Břevnovský klášter ve 12. století

V závěru první poloviny 12. století vstupují na české území nové řády, cisterciáci, premonstráti a také řády rytířské. Dlouhé období, kdy benediktini představovali v českém prostředí jedinou formu řeholního života, skončilo a jejich klášterům hrozila ztráta podpory členů vládnoucího rodu, zemských elit a biskupů. Výlučné postavení břevnovského kláštera dané polohou poblíž Pražského hradu ukončilo založení Královské kanonie premonstrátů na Strahově. V následujících stoletích proto musel Břevnov svůj nárok na přední místo mezi českými kláštery důrazně prosazovat a prokazovat. K udržení přízně a důvěry Přemyslovců napomohla benediktinům mimo jiné skutečnost, že na rozdíl od nových reformních řádů nebyly jejich kláštery závislé na řádových centrech v zahraničí.

Reformní a nové řády v 11. a 12. století

Koncem 10. a počátkem 11. století mnišství v západní církvi tvořilo takřka jednotný celek. Závazným zákoníkem byla Řehole Benediktova. Jednotlivé kláštery a velké klášterní svazy si ale vedle Řehole stanovovaly nové závazné normy (consuetudines), která stanovovala v dané době určitou obměnu monastického způsobu života, měla napomoci správně zachovávat Řeholi a věrně plnit její příkazy. Jako fundament jednotného mnišství Řehole Benediktova prokázala schopnost přizpůsobení. Už z toho však zároveň vyplývá, že o uniformním benediktinském mnišství lze mluvit jen schematicky. Vedle velkých benediktinských klášterů existovaly i jiné formy monastického života – mnišství nezapomínalo na své eremitské počátky, jak jsme uvedli na předchozí stránce. Eremitské hnutí, jež mělo vést pryč ze světa, našlo ve světě silnou odezvu, která vedla v mnišství k nárůstu, jakého nebylo nikdy dříve dosaženo. Bylo to znamení všeobecného náboženského nadšení doby, prosazení církevní obnovy, která se označuje jako „gregoriánská reforma“. Nové řády byly prvním plodem tohoto hnutí, jehož se zároveň staly nejdůležitějšími nositeli. Opominout nelze ani příčiny geografické a hospodářské. Obyvatelstvo Evropy se mezi lety 1050 až 1200 zhruba zdvojnásobilo. Proto se mohl v církevně-nábožensky utvářeném prostředí středověku zdvojnásobit i počet obyvatel klášterů.

