Prelatura břevnovského kláštera

s Tereziánským sálem

Klášter, u jehož počátku stáli druhý pražský biskup svatý Vojtěch a český kníže Boleslav II., zažil největší rozkvět v době před husitskými válkami. Na počátku tohoto konfliktu byl zpustošen [22. května 1420] a dlouho čekal na svou obnovu. Po částečných opravách a úpravách v průběhu 16. a 17. století došlo k celkové přestavbě v barokním slohu za opata Otmara Zinka, v letech 1708–1721.
Budovu prelatury, dřívějšího reprezentativního sídla břevnovských opatů, postavili Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové v letech 1716–1721. Objekt tvoří jednotný stavební celek se západně umístěnou budovou konventu [klauzury, tj. obydlí mnichů], a samozřejmě také s kostelem svaté Markéty.

Architektonický soulad je patrný také při pohledu na jižní průčelí prelatury a klášterního kostela; podle záměru Dientzenhoferů je právě jižní strana stavby pohledově dominantní.

Jedním z obdivuhodných výsledků práce obou Dientzenhoferů je spojení dvou charakteristik kláštera: jako celek je takřka organicky komponovanou stavbou, jednotlivé objekty však zároveň vynikají specifickými prvky. Prelatura není typickou mnišskou stavbou a ani takto nebyla zamýšlena. Vnímáme-li ji samostatně, pak svým vzhledem, vnitřní strukturou [a také původním vybavením] připomíná spíše zámecké obydlí. A je tomu tak i funkčně – prelatura byla místem, kde mohl břevnovský opat přijímat na tehdy náležité a vyžadované společenské úrovni významné hosty [včetně členů panovnického rodu], místem vyjadřujícím postavení břevnovského opata v církvi a katolické církve ve společnosti.

Popis objektu vychází z půdorysného plánu kláštera, vytvořeného v roce 1761 tehdejším břevnovským převorem Paulem Reineltem [srov. např. Mádl aj. 2016, s. 273–305] a z popisu prelatury nepříliš vzdáleného poslednímu období, kdy byla opaty skutečně obývána, tj. koncem třicátých letech 20. století [srov. Blažíček, Čeřovský a Poche 1944, s. 46–52]. Po zrušení kláštera a vyhnání mnichů v roce 1950 byla část inventáře prelatury poničena nebo zcizena; byly poškozeny i některé původní fresky a podlahy. S mobiliářem prelatury bylo manipulováno často bez náležitého zdokumentování. Neodpovídající využití objektu pro umístění archivu Ministerstva vnitra a nedostatečná údržba si po navrácení kláštera benediktinům vyžádaly, stejně jako tomu bylo u ostatních budov, na počátku devadesátých let 20. století celkovou opravu.

Prelatura je vystavěna jako jednopatrový objekt, který se však využitím upraveného terénu jeví z východní strany jako dvojpatrový; východní část „přízemí“ je ve skutečnosti průčelí suterénu.

Hlavní vstup do prelatury je umístěn ve střední části jižní strany objektu; po levé straně byla umístěna klášterní fortna, místnosti vpravo od vstupu sloužily původně jako obydlí a pracovna provizora [hospodářského správce kláštera].

Podél východní části ambitu byly [a jsou] umístěny prostory ubytovací; severní část přízemí tvořily skladovací prostory aj. Tyto místnosti byly a jsou bez výraznější umělecké výzdoby. Klenba ambitu v přízemí je vymalována alegorickými malbami křesťanských ctností [pravděpodobně J. K. Kovář, čtyřicátá léta 18. století].
Na stěnách nádvoří se nacházejí troje sluneční hodiny, na západní straně s vyobrazením sv. Benedikta [malba z poloviny 18. století].

Do patra prelatury se vstupuje schodištěm v jihozápadním rohu prelatury; vstup na schodiště je opatřen mříží zdobenou klášterním znakem [práce Petra Josefa Heinena, kladenského kováře a zámečníka].

Na stěnách podesty jsou vystaveny dva obrazy ze série patronů a dobrodinců břevnovského kláštera [dílo Jana Petra Molitora], zobrazující spoluzakladatele kláštera knížete Boleslava II. a biskupa svatého Vojtěcha. Ostatní obrazy, představující prvního břevnovského opata Anastáze, poustevníka sv. Vintíře, sázavského opata sv. Prokopa, a patronku kláštera sv. Markétu, jsou umístěny v ambitu.

Klenby ambitu v patře prelatury zdobí malby J. K. Kováře [1739–1740] s náměty z klášterních dějin: v jihozápadním rohu je vyobrazena Oprava břevnovského kostela sv. Markéty po bitvě na Bílé hoře.

