Ordo Sancti Benedicti

Řád svatého Benedikta (O.S.B.)

se jako souhrnné označení benediktinů běžně užívá; v právně-organizačním smyslu, jak řád představují např. cisterciáci, dominikáni nebo jezuité, však „benediktinský řád“ neexistuje. Svatý Benedikt počítal s tím, že jeho řeholí se budou řídit i jiné kláštery (z Monte Cassina byl založen klášter v Terracině), ale „řád“ nezaložil. Benediktinské mnišství žije v klášterech, z nichž každý je autonomní jednotkou po stránce právní a ekonomické, kterou řídí a za níž nese plnou odpovědnost představený (opat nebo administrátor). O.S.B. tedy budeme chápat jako souhrnné označení pro komunity, žijící podle Řehole svatého Benedikta; s výjimkou těch, které také vycházejí z Benediktovy řehole, ale v průběhu svého formování vytvořily centralizované struktury – např. cisterciáci.

Kongregace

Už od středověku se jednotlivé benediktinské kláštery sdružovaly do skupin či svazů, kongregací [z lat. congregatio = sdružování, sdružení], většinou aby šířily nějakou reformní myšlenku. Kongregace často vznikaly podle vztahů zakladatelských a založených klášterů, později také podle jazykových oblastí nebo územních (státních) hranic. Tato sdružení měla různou strukturu a míru centralizace; např. Cluny si nárokovalo svrchované vedení podřízených klášterů, přináležitost k reformnímu okruhu Gorze spočívala v převzetí společných zvyklostí [consuetudines].

Základním „metodologickým pokynem a návodem“ pro zřizování kongregací benediktinských klášterů byla bulla papeže Benedikta XII. Summi Magistri dignatio z 20. června 1336, která ustanovila 36 kongregací na převážně územním principu. Do formování těchto klášterních svazů však výrazně zásahly „vnější“ události – husitské hnutí v Čechách, reformace v Německu, Švýcarsku, Skandinávii a v Anglii.
Až po tridentském koncilu (1545–1563) se – opět především na základě snah papežů – sdružily do kongregací postupně téměř všechny benediktinské kláštery, přičemž i nadále do jejich existence a působení zasahují politické a válečné události.
Kongregace od této doby – a také v nynější podobě – především koordinují záležitosti ve společném zájmu sdružených klášterů. Kláštery mají v jejich rámci společné stanovy a zvyklosti, často i podobnou činnost a drobné zvláštnosti v řeholním oděvu. Kláštery v jedné kongregaci si vzájemně pomáhají, například při formaci noviců, v případě potřeby i materiálně, společně hájí své zájmy ve vztahu k církevním i světským úřadům.
Zde můžeme uvést alespoň několik příkladů. Roku 1618 vznikla ve Francii Kongregace sv. Maura, potvrzená papežem Řehořem XV. roku 1621. Tato kongregace se zaměřila na vědeckou práci, zejména v oboru historiografie; např. Jean Mabillon patří k zakladatelům tzv. diplomatiky, jedné z pomocných věd historických. Kongregace byla zničena v letech francouzské revoluce, více než čtyřicet „maurinů“ bylo popraveno. Kongregace byla obnovena až roku 1833, ale na jiném základě – od roku 1837 se opatství Solesmes, které benediktini obnovili, stalo postupně jedním z hlavních center liturgické reformy v 19. a 20. století. Pro obnovu benediktinského života v Německu, kde bylo v letech revoluce a napoleonských válek zrušeno 200 klášterů, byl jedním z významných momentů vznik beuronské kongregace (postupně od roku 1862). V průběhu 19. století vznikají benediktinské kláštery a kongregace též v USA a v Austrálii.

Kongregace vznikla také v českých zemích; ta první, ustavená na základě pokynů výše zmíněné bully papeže Benedikta XII. r. 1336 byla roku 1631 obnovena jako „Congregatio Benedictinorum Bohemica“. Náležela k ní opatství Břevnov (spolu s Broumovem, Policí a Rajhradem), Svatý Jan pod Skalou, Svatý Prokop na Sázavě, Kladruby (spolu s Přešticemi a Touškovem) a Svatý Mikuláš na Starém Městě pražském. Emauzské opatství bylo z České benediktinské kongregace po předání kláštera španělským benediktinům (roku 1635/36) vyřazeno. Od konce 17. století docházelo ke sporu s pražskými arcibiskupy, kteří spatřovali v potvrzování voleb opatů, přijímání přísahy poslušnosti a v dosazování a sesazování opatů vizitátorem zásah do biskupské pravomoci nad kláštery. Vzhledem k tomu, že žádná ze stran nebyla ochotna ustoupit, začal roku 1705 tzv. proces o exempci [vynětí z biskupské pravomoci], který skončil roku 1758 u Apoštolského stolce rozhodnutím o anulování České benediktinské kongregace. Zúčastněné kláštery a jejich představení se přesto nenechali odradit. Už roku 1759 se opět konala provinční kapitula a na následující (1763) byla přijata mezitím vypracovaná nová statuta. Konec této druhé kongregaci učinilo rušení klášterů Josefem II. Zrušena byla opatství Kladruby, Svatý Jan pod Skalou, Svatý Prokop a Svatý Mikuláš a proboštství Police. Rajhradskému proboštství bylo císařským rozhodnutím zapovězeno spojení s Břevnovem. Výsledkem bylo, že tři české a moravské kláštery (Břevnov-Broumov spolu se slezským proboštstvím Lehnické Pole, Emauzy a Rajhrad) zůstaly každý sám pro sebe. Tak tomu bylo po dobu téměř jednoho století.