V této době proniká zaujetí pro obnovu mnišského života i do tradičních benediktinských klášterů. Negativní reakce na clunyjskou praxi benediktinského života vychází z požadavku dodržování Řehole v její původní podobě; vede k následnému útěku z velkých opatství a založení cisterciáckého řádu. Nová forma monastického života měla vyrůstat z obou prvků: ze samoty i ze společného života. Důraz na společný život, vyplývající z přísné vazby na Řeholi Benediktovu, způsobil, že se cisterciáci v době, která si cenila eremitství, stali reformátory cenobitství.
Podnět k založení nového řádu dal benediktinský opat Robert z Molesme. Narodil se kolem roku 1028 v Champagni, jako mladík vstoupil do benediktinského kláštera, několikrát změnil místo svého klášterního pobytu, až se roku 1076 usadil v Molesme (biskupství Langres). Základním záměrem bylo vést mnišský život v odloučenosti od světa na základě Řehole Benediktovy, jež měla být osvobozena od vlivu clunyjských zvyklostí a opět dodržována doslovně. Příznivá poloha kláštera na hlavní silnici Paříž–Lyon–Itálie a také pověst reformního místa přitahovala četné zájemce. Z malého klášteříka se záhy stal klášter s dceřinnými fundacemi a úkoly v duchovní správě. Původní záměr nebylo možné udržet. Do společenství zavítaly nepokoj a nespokojenost. Robert s několika přívrženci opustil své založení, aby začal na jiném místě znova. Novým založením se svých cílů snažili dosáhnout i jiní reformně ladění mniši. Ani poté, co byl Robert povolán zpět do Molesme, se mu nepodařilo, aby ovládl spor o interpretaci Řehole. Roku 1098 nanovo opustil opatství a s jedenadvaceti mnichy založil nový klášter v nehostinné pustině v burgundském Cîteaux [Cistercium], jižně od Dijonu.
Robert byl už po roce povolán zpět do svého kláštera a s několika dalšími mnichy se tam vrátil. Ostatní, kteří zůstali v Cîteaux, se však rozhodli v započatém díle pokračovat a dát společenství jasný program, řád, podle kterého se dá žít. Opatem byl místo Roberta zvolen Alberich a šťastně převedl založení počátečními obtížemi. Po deseti letech ho ve vedení kláštera vystřídal Angličan Štěpán Harding (1109–1133). Štěpán přišel z prostředí anglických benediktinů, v Itálii poznal eremitské hnutí a do Molesme vstoupil za Roberta. Náležel tedy k pionýrským postavám fundace a podařilo se mu také získat pro Cîteaux v západním mnišství pevné místo. Rozšíření vedlo k ustanovování zvyklostí ze Cîteaux také v dalších klášteřích, které je měly přesně zachovávat. Z tohoto důvodu vytvořil Štěpán dokument Carta caritatis, jenž měl zajistit jednotu mnichů ze Cîteaux. Vznikající klášterní svaz měl podle něho sestávat ze samostatných opatství, zcela podle Řehole Benediktovy. Jednotlivá opatství však měla být pomocí vazby mezi mateřskými a dceřinnými kláštery vedena ke skutečné řádové jednotě. Základ organizační jednoty cisterciáckých klášterů tvoří filiační systém. První založení vycházela ze Cîteaux. Čtyři nejstarší opatství – La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimond, tzv. primaciální opatství – se rovněž stala zakladatelskými centry. Všechna další opatství lze ve filiačním systému odvodit od jednoho z těchto. Vizitační právo v dceřinných klášteřích bylo vyhrazeno opatovi kláštera mateřského, v Cîteaux připadla opatům primaciálních opatství. Jako další prvek řádové jednoty nařizovala Carta caritatis generální kapitulu, na níž se v Cîteaux měli každým rokem shromažďovat všichni opati. V této ústavě, jež byla na základě Štěpánova návrhu dále rozvinuta generální kapitulou, byl stanoven způsob života v jednotlivých klášterech: jednoduché a laciné oblečení – černé odění benediktinů bylo snad už předtím nahrazeno bílým řeholním oděvem –, prostá strava, tělesná práce, hlavně v zemědělství, k čemuž sloužili jako pracovní pomoc laičtí bratři přičlenění ke klášterní rodině, klášterní stavby a kostely bez ozdob, jednoduchost liturgie. Cílem těchto ustanovení bylo, aby všichni chápali Řeholi Benediktovu jednomyslně. Způsob, jakým cisterciáci žili, však představoval novou podobu benediktinského mnišství, která se od ostatního benediktinství zřetelně odlišovala.
Lze-li právem za zakladatele cisterciáckého řádu považovat Roberta z Molesme a Štěpána Hardinga, pak za své rozšíření vděčí řád někomu jinému, totiž Bernardovi z Clairvaux, narozenému roku 1090 v burgundské šlechtické rodině. Do Cîteaux vstoupil roku 1112 spolu s asi třiceti příbuznými. Už roku 1115 jej Štěpán spolu se skupinou mnichů vyslal do Clairvaux, aby tam založil klášter; stal se jeho opatem a zůstal jím až do své smrti roku 1153. Jeho působení klášter a řád daleko přesahovalo. Hovoří se o „bernardovské době“ a „století cisterciáků“, neboť pod Bernardovým vlivem se řád šířil po celé Evropě. Do jeho smrti čítal už více než 300 klášterů, z nich byla víc než pětina založena z Clairvaux.
V Clairvaux samotném žilo roku 1153 700 mnichů. Takový vývoj by byl bez Bernardova působení nemyslitelný. Právě on ovlivnil řád rozhodujícím způsobem. Přísnou cisterciáckou strohost, kterou lze označit téměř jako puritanizmus, charakteristickou především pro rané cisterciácké stavby, vnesl do řádového zákonodárství právě on. Tento postoj vyrovnával mystickou zbožností, projevující se vroucí úctou k Ježíšovi a Marii. Tato zbožnost byla praktikována v řádových klášteřích a odtud se šířila dále.
Bernardova rozsáhlá činnost církevní a politická vtáhla do oblasti těchto úkolů i jeho mnichy. Příprava druhé křížové výpravy byla jeho dílem. Bílí mniši ho následovali a záhy po něm hlásali křížové tažení proti albigenským („katarům“) ve Francii. Podobně jako Bernard sám byl ve službách kurie, vstupovali do této služby i cisterciáci. Řád tak získal vliv v celé církvi. Hledali-li první otcové ze Cîteaux mlčení a samotu, pak se nyní podle příkladu Bernardova dostali se svými kázáními a literární a kulturní činností do služeb světa. Řád, který se díky Bernardovu mimořádnému vlivu rychle rozšířil, teď stanul jako nové společenství vedle starého benediktinství, z něhož sám vyšel. Cisterciáci nechtěli být ničím jiným, než byli benediktini, právě to však vedlo ke sporu o Benediktovo dědictví. V rozepři mezi černými a bílými benediktiny vzniklo množství polemické literatury. Bernard přitom stál v předních liniích, důstojného protivníka nalezl v clunyjském opatovi Petru Ctihodném (1094–1156). Ve svém nekompromisním, provokativním přístupu spatřoval Bernard u clunyjských odpadnutí, zradu a dekadenci. Petr obhajoval životní styl v Cluny jako způsob života s dlouhou tradicí, který přihlíží k lidským slabostem. V základu sporu šlo o obhájení dvou přístupů k benediktinskému životu a nebylo při tom snadné jednoduše oddělit postoj nedbalosti a disciplíny, dekadence a věrnosti počátkům. Výlučnost, s níž Bernard nárokoval Benediktův ideál pro cisterciáky, neponechávala ovšem opačné straně místo. Cisterciácké kláštery pro něj představovaly jediné útočiště pravého mnišského života a také místo jediného správného křesťanského života. Ideál a skutečnost však nelze ani v tomto hnutí převést na společného jmenovatele. Expanze řádu v sobě nesla zárodky úpadku. Konventy s počtem bratří jdoucím do stovek s sebou přinášely lidské problémy, jež nebyly všude řešitelné. Efektivní hospodaření vedlo k bohatství klášterů a ty se tak v pozemkovém vlastnictví už nelišily od ostatních klášterů. Kultivační činnost, kterou mnohé kláštery přijaly jako úkol, vedly ve svých důsledcích ke vzniku zemědělských velkopodniků, které se už nemusily živit prací mnišských rukou, ale mohly žít bezstarostně a pohodlně z výtěžku práce konvršů.
Rozšíření řádu v Německu ukazuje, že záměrně probíhalo ve směru západ-východ, přičemž cílovou oblastí byly východnější německé oblasti. Na konci 12. a počátkem 13. století byl už program osídlování téměř vyčerpán a tím byly dány i meze kolonizačním aktivitám řádu. S kolonizováním v německých východních oblastech byla spojena i misijní činnost, i když jenom s omezeným dosahem působnosti. I v jiných zemích vedly církevní a politické aktivity k tomu, že cisterciáci vycházeli ze svých klášterů. Ve Francii to bylo už jejich výše zmíněné nasazení jako kazatelů při křížových výpravách proti albigenským, ve Španělsku se řád postavil do boje proti Arabům.
V Bernardově století mohli cisterciáci evropské mnišství opravdu dobýt a ovládnout. Jejich klášterní stavby a kostely obohatily západní kulturní krajinu. Koncem 12. století však už byla životní síla řádu vyčerpána a její význam pro dějiny mnišství končil. Na místo expanze nastoupila stagnace a ta pak byla vystřídána pozvolným úpadkem.

