností. Šíření benediktinských klášterů v Evropě severovýchodním směrem přináší do těchto nových oblastí [s germánským a slovanským obyvatelstvem] také prvky, či spíše ohlasy antické kultury, včetně zemědělství; benediktinská misie pochopitelně zároveň adaptuje místní a dobové charakteristiky toho kterého území.
Je samozřejmé, že pozemky byly obdělávány a sloužily k obživě benediktinů také v Břevnově, a to od založení kláštera v 10. století. Písemné zprávy podrobněji popisující situaci na území kláštera ve středověku se nedochovaly. Z nemnoha zmínek v dobových listinách vyplývá – s pravděpodobností, nikoli jistotou –, že klášterní zahrady se rozkládaly převážně na jeho jižní a východní straně, v údolní nivě kolem potoka Brusnice, kudy vedla před klášterem stará cesta do Prahy. Klauzurní zahrada obdělávaná mnichy se nacházela v bezprostřední blízkosti klášterních budov.
Podle příkazu Karla IV. o vysazování vinic byly vinice zřízeny i na pozemcích kláštera, pravděpodobně na jižním svahu výšiny na západní straně zahrady, v okolí budovy zvané „mincovna“. Tyto středověké vinice vzhledem k jejich malé výnosnosti záhy zanikly a byly obvykle přeměněny v pole.
Východně od kláštera uzavírala okolní prostor vesnice Břevnov, další zahrady a také chmelnice. Tento stav trval i po zničení kláštera husity v roce 1420, po kterém odešla zdejší komunita do Broumova a v Břevnově setrvával jen malý počet mnichů. Nepříliš rozsáhlé a nesystematické opravy probíhaly v Břevnově ve druhé polovině 15. století a také ve století následujícím, zejména za opata Matěje z Tachova a po bitvě na Bílé Hoře. Vůbec nejstarší dochované vyobrazení břevnovského kláštera, detail na obrazu Svatý Benedikt mezi svatými Bonifaciem a Alexiem [olej na plátně, 1638, podle místa nálezu tzv. lemberská veduta, nyní v ambitu v přízemí klauzury břevnovského kláštera] stav klášterní zahrady v tomto období bohužel nezachycuje.
Až ve druhé polovině 17. století, za opata Tomáše Sartoria, měly snahy o obnovu klášterního života v Břevnově větší rozsah a úspěch. Byly také zahájeny opravy poškozených budov a novostavba konventu [tzv. Sartoriův konvent, nynější hotel Adalbert]. Stav kláštera v této době dokumentuje anonymní veduta datovatelná cca do roku 1674; k interpretaci zejména Birnbaumová a Pavlíková 1966, s. 308–310. Je patrné, že břevnovská klášterní zahrada byla v tomto období zahradou ve smyslu „zahrazeného“, tj. ohrazeného, pěstitelsky užívaného pozemku, nikoli ve smyslu architektonickém.
Z budov tehdejšího kláštera si na detailu povšimněme především dvou menších objektů severozápadně od kostela, nad troskami středověkého konventu: níže středověká stavba „Vojtěšky“, vpravo od ní zahradnický domek.
Pavilon Vojtěšku i zahradnický domek – ve stavebně pozměněné podobě – najdeme na stejných místech i dnes.
Dnešní podoba kláštera včetně zahrady odpovídá [vcelku, nikoli však v detailech] stavu po barokní přestavbě, provedené za opata Otmara Zinka v letech 1701/1708–1721 [k úpravám zahrady v dalších letech níže] pod postupným vedením Pavla Ignáce Bayera [1701–1708/09], Kryštofa Dientzenhofera [1709–1721/22] a Kiliána Ignáce Dientzenhofera [1716/1722–1751].
Součástí stavby byly rozsáhlé terénní úpravy. Na severní a východní straně kostela byl původně svažitý terén vyrovnán do jediné terasy na úrovni přízemí zahradního pavilonu Vojtěška. Na východní straně kláštera, směrem k vesnici Břevnov byl výškový rozdíl původního a nově nasypaného terénu zajištěn opěrnou zdí. Na této navážkami zvýšené ploše navázaly na novostavbu kostela konvent [klauzura] a prelatura. Stav krátce po dokončení stavby dokumentuje rytina J. Fischera z roku 1721, provedená podle předlohy Kiliána Ignáce Dientzenhofera. [Srov. např. Vilímková a Preiss 1989, s. 84n.]