Roku 1859 se v Salzburku konala opatská konference, které se zúčastnili břevnovský opat J. N. Rotter spolu s opaty od Sv. Petra (Salzburk), z Michaelbeurenu, Fiechtu, Lambachu a Rajhradu. Jednalo se o založení rakouské benediktinské kongregace s cílem osamostatnění opatství ve vztahu k diecézním biskupům, kteří měli tehdy právo vizitace a konání opatské volby. Roku 1889 byly papežem Lvem XIII. zřízeny dvě kongregace – Neposkvrněného početí Mariina a Svatého Josefa. Břevnov a Broumov se staly součástí Kongregace Panny Marie (Kongregation zu Unserer Lieben Frau). Břevnovský opat Bruno Čtvrtečka, který, jako oba jeho předchůdci, Rupert Smolík a Jan Nepomuk Rotter, se zasloužili o její založení, byl zvolen viceprézesem kongregace. Rajhrad, od roku 1813 opatství, se připojil k Rakouské benediktinské kongregaci svatého Josefa (St.-Josephs-Kongregation). Emauzy se již roku 1880 začlenily do Beuronské kongregace.

Slovanská benediktinská kongregace svatého Vojtěcha

Roku 1929 se kláštery Břevnov a Broumov, a také Rajhrad vyvázaly z dosavadních svazků, protože společný život přes hranice státu v této době nebyl možný. Zůstaly podřízeny přímo papežské kurii, izolovány mimo kongregace. O vytvoření nové kongregace jednali představení benediktinských klášterů už od počátku 30. let, zejména z iniciativy emauzského opata Arnošta Vykoukala; zakládání kongregace však přerušily politické události od podzimu 1938.
K založení Congregatio S. Adalberti / Kongregace sv. Vojtěcha došlo až roku 1945.
Desetiletí komunismu mezi rokem 1948 a rokem 1989 přečkala Kongregace svatého Vojtěcha jenom de iure. Roku 1950 byly zrušeny kláštery v Československu a jejich budovy a pozemky byly převedeny do vlastnictví státu. Někteří mniši, kteří byli kněžími, nastoupily do duchovní správy v diecézích, jiní, jak kněží tak laičtí bratři vykonávali civilní zaměstnání, další žili v emigraci.
Až v březnu 1990 tehdejší opat-primas Viktor Dammertz svolal první generální kapitulu Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha po rozpadu východního bloku (1989). Obnova benediktinského života v tehdejším Československu začala právě touto kapitulou, kdy se v bavorském Rohru sešli všichni žijící benediktini, kteří do této kongregace patřili. Zde bylo dohodnuto, že obnova benediktinského života začne v Břevnově, kde bude i společný noviciát, že benediktini ze všech domů budou nejprve žít v jednom klášteře; výhledově se však již mluvilo také o obnově Rajhradu i o možnostech v pražských Emauzích.
Opat-primas nemohl Slovanskou kongregaci – nyní již opět reálně existující – řídit přímo. Bylo rozhodnuto, že jmenuje své delegáty, kteří by ho jako hlavu obnovující se kongregace zastupovali. Prvním delegátem opata-primase pro Slovanskou kongregaci se stal opat kláštera v Göttweigu Clemens Lashofer (delegátem byl do roku 2001), který byl zároveň předsedou Rakouské kongregace. Jako jeho asistent působil emeritní opat z Mettenu Emmeram Geser. Při generální kapitule Slovanské kongregace v roce 2001 jmenoval opat-primas Notker Wolf svým delegátem maďarského arciopata Asztrika Várszegiho z kláštera Pannonhalma; asistentem zůstal Emmeram Geser. Nové stanovy kongregace byly schváleny na generální kapitule v roce 2003 a o rok později byly potvrzeny Apoštolským stolcem. Nyní je prézesem Kongregace Edmund Rudolf Wagenhofer, emeritní arciopat kláštera Sv. Petra v Salzburgu, asistentem je Petr Prokop Siostrzonek, arciopat břevnovského kláštera.