Jiná než benediktinská cesta řeholní reformy má svůj počátek v osobě svatého Augustina, který jako biskup vedl klérus ve své diecézi ke společnému asketickému životu. Tento směr byl opět naznačen už v době karolínské: klérus měl být veden ke kanovnickému způsobu života (podle „kánonů“ – církevních pravidel, tj. nikoli podle klášterní řehole). Několik těchto kanonií (domů kanovníků) přečkalo staletí. V nich mohla započít reforma, k níž vyzývala klérus lateránská synoda roku 1059. Společným životem a zřeknutím se soukromého vlastnictví se měli kněží-kanovníci stát nositeli asketicky chápané vita apostolica. Po reformě toužící klerici se v kanovnických domech oddělili od těch, kteří se reformě bránili. Noví chóroví kanovníci, kteří v protikladu k mnišským společenstvím nežili podle uznávané mnišské řehole (tou byla stále ještě Řehole Benediktova), ale podle církevních nařízení, se v této době připodobňovali mnichům. Nejen ve vnější životní formě, která byla zcela utvářena asketicko-monastickým stylem, nýbrž právě konstituovaným vztahem k řeholi. K tomu bylo použito zmíněného duchovního dědictví svatého Augustina. V dobových zakládacích listinách se často hovoří o „Regula secundum Augustinum“, podle níž měli kanovníci ve společenství žít. „Regula Augustini“ však zpočátku nepředstavovala jednotný text. Za tímto titulem se tehdy skrývaly různé výroky církevního učitele, které se týkaly asketicko-monastického života. Ve francouzských kanoniích se později upřesnila návaznost na Augustina v následování varianty klášterního řádu zvané Regula recepta [první věta Ordo monasterii a text Praecepta]. Tento text se postupně rozšířil a umožnil dát augustiniánským kanovníkům (v širším slova smyslu, tj. i premonstrátům aj.) přinejmenším základní jednotnou formu.
S touto Řeholí Augustinovou se ovšem událo to, co se dříve a stále ještě dělo s Benediktovou: byla sice oficiální řeholí, při bližším pohledu však byla spíše metaforou, k níž se připojovaly vlastní konstituce a právě ty určovaly život v klášterech nebo svazech klášterů, které se hlásily ke stejné konstituci. Přijetím těchto konstitucí vznikal postupně vlastní Řád řeholních kanovníků svatého Augustina (Canonici Regulares S. Augustini): klášter sv. Rufa v Avignonu, sv. Quentina v Beauvais, Panny Marie v Portu v Ravenně, Marbach v Alsasku, Rottenbuch v Bavorsku ad.