Již v závěru stavebních prací v roce 1718 byla na svahu nad budovou nového konventu a prelatury vytyčena a v následujících letech kamennou zdí ohrazena klášterní zahrada se třemi branami do polí. Na západní straně kláštera [na místě staré vinice u stržené „mincovny“] a v západní části severního svahu [tzv. horní sad] bylo vysázeno 318 nebo 319 stromků, jako základ nově založené zahrady. Zeleninové záhony se v této době nacházely zejména na východní straně kláštera, před rybníkem.
Tuto etapu utváření nové klášterní zahrady dokládá veduta F. B. Wernera z roku 1730. [Srov. např. Vlček, Sommer, Foltýn a kol. 2002, s. 599; Buben 2004, s. 51, v obou knihách s nepřesnou datací, srov. Birnbaumová a Pavlíková 1966, s. 309.]
Výslednou podobu získala břevnovská klášterní zahrada v letech 1737 až 1738. Podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera byla celková plocha 12 hektarů rozdělena na několik částí: horní sad – štěpnici, pod ní na terasách [nejvyšší terasa s oranžerií, o té níže] část užitkovou – zelinářskou a bylinářskou. Bez přesnější lokalizace je už roku 1715 zmíněno založení nové vinice, která byla zřejmě v dalších letech rozšiřována. V dolní části zahrady, při klášterních budovách, se rozkládala květinová část, s živými ploty ze stříhaných keřů a se stromovými alejemi. Východně od prelatury, směrem k vesnici Břevnovu, byla zřejmě pěstována zelenina. [Z nepříliš zřetelných dochovaných vyobrazení lze usuzovat, že část prostoru před a bezprostředně kolem východního vstupu do prelatury byla upravena do reprezentativní podoby „opatské zahrady“.] Západní část zahrady mezi Vojtěškou a pozdějším hřbitovem byla ponechána jako lesík, pravděpodobně bez kultivačních zásahů.
Podrobnější rekonstrukce původní rostlinné výpravy zahrady není možná; krátce po dokončení této etapy byl klášter včetně zahrady dvakrát poškozen ve válečných letech 1741/42 a 1757. V této době docházelo také ke změnám pojetí zahradní architektury a je možné, že na původní záměr architekta již nebyl brán zřetel [srov. Blažíček 1940, s. 12; Birnbaumová a Pavlíková 1966, s. 316, pozn. 5].
Josef Hager, Klášter sv. Markéty v Břevnově; nástěnná malba v hlavním sále prelatury broumovského kláštera, kolem roku 1765. [Zde detail, celek např. Růžička 2013, s. 150.]
Pohled na břevnovský klášter od bělohorské silnice, mědirytina Jana Berky podle předlohy Antonína Pucherny, 1799; zde výřez bez dedikace a dále detail části klášterní zahrady v tomto období.
Rytina v knize Sebastiana Brunnera Ein Benediktinerbuch (1880). [Zde detail, celek např. in Zeschick 2007, s. 110].
Přibližně v tom stavu, jaký jsme popsali výše, se zohledněním dílčích úprav [např. v zalesněném okrsku poblíž zahradnického domku byl roku 1888 postaven kuželník, stavba převážně dřevěná, která se nedochovala], zahrada zůstávala až do konce 2. světové války.
Část zahrady břevnovského kláštera s oranžerií v první polovině dvacátého století (fotografie neznámého autora, archiv kláštera).
Po vyhnání benediktinů z Břevnova v roce 1950 došlo k postupné devastaci nejen zahrady, ale i všech objektů v ní. [K tomu např. Chudárek 1993].
V havarijním stavu byl až do roku 1990 také štolový vodovodní systém na území kláštera. [K tomu zejm. Řehák, Cílek a Hromas 1993.]
Ohradní zdi byly v osmdesátých letech 20. století „opraveny“ betonovou omítkou, která způsobila jejich statické narušení, ohrožující provoz na přilehlých komunikacích.
Od padesátých let 20. století [zároveň s „památkovou bezprizorností“] probíhala také – v této fázi nezáměrná a neplánovaná – proměna zahrady z hospodářsky užívaného objektu s okrasnou architektonickou kompozicí v rekreační plochu. [K původnímu projektu úpravy klášterní zahrady vizte Birnbaumová, Alžběta, a Pavlíková, Libuše. Rekonstrukce zahrady kláštera břevnovského. In Památková péče XXVI, č. 10, 1966, s. 307–316; o uskutečněné první fázi rehabilitace vizte níže.]