Ke Slovanské benediktinské kongregaci sv. Vojtěcha náležejí tyto kláštery:

Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově

Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově (administrátorem je představený břevnovského kláštera)

Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma – Emauzy v Praze

Benediktinské opatství sv. Petra a Pavla v Rajhradě na Moravě

Převorství sv. Cyrila a Metoděje Maribor, Slovinsko

Převorství sv. Kosmy a Damiána Ćokovac, Chorvatsko.

Slovanská benediktinská kongregace sv. Vojtěcha přináleží ke Konfederaci benediktinských kongregací – Confoederatio benedictina.

Benediktinská konfederace

vznikla roku 1893, z iniciativy papeže Lva XIII. Nemá charakter centralizující organizace, jde o svazek kongregací, jehož účelem je efektivní komunikace a spolupráce mezi jednotlivými kláštery a kongregacemi v celosvětovém měřítku. V čele této celosvětové Konfederace benediktinských kongregací stojí opat, titulovaný „opat primas“. Sídlí v klášteře u Svatého Anselma v Římě.
[Klášter byl postaven na konci devatenáctého století na římském kopci Aventinu, nedaleko kláštera sv. Bonifatia a Alexia, kde se stal mnichem svatý Vojtěch. Kromě úřadu opata-primase se tam nachází benediktinská vysoká škola, financovaná benediktinskou konfederací.]
Opat-primas, na rozdíl od generálních představených centralizovaných řádů, nemá bezprostřední řídící pravomoci v jednotlivých klášteřích ani kongregacích. Zastupuje benediktinské kláštery u Apoštolského stolce v Římě, jestliže to okolnosti vyžadují, koordinuje součinnost klášterů nebo kongregací při určité činnosti (např. misijní aktivity apod.). Do života klášterů zasahuje opat-primas tehdy, když nastanou nějaké výjimečné situace. Výjimku z uvedeného pravidla o pravomocích opata-primase představují kláštery a kongregace, jejichž situace neumožňuje ustavit obvyklé formy vedení a řízení. Opata-primase volí celosvětový kongres benediktinských opatů, který se koná každé čtyři roky u Svatého Anselma.

Kongregace sdružené v benediktinské konfederaci
(stav k r. 2015)

I. Congregatio Sublacensis Casinensis (od r. 2010 spojené kongregace subiacká a cassinská)
II. Congregatio Angliae
III. Congregatio Hungarica
IV. Congregatio Helvetica
V. Congregatio Austriaca (Congregatio sub tit. Immaculatae Conceptionis B.M.V.)
VI. Congregatio Bavarica
VII. Congregatio Brasiliensis
VIII. Congregatio Solesmensis
IX. Congregatio Americano-Casinensis
X. Congregatio Beuronensis
XI. Congregatio Helveto-Americana
XII. Congregatio Ottiliensis
XIII. Congregatio Annuntiationis B.M.V.
XIV. Congregatio Slava S. Adalberti (vizte výše)
XV. Congregatio S. Mariae Montis Oliveti (olivetáni)
XVI. Congregatio S. Mariae Vallis Umbrosae (valombroziáni)
XVII. Congregatio Camaldulensis (kamaldulové)
XVIII. Congregatio Silvestrina (silvestrini)
XIX. Congregatio Cono-Sur (Congregatio Australis de Sancta Cruce)

Series abbatum primatum SS. Patriarchae Benedicti Familiae Confoederatae

I. 1893–1913 Hildebrand de Hemptinne
II. 1913–1947 Fidelis von Stotzingen
III. 1947–1959 Bernhard Kaelin
IV. 1959–1967 Benno Gut
V. 1967–1977 Rembert Weakland
VI. 1977–1992 Victor Dammertz
VII. 1992–1995 Jerome Theisen
Sedisvakance 12. 9. 1995 – 17. 9. 1996
VIII. 1996–2000 Marcel Rooney
IX. 2000–2016 Notker Wolf
X. 10. září 2016 –  Gregory Polan

Významní benediktinští opati přelomu 19. a 20. století: uprostřed první opat-primas Benediktinské konfederace Hildebrand de Hemptinne, po jeho pravici beuronský arciopat Placidus Wolter, po levici emauzský opat Benedikt Sauter (opatem 1885–1908, pražské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma /Emauzy/ v té době náleželo k beuronské kongregaci). Snímek z knihy S. von Oera Erzabt Placidus Wolter: ein Lebensbild, 1909.