Břevnovský klášter od 11. do 20. století

První břevnovští mniši obývali pravděpodobně provizorní dřevěné objekty. Ty byly za opata Meginharda (1035/43–1089), s podporou knížete Břetislava I., nahrazeny kamennými stavbami.
Od poloviny 11. století tvořil areál břevnovského kláštera trojlodní románský chrám s východní kryptou, nad ní situovaným chórem, na nějž západním směrem navazovala hlavní chrámová loď, zakončená předsíní a pravděpodobně dvojvěžím. V sousedství chóru, pod nímž byla krypta vybudována, pravděpodobně existovaly (rovněž na východě) menší apsidy, které uzavíraly boční lodi chrámu. Klauzura byla situována severně od kostela; jižně od chrámu asi stávalo obydlí opata a některé provozní objekty, po obvodu kláštera byly vybudovány objekty hospodářské. Průběh stavby nelze přesněji určit, jisté je pouze to, že východní závěr kostela, tedy chór (presbytář) a krypta, která byla součástí východního závěru kostela, vznikly nejpozději do roku 1045 – v tomto roce totiž břevnovští mniši pohřbili do svého chrámu tělo svého řeholního bratra z Niederalteichu a pozdějšího poustevníka Vintíře.

Jak už jsme zmínili na předcházející stránce, Vojtěch se seznámil s italskořeckým mnišstvím a v Římě vstoupil do kláštera svatých Bonifatia a Alexia na Aventinu, který tehdy patřil ke clunyjskému okruhu. Lze však pochybovat, že to podstatnějším způsobem ovlivