Břevnovský klášter ve století dvacátém

Rozdělení břevnovsko-broumovského opatství

Broumovský klášter byl založen ve 13. století jako břevnovské proboštství, tedy řeholní dům závislý na mateřském klášteře. V průběhu následujícího století se na Broumovsku začalo utvářet rozsáhlé souvislé teritorium v majetku benediktinů, jehož význam vzrostl poté, co se zde po devastaci břevnovského kláštera r. 1420 usídlila větší část břevnovské komunity v čele s opatem. I v následujících stoletích sídlí opat, titulárně a právně stále opat břevnovský, převážně v Broumově. Po obnově břevnovského kláštera za opatů Sartoria a Zinka vzniká nový stav, kdy opat se nazývá „opat břevnovský v Broumově“, později „opat břevnovsko-broumovský“.
Přestože barokní novostavba povznesla břevnovský klášter opět k velkoleposti, svým významem se k úrovni doby předhusitské už nepřiblížil. Po celé osmnácté a devatenácté století centrem duchovního života a kulturního působení českých benediktinů zůstává klášter v Broumově, Břevnov žije i nadále v jeho stínu.

59. břevnovský opat Dominik Prokop (1926–1939) se ujímá vlády nad břevnovsko-broumovským opatstvím v situaci nadmíru složité. Z vnějšku i uvnitř klášterů je jeho volba vnímána jako kompromisní – československá vláda akceptuje v čele nejstaršího českého kláštera rodilého Němce ze Sudet, neboť Dominik Prokop je osobou vystupující vždy umírněně a rozvážně, navíc je tento dosavadní profesor češtiny na broumovském gymnáziu dokonale bilingvní. S většími potížemi se mladý opat potýká uvnitř svých klášterů. Zatímco broumovská, převážně německá komunita i v tomto období působí konsolidovaně a v duchu předcházejících desetiletí, v Břevnově se střetávají – často ostře – osobnosti s vyhraněnými postoji (Paul de Vooght, Metod Klement, z těch nejmladších Anastáz Opasek) se staršími členy komunity, kteří nové myšlenkové proudy akceptují jen pomalu a s výhradami nebo vůbec.

Tzv. „dvojopatství“ – dva kláštery se samostatnými komunitami, ale jediným opatem – existovalo až do 3. ledna 1939, kdy v reakci na politickou situaci i vnitřní vztahy v obou klášterech prohlásil papež Pius XI. Břevnov a Broumov za samostatná opatství. Na základě tohoto rozhodnutí vydala Kongregace pro řeholníky dekret 11. ledna t.r., kterým byly stanoveny základní náležitosti rozdělení. Dominik Prokop, dosavadní opat břevnovsko-broumovský (de iure 59. opat břevnovský) se nyní stal prvním opatem broumovským. Klášter břevnovský byl následně podřízen přímo Svatému stolci, zastupovanému apoštolským delegátem, kterým byl jmenován mettenský opat Corbinianus Hofmeister; do čela břevnovské komunity byl ustaven Anastáz Opasek jako konventuální převor (představený s pravomocí opata, ale bez oprávnění nosit opatské insignie; podobně jako po r. 1999 „převor-administrátor“).

Břevnov od čtyřicátých let 20. století

V závěru třicátých let dvacátého století se břevnovský klášter, byť jen nakrátko, opět stal významným svým duchovním a kulturním působením, např. knižní edicí Opus Dei a časopisem Praporec, do něhož přispívali spisovatelé Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jan Čep či Karel Schulz. Z osobností kláštera připomeňme alespoň Augustina Jana Čeřovského a Anastáze Opaska. Nadějný vývoj přerušila okupace Československa a obsazení kláštera německou armádou.

Jan Nepomucký Vojtěch Opasek se narodil 20. dubna ve Vídni, po absolvování gymnázia vstoupil do břevnovského kláštera, kde 23. října 1933 složil první (časné) řeholní sliby, r. 1936 složil sliby věčné.
V roce 1938 završil studia v benediktinské koleji u Sv. Anselma v Římě a 11. července t. r., na slavnost sv. Benedikta, přijal od pražského světícího biskupa Jana Remigera kněžské svěcení. Mladý pater Anastáz poté působil jako kaplan v břevnovské farnosti a už v září 1938 se stal břevnovským převorem, od ledna 1939 stál v čele břevnovské komunity jako „konventuální převor“, jak je uvedeno výše.
S pomocí mnichů, zejm. pozdějšího převora Aleše Gwuzda a laického bratra Ivana Ringela, a zaměstnanců kláštera, z nichž nelze opomenout ředitele klášterních statků Josefa Cuhru, umučeného nacisty v koncentračním táboře v Osvětimi, provedl nový představený břevnovský klášter úskalími okupace.