Nové asketicko-monastické poselství oslovilo i Norberta z Xantenu (okolo r. 1082–1132). Pocházel z dolnorýnské šlechty, stal se kanovníkem v Xantenu a později kaplanem Jindřicha V. Ideál vita evangelica a vita apostolica se pokoušel naplňovat nejdříve jako putující kazatel. Roku 1120 se odebral do samoty u Laonu a založil tam v Prémontré komunitu. Eremitský život byl sloučen s kanovnickým způsobem života; augustinovské dědictví společného asketického života kleriků tak našlo nového zastánce a široké rozšíření. Jako u jiných putujících kazatelů přitahovalo Norbertovo založení i ženy. Prémontré a spolu s ním vznikající premonstrátské kláštery se proto stávaly dvojkláštery (to bylo roku 1140 generální kapitulou zakázáno). Norbertova činnost putujícího kazatele, jeho kanovnictví a jeho napojení na eremitské hnutí formovaly i jeho nové řeholní společenství, v němž se záhy vytvářely dva směry: kontemplativně-asketický a asketicko-pastorální. Jeden z nich se šířil ve Francii, kde se jako Norbertův nástupce ve vedení Prémontré zasazoval o rozvoj řádu především Hugo z Fosses (1129–1161). Druhý směr se vyskytoval hlavně v německých klášteřích, zejména poté, co se Norbert stal roku 1126 magdeburským arcibiskupem a premonstrátům přibyly misionářské a kolonizační úkoly v německých východních oblastech. Šíření premonstrátského řádu probíhalo s obdobně rychlým úspěchem jako u cisterciáků. Během jednoho sta let došlo k rozšíření řádu po celé Evropě (roku 1230 existovalo přes tisíc klášterů). Od cisterciáků, řádu jen o málo staršího, bylo převzato centrální vedení řádu generálním opatem a generální kapitulou. Na místo filiačního systému nastoupil u premonstrátů princip regionálního slučování klášterů do tzv. cirkárií (kolem roku 1300 existovalo takových jednotek přibližně třicet). Po sto letech trvání sdílel řád osud souputníků ze Cîteaux – životní síly se postupně vyčerpávaly a dynamika náboženského života vedla opět ke vzniku nových forem řeholních společenství.