Za tohoto stavu byl klášter v roce 1990 vrácen benediktinům. K výročí milénia kláštera v roce 1993 se za finančního přispění čs. státu a zahraničních benediktinských klášterů podařilo opravit kromě kostela a konventu s prelaturou také pavilon Vojtěšku [k tomu níže], vodovodní štoly a [již mimo areál kláštera] hřbitovní kapli sv. Lazara. O ponechání větší části zahrady k rekreačním účelům bylo rozhodnuto již záhy po obnově benediktinské komunity; konvent si ponechává pro hospodářské účely pouze menší ohrazenou plochu v jihozápadní části zahrady.
V letech 2009–2012 byla provedena první fáze rehabilitace klášterní zahrady, financovaná z programu Praha–konkurenceschopnost FEU Magistrátu hl. m. Prahy za přispění Městské části Praha 6.
Zahrnovala obnovu horního sadu [většina starých a nemocných stromů byla nahrazena novými, podle původních ovocných druhů], opravu části opěrných [opukových a cihlových] a ohradních [opukových] zdí, kaple Josefky, výstavbu inženýrských sítí, závlahového systému a celkovou rekonstrukci oranžerie. Také byl upraven parter před západním průčelím kostela se sochou svatého Jana Nepomuckého [sochař K. J. Hiernle, 1743–1745, původně byla umístěná před první (nyní již neexistující) vstupní branou do areálu kláštera, poté před vstupem do zahrady, naproti nynějšímu farnímu úřadu]. Níže zobrazená pohlednice tištěná K. Bellmannem byla odeslaná v roce 1910 [shodou okolností v roce, kdy byla socha Jana Nepomuckého restaurována].
Zahradní pavilon Vojtěška
Pramen potoka Brusnice je legendickým místem založení kláštera: Kníže Boleslav II. a biskup Vojtěch měli stejný sen, v němž byli Bohem vyzváni, aby u pramene Brusnice na místě nedaleko Prahy založili benediktinský klášter. Oba výzvu uposlechli a setkali se na místě zjeveném jim ve snu. U pramene uviděli jelena, který se chtěl napít vody, avšak bránilo mu v tom břevno. Vojtěch břevno z pramene vyňal, voda vytryskla a jelen tak mohl ukojit svoji žízeň. Břevno – osekaná větev se zbytky tří pahýlů po větvích (ostrev) – se stalo součástí klášterního znaku. [Srov. např. Holub 2014, s. 12–15. O genezi zakladatelské legendy podrobně ZDE.]
Ve středověku, asi za opata Bavora z Nečtin, byl nad pramenem postaven osmiboký kamenný pavilon [podle interpretace M. Vilímkové aj. snad šestiboký s oktogonální klenbou] se schodištěm ke studánce, zvané snad už tehdy „Vojtěška“. Toto nevelké gotické studniční stavení bylo pravděpodobně v dalších stoletích stavebně upraveno [srov. výše rytinu z roku 1674], přestavba proběhla možná za probošta Zdislava Ladislava Berky z Dubé nebo až za opata Sartoria. Výsledkem byla asi kaple, na oktogonálním půdorysu.
Opat Otmar Zinke nechal podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera vystavět v letech 1723/24–26 barokní letohrádek. Pavilon byl pravděpodobně poškozen během válečných let 1741–42; v následujícím roce byly opravovány jeho interiéry. Tehdy také František Lichtenreiter na klenbě místnosti nad pramenem zobrazil svaté Benedikta, Bonifáce a Alexia – původní patrony kláštera a kostela. Část původního gotického stavení byla roku 1749 využita pro umístění dřevěného sousoší Josefa Kleina zobrazující scénu založení kláštera. Sochy byly vandalsky poničeny roku 1967 [podle jiné verze již v padesátých letech]; dochovala se pouze torza, dřevěný model a několik fotografií.
Stavba byla upravena do nynější podoby v letech 1750–1752, kdy byla snesena střecha střední části a tento střední oktogon byl rozšířen o nástavbu patra, spolu se spojovacími krčky s bočními křídly Vojtěšky, přičemž v severním spojovacím prostoru bylo zřízeno schodiště. Výmalba pavilonu byla zadána snad opět Františku Lichtenreiterovi. Malba na stropě nového sálu v prvním patře podle starší interpretace zobrazuje Vintířův zázrak oživení páva; podle novějšího výkladu [srov. např. Mádl aj. 2016, s. 306–309] je dílem Felixe Antonína Schefflera, s námětem Josefa Egyptského hostícího své bratry [srov. Gn 43,15–34]. Finální úprava pavilonu byla posledním projektem Kiliána Ignáce Dientzenhofera [† 17. 12. 1751], dokončení již možná řídil Anselm Lurago.
Rozsáhlejší opravy Vojtěšky proběhly za opata Jana Nepomuka Rottera, postupně v letech 1854, 1868 a 1882; k dalším opravám pavilonu došlo v letech 1920, poté 1940–1941, kdy byl také v této lokalitě proveden archeologický průzkum.
O postupné devastaci zahrady a objektů v ní po roce 1950 jsme se již zmínili výše; v havarijním stavu byla až do roku 1990 také Vojtěška. Celková oprava pavilonu proběhla k výročí milénia kláštera [1993]; k témuž jubileu byl vyhotoven Karlem Stádníkem dřevěný zlacený reliéf s motivem svatého Vojtěcha a prvních břevnovských mnichů u zdejší studánky po příchodu z aventinského kláštera svatých Alexia a Bonifacia v Římě.
Oranžerie
První zmínka o oranžerii v klášterní zahradě je v účtech břevnovského provizorátu uvedena k roku 1737. Za autora návrhu lze oprávněně považovat Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Jedná se o úzkou podélnou stavbu přiléhající k opěrné zdi čtvrté terasy; její centrální část je zaklenutá, otevřená dopředu směrem ke klášterním budovám jako sala terrena. Na tento zděný ovál symetricky po obou stranách přiléhají prosklená skleníková křídla s dřevěnými sloupky šikmých výplní. Roku 1744 byl v oranžerii instalován topný kanál; to dokládá, že oranžerie byla určena k pěstování choulostivějších rostlin. Možnost pokusů s pěstováním citrusových plodin připadá v úvahu, nelze ji však přesněji doložit. [Vzhledem k dataci stavby a velikosti oranžerie je otázkou, kde bylo (pokud bylo) zasazeno 200 „vlašských stromů“, tj. citronovníků a pomerančovníků, které klášter údajně zakoupil již roku 1735.]
Nejstarší zobrazení oranžerie se nachází v patře prelatury na nástropní fresce od Karla Kováře Zázrak sv. Bennona z roku 1740, zde detail.
Oranžerie byla ve větším rozsahu opravována v letech 1825, 1851, 1862 a 1867–68, menší opravy proběhly také v letech 1890 a 1900. Zprávy o částečně havarijním stavu oranžerie jsou dochovány již z let druhé světové války. Část střechy levého křídla se zřítila koncem r. 1948; zároveň byl konstatován špatný stav střechy středního pavilonu. Do zrušení kláštera roku 1950 již k žádným větším opravám nedošlo; po tomto roce se stav oranžerie nadále zhoršoval. Přes výzvy státní památkové péče, adresované podniku Sady lesy zahradnictví, který zahradu spravoval až do roku 1990, z chátrající oranžerie nakonec zůstalo jen zděné torzo, bez střechy a prosklených stěn.
Zanikly např. také dvoje sluneční hodiny v prostoru před oranžerií, jedny s arabskými, druhé s římskými číslicemi. Oba ciferníky byly tvořeny keři buxusu. Zde jsou vyznačeny na detailu fotografie uvedené výše.
K objektu se dochovaly fotografie a plány ze 40. let 20. století, které pořídili a vypracovali architekti Věra a Miroslav Chalupníčkovi. Podle nich byla provedena kompletní rekonstrukce, která proběhla v letech 2009–2012 v rámci první fáze revitalizace klášterní zahrady. Zprovozněn byl i rezervoár před oranžerií, voda je čerpána z potoka Brusnice. Západní část oranžerie sloužila jako výstavní prostor Galerie Entrance (do roku 2022), východní část je sídlem architektonického studia M1.
Kaple Panny Marie Lurdské zvaná též Josefka
Pozdně barokní gloriet byl postaven v letech 1761 až 1763. [Gloriet je ozdobná zděná stavba v zahradě, obvykle ze stran otevřená a se sochařskou výzdobou, oslavující – odtud název – osobu nebo její čin.] Autor Josefky znám není; v účetních dokladech je dochován pouze záznam o „nové stavbě v zahradě“ bez bližšího určení. [Srovnáme-li kompozici stavby s původní podobou hřbitovní kaple – vizte výše na Hagerově malbě – nelze vyloučit, že architektem byl také zde A. Lurago.]. Drobné stavbě se dodnes říká „Josefka“ podle sochy sv. Josefa, pěstouna Páně, která v ní původně stávala. V 19. století byl gloriet adaptován na kapli: boční arkády byly zazděny, socha svatého Josefa byla odstraněna a kaple byla zasvěcena Panně Marii Lurdské. [Vyobrazení Josefky na rytině z roku 1799 tomuto obvykle uváděnému popisu zcela neodpovídá, upřesnění datace nejstarší úpravy objektu však vzhledem k nedostatku archivních dokladů není možné.] Kaple byla opravena roku 1939 [nová střecha a dveře, bylo také upraveno bezprostřední okolí kaple]. Originál sochy Panny Marie je uložen v klášterním depozitáři pro případné budoucí restaurování. Exteriér Josefky byl opraven v letech 2009–2012, v rámci první fáze revitalizace klášterní zahrady [k tomu výše]..
Centrální osa břevnovské klášterní zahrady
Hlavní zahradní cesta lemovaná tvarovanými habry a jírovci prochází při úpatí svahu klášterní zahrady jako přímka od východu na západ. Tato osa spojuje od západu hřbitovní kapli svatého Lazara [hřbitov již není součástí klášterního areálu], Vojtěšku a Josefku, a pomyslně pokračuje dále na východ ke katedrále, ke hrobům svatých Václava a Vojtěcha.
Literatura (výběr):
Birnbaumová, Alžběta, a Pavlíková, Libuše. Rekonstrukce zahrady kláštera břevnovského. In Památková péče XXVI, č. 10, 1966, s. 307–316.
Blažíček, O. J., Čeřovský, J., a Poche, E. Klášter v Břevnově. Praha: V. Poláček, 1944, s. 27, 29 a 63n.
Blažíček, Oldřich J. Šest rytin z opatství břevnovského: 1680–1799. Praha: Benediktinské opatství v Břevnově, 1940, s. 12.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 51
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014, s. 12–15.
Chudárek, Zdeněk. Benediktinský klášter v Břevnově – devastace a obnova. In Zprávy památkové péče LIII, č. 5, 1993, s. 192–202.
Mádl, Martin, aj. Barokní nástěnná malba v českých zemích: benediktini I. Praha: Academia, 2016, s. 306 až 309.
Pacáková-Hošťálková, Božena, aj. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2004, s. 322n.
Pavlík, Milan. Rekonstrukce benediktinského kláštera v Praze Břevnově. In Hejdová, D., Preiss, P., a Urešová, L. (red.). Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha: Benediktinské opatství sv. Markéty, 1993, s. 235 a 241n.
Poche, E. Stavební kronika břevnovského kláštera a kostela z let 1701–1721. In Časopis společnosti přátel starožitností českých XLIX–L. Praha: SPS, 1946, s. 170 a 178.
Royt, Jan, Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Břevnovský klášter: historie kláštera, průvodce, benediktinský život. 3. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2015, s. 13.
Růžička, Jeroným. Dějepis kláštera břevnovského a broumovského. 1. vyd. 1846 až 1847. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2013, s. 150.
Řehák, Josef, Cílek, Václav, a Hromas, Jaroslav. Břevnovský klášter – historický odvodňovací systém, jeho průzkum a rekonstrukce. In Zprávy památkové péče LIII, č. 5, 1993, s. 207–210.
Semerád, Matouš, a Staňková, Veronika. Archeologický výzkum břevnovské klášterní zahrady 2009–2011: nálezová zpráva – záchranný archeologický výzkum NPÚ ú.o.p. v hl. m. Praze. Praha: NPÚ, 2012.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 83–85; 93n.; 96–99; 110.
Vlček, Pavel, Sommer, Petr, Foltýn, Dušan, a kol. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, dotisk 1. vyd. 2002, s. 599 a 603.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007, s. 110.
Provoz památkově chráněné břevnovské klášterní zahrady
Dolní terasová část svatomarkétské zahrady (tzv. klauzurní zahrada), v níž stojí samotný objekt kláštera, je přístupná zdarma, denně od 6.45 do 20.00.
Interiér přízemí zahradního pavilonu Vojtěška je přístupný pouze v rámci prohlídky s průvodcem.
Horní sad nad klauzurní částí zahrady (směrem k Větrníku) je z klauzurní zahrady přístupný ve výše uvedených hodinách, tj. od 6.45 do 20.00. Ostatní vstupy do horního sadu – od západu nad hřbitovem, ze severu z ulic Myslivečkova a Na Větrníku a východně z ulic Markétská a Radimova – jsou otevřeny stále.
Upozornění pro návštěvníky: v celém areálu břevnovského kláštera včetně zahrady platí zákaz volného pohybu psů a jiných zvířat (tj. psi a jiná zvířata pouze na vodítku!). Majitelé jsou povinni po svých zvířatech uklízet. Do interiérů prohlídkového okruhu je vstup se psy a jinými zvířaty zakázán (včetně zvířat v přepravkách, zavazadlech apod.).