Od května 1945 začal odsun Němců ze Sudet; z Broumova byla nucena odejít většina německých řeholníků a A. Opasek se stal také administrátorem broumovského opatství. Tím došlo k opětovnému propojení břevnovského a broumovského kláštera.
Od léta 1946 podpořili české a několik zbývajících německých mnichů v broumovském opatství čechoameričtí benediktini z opatství Lisle u Chicaga (USA) pod převorem Johnem Cherfem. Protože nepřijali československé státní občanství, museli po únoru 1948 Československo opustit.

12. března 1947 kapitula břevnovského kláštera zvolila Anastáze Opaska šedesátým opatem břevnovským. Opat Anastáz byl 13. dubna 1947 slavnostně uveden do úřadu (benedikován) pražským arcibiskupem Josefem Beranem.

19. září 1949 byl opat Anastáz Opasek zatčen, poté obviněn z velezrady a špionáže; 2. prosince 1950 byl spolu s dalšími církevními hodnostáři odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení.
V dubnu 1950 byl břevnovský klášter, stejně jako jiné kláštery, policií obsazen, »vyklizen« (rozumějme od řeholníků) a zabaven státem (tzv. Akce K).
Anastáz Opasek byl od r. 1949 vězněn postupně v Praze na Pankráci a v Ruzyni, v Kartouzích (Valdicích) a v Leopoldově, v roce 1960 byl podmíněně propuštěn. Poté žil v Praze a bez tzv. státního souhlasu k výkonu duchovní služby, tj. bez možnosti vykonávat své kněžské poslání, pracoval jako dělník na stavbách a poté jako skladník v Národní galerii v Praze (1960–1968). V prosinci 1968 odjel přes Rakousko do benediktinského kláštera v bavorském Rohru, kde v mnišském životě pokračovala komunita mnichů z Broumova.
V r. 1972 Anastáz Opasek s Vladimírem Neuwirthem založil v exilu sdružení katolických laiků Opus bonum; Opasek byl předsedou, jednatelem se po V. Neuwirthovi stal Richard Belcredi. Opus bonum pořádalo diskusní setkání (Franken, Rohr), v tradici se pokračuje dodnes v Břevnově. V letech 1973–1990 Anastáz Opasek publikoval sbírky básní – německé překlady pořizoval Franz Peter Künzel. Jan Šícha připravil k vydání soubor Opaskových sbírek pod názvem Život upřen do Středu (1995).

V květnu 1990 se opat Anastáz dočasně vrátil do svého kláštera, definitivně pak 11. října t. r.; v  Břevnově se už od jara 1990 postupně soustřeďovali čeští benediktini, jak ti, kteří doposud žili v civilních zaměstnáních nebo jako diecézní kněží v Československu, tak i ti, kteří se vrátili ze zahraničních klášterů, aby spolu s novými kandidáty obnovili mnišský život; nejprve v samotném Břevnově, poté i v dalších klášterech (Rajhrad na Moravě a pražské Emauzy).

Po roce 1990 došlo také k opětovnému propojení Břevnova a Broumova – broumovský klášter je nyní spravován (administrován) představeným kláštera břevnovského.

U příležitosti milénia založení opatství byla dovršena základní rekonstrukce kláštera. Břevnovskému opatství byl udělen čestný titul arciopatství – 10. února 1993.

Při oslavách svatovojtěšského milénia navštívil břevnovský klášter papež Jan Pavel II. – 26. dubna 1997 se tu setkal s nemocnými a s řeholnicemi a řeholníky v bazilice sv. Markéty.

24. srpna 1999, o svátku sv. Bartoloměje, zemřel Anastáz Opasek v Rohru. Pohřeb se konal v bazilice sv. Markéty 3. září 1999. K poslednímu odpočinku byl arciopat Anastáz uložen na hřbitově v Praze-Břevnově.

4. září 1999 zvolila kapitula břevnovského opatství dosavadního převora Prokopa Siostrzonka převorem-administrátorem kláštera.

Dosavadní převor-administrátor Petr Prokop Siostrzonek byl dne 21. 11. 2017 zvolen břevnovským arciopatem.