Vedle starého ordo monasticus, jenž se však už rozdělil do různých observancí, vystoupil nový ordo canonicus. Od tradičních mnišských klášterů se však zakládání kanovnických klášterů, jejich běžný život a činnost příliš neodchylovaly. Zdůrazňování svébytnosti a zvláštnosti bylo vesměs literární záležitostí, na tomto poli se ovšem bojovalo zvlášť rozhořčeně. Benediktinské mnišství se přitom semklo a poukazovalo na své stáří a původnost. Na kanovníky nebylo ochotno hledět tak jako na sebe – jako na dokonalý způsob křesťanského života. Odlišení větší a menší „hodnoty“ v rámci stavu dokonalosti nebylo ovšem jednoduché. Rupert z Deutzu, zástupce benediktinské strany, tušil nebezpečí střetu, když na konkurující si štifty a kláštery takřka sarkasticky vztáhl 1 Kor 1,12: „Já se držím Augustina, já Benedikta. Já stojím při této řeholi a já při oné – já ale při řeholi Kristově. […] Augustinus je biskup a Benedikt mnich. Biskup je nepochybně více než mnich. Nestojí tedy můj řád [augustiniánů kanovníků] také výše než tvůj [řád benediktinů]?“ Německý premonstrát Anselm z Havelbergu († 1158), tedy zástupce kanovníků, hájil svou formu života vůči mnišství a poukazoval zejména na vyšší důstojnost kněžství, jež kanovníky vyznačovalo. Avšak po dlouhou dobu všichni kanovníci kněžími nebyli, tak jako jimi tehdy už zase byla většina mnichů. Nakonec Anselm z Havelbergu došel k zdvořilému závěru: poukázal na to, že ať staré, či nové, o křesťanské dokonalosti to vypovídá velmi málo: „Je staré dobré a právě tak i nové dobré. Je však rovněž staré špatné a právě tak nové špatné. Starobylost nebo novost ničemu neposkytuje autoritu, ničemu ale také neubírá na důstojnosti.“ Na sklonku 11. století nastoupil na místo mnicha kanovník. Doba jejich způsob života uznala a velkorysá podpora kanovníků ze strany papežů, jako byli Alexandr II. (1061–1073), Řehoř VII. (1073–1085), Urban II. (1088–1099) a Paschalis II. (1099–1118), kteří jejich kláštery zapojili do své církevní a říšské politiky, jejich rozšíření podporovala. Jestliže jsme o této době psali výše jako o „století svatého Bernarda z Clairvaux“, je možné právem říci, že šlo také o „století řeholních kanovníků“.

Nová společenství a svazy 11. století dokládají proměnlivost řeholní myšlenky a její schopnost adaptace v prostoru a času. Intenzivní náboženský život a bezvýhradné křesťanství byly ve středověku myslitelné pouze v řádové komunitě, v dodržování jejích pravidel, ve složení celoživotně závazných slibů, v podřízenosti představenému a zařazení do pevně uspořádaného, členěného společenství.

V 11. a 12. století právě toto vedlo ke vzniku rytířských řádů. Také zde se stará myšlenka spojila s novou situací a vedla k dalšímu rozčlenění řeholních forem – konkrétní podnět tu poskytly poutě do Svaté země a posléze křížové výpravy. Johanité, kteří vznikli už kolem roku 1070 s posláním péče o nemocné poutníky v Jeruzalémě, templáři, založení roku 1119 k ochraně putujících do Palestiny, a němečtí rytíři (1198) představují nejstarší a nejznámější založení této doby.

Fotografie kláštera Hradisko, dnes v Olomouci, snímek z publikace Letem českým světem, 1898. Benediktinský klášter Hradisko u Olomouce (opatství sv. Štěpána) byl založen r. 1078 olomouckým údělným knížetem Otou I.; roku 1150/1151 podle příkazu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka připadl premonstrátům. Stejný osud potkal rovněž původně benediktinský klášter Želiv, založený r. 1139 knížetem Soběslavem I.; roku 1148/1149 jej pražský biskup Daniel I. předal premonstrátům.