Prvním sálem na jižní straně prelatury je [větší] opatská jídelna. Intarzovaný příborník zhotovil J. I. Dobner podle návrhu K. I. Dientzenhofera. Dnes místnost slouží jako obrazárna a přednáškový sál; obrazy jsou součástí uměleckých sbírek kláštera. Zde uveďme alespoň obraz Bolestného Krista rudolfínského dvorního malíře Hanse von Aachena. [Více informací najdete např. ZDE; vizte též článek Břevnovského Krista namaloval Hans von Aachen – na webu AV ČR.]

Následující sál sloužil jako přijímací pokoj opata a také jako menší jídelna pro méně formální příležitosti či menší společnost. Na stěnách jsou fresky Antonína Tuvory z roku 1783 s náměty fiktivních italizujících venkovských krajin.

Oslavou opata Bennona Löbla je nástropní malba J. K. Kováře Zázrak míšeňského biskupa sv. Bennona [† 1088, svatořečen 1523]; na této fresce se také nachází nejstarší dochované vyobrazení oranžerie v břevnovské klášterní zahradě. [Popis malby např. Royt aj. 2015, s. 25 nebo Mádl aj. 2016, s. 295n.]

Klenbu ambitu před tímto sálem zdobí nástropní malba J. K. Kováře s námětem Dobytí břevnovského kláštera husity v roce 1420.

Další sál je nazýván Pompejský, podle stylu maleb, který byl v první třetině 19. století ovlivněn vykopávkami v Pompejích a Herculaneu. Původně byl tento pokoj zimní opatskou ložnicí.

Nástropní malba J. K. Kováře zobrazuje Povolání sv. Otmara k obnovení kláštera v St. Gallen, malbu doplňuje vyobrazení břevnovského kláštera. [Popis a výklad fresky Mádl aj. 2016, s. 297n.].

Rohová místnost bývala opatskou pracovnou [kabinetem, sloužícím pravděpodobně také jako opatská kaple]. Při restaurátorském průzkumu v roce 1992 byly objeveny na jedné stěně dvě vrstvy maleb s iluzivními oltáři. Jedna z vrstev pak byla přenesena na protější stěnu. Nástropní malba andílka s Božím okem byla v roce 1939 opravena malířem Františkem Tichým. Místnosti dominují intarzované hodiny zhotovené truhlářem J. Sichtmüllerem podle návrhu K. I. Dientzenhofera [stroj je anglický, signovaný William Barrow]. Truhlář Sichtmüller vyrobil i klekátko a sekretář.
Na momentce z roku 2010 je P. Jan Kohl [1928–2013] v bývalé opatské pracovně při vyprávění o událostech před zrušením kláštera v roce 1950 [tzv. Akce K]. P. Jan do břevnovského kláštera přišel jako postulant [kandidát] v září roku 1949. Na jižní stěně pokoje je umístěn portrét 58. břevnovského opata Viléma Rudolfa [opatem 1922–1926], jednoho z posledních opatů, kteří prelaturu skutečně obývali.

Následuje místnost, která byla ve třicátých letech 20. století užívána jako opatská ložnice. Původně šlo o pokojík pro opatova sluhu [komorníka], s přiléhající opatskou šatnou.

Na klenbě další místnosti – soukromé opatské kaple – vytvořil J. K. Kovář kolem r. 1740 fresku s námětem Setkání knížete Oldřicha a poustevníka Prokopa na Sázavě.

Původně byla tato místnost přístupná z Tereziánského sálu a sloužila k ukládání nádobí a dalšího vybavení pro slavnostní provoz sálu [repositorium]. Na soukromou opatskou kapli byla změněna až za opata Rautenstraucha nebo Jakuba Chmela, kdy byl vstup ze sálu zazděn a místnost byla připojena k opatskému apartmánu; dveře byly ponechány na místě pro zachování vizuální symetrie Tereziánského sálu. Malby na stěnách místnosti vytvořil Antonín Tuvora až po této stavební a účelové změně, kolem roku 1790; tehdy zde byl také umístěn obraz svatého Jana Nepomuckého [z roku 1747].

Na klenbě části ambitu směřující k Tereziánskému sálu je nástropní malba J. K. Kováře s námětem Založení břevnovského kláštera.

Tereziánský sál je největším prostorem břevnovské prelatury a – spolu s kostelem – také umělecky nejvýraznější částí barokní stavby břevnovského kláštera. [Popis např. Mádl aj. 2016, s. 286–294.]

Strop sálu pokrývá malba slavného bavorského malíře Kosmy Damiána Asama Zázrak poustevníka Vintíře na dvoře uherského krále Štěpána. Vintíř byl pozván při své návštěvě Uher na hostinu svým příbuzným uherským králem sv. Štěpánem a jeho manželkou bl. Giselou v době postu. Modlil se, aby nemusel porušit postní pravidla, a pečený páv obživl a odletěl. Podle malíře a jeho bratra Egida Quirina, který provedl štukovou výzdobu sálu, se lze také setkat s alternativním názvem „Asamovský sál“; malby i štuk pocházejí z let 1728–29.

Název „Tereziánský“ získal sál v roce 1743 na paměť korunovace významné habsburské panovnice Marie Terezie českou královnou a potvrzení privilegií kláštera při této příležitosti, nebo po návštěvě císařského páru v klášteře 22. srpna 1754. Na čelních stěnách sálu jsou zavěšeny monumentální portréty císařovny se synem, budoucím císařem Josefem II., a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského [vídeňský malíř Gottfried Auerbach, † 1753]. Nad dveřmi do sálu jsou zasazeny portréty dalších habsburských panovníků: Ferdinanda III., Leopolda I., Josefa I. a Karla VI.

Z Tereziánského sálu můžeme pokračovat do severní části prelatury, kde se nacházejí místnosti, které původně sloužily jako pokoje pro významné hosty. Prvním je tzv. Modrý pokoj, pojmenovaný podle tónů dominujících na nástěnných malbách A. Tuvory. Vytápění místnosti obstarávala kamna z pálené hlíny, zdobená zlaceným ornamentem s hudebními emblémy, která vyrobil kladenský kamnář Václav Sommerschuch. Vedle kamen je umístěn obraz rajhradského probošta Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenberka, prvního biskupa v Hradci Králové a později arcibiskupa pražského.

Na jižní zdi pokoje se nachází portrét Otmara Zinka, protějškovým obrazem je fiktivní portrét prvního břevnovského opata Anastasia. V pravé horní části tohoto obrazu vidíme legendickou scénu založení břevnovského kláštera, kompozici známou z Brandlova oltářního obrazu v bazilice sv. Markéty.

Následuje tzv. Čínský salon, vymalovaný A. Tuvorou roku 1787 malbou s náměty čínských krajin.
[Popis maleb např. Mádl aj. 2016, s. 304n.]

V další místnosti se nachází expozice fotografií Jindřicha Štreita, dokumentující život obnovené břevnovské komunity; snímky zachycují léta 1990–1994, kdy řeholníci žili v tzv. Sartoriově konventu [nyní hotel Adalbert]. Tato a následující místnost[i] v severní části prelatury byly původně využívány pravděpodobně jako letní opatské pokoje.

Za vstupem na schodiště následují [západním směrem] další dvě místnosti, které byly původně pokoji pro hosty.
V poli mezi východním a severním křídlem ambitu zobrazil J. K. Kovář Založení proboštství v Rajhradu s postavami knížete Břetislava I. a břevnovského opata Meginharda, jemuž byl rajhradský klášter podřízen.

Fresky v ambitu pokračují vyobrazením Založení proboštství v Polici nad Metují, v rohu mezi severním a západním křídlem Budování kláštera v Broumově, v západní části ambitu pak Zbudování kláštera v Lehnickém Poli sv. Hedvikou a sv. Hedviku po bitvě s Tatary u Lehnice, v níž v r. 1241 padl její syn, piastovský kníže Henryk II.
V ambitu si můžeme také prohlédnout část portrétní galerie břevnovských opatů [series abbatum], která je znamením starobylosti a kontinuity kláštera.

Ze západní části ambitu lze vstoupit do bývalého klášterního muzea [studovny]. Skříně v první [nově upravené] místnosti pocházejí ze zrušeného kartuziánského kláštera ve Valdicích, odkud je zakoupil opat Štěpán Rautenstrauch [nebo jeho nástupce Jakub Chmel].

Po obnově řeholního života v Břevnově byla druhá místnost bývalé studovny adaptována na byt Anastáze Opaska, dnes je zde malá expozice připomínající jeho život a dílo.

Literatura (výběr):
Blažíček, O. J., Čeřovský, J., a Poche, E. Klášter v Břevnově. Praha: V. Poláček, 1944, s. 46–52.
Mádl, Martin, Heisslerová, Radka, Šeferisová-Loudová, Michaela, Vácha, Štěpán, a kol. Barokní nástěnná malba v českých zemích: benediktini I. Praha: Academia, 2016, s. 273–305.
Royt, Jan, Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Břevnovský klášter: historie kláštera, průvodce, benediktinský život. 3. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2015, s. 23–27.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 83–86, 92n., 94n.
Vlček, Pavel, Sommer, Petr, Foltýn, Dušan, a kol. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, dotisk 1. vyd. 2002, s. 93 a 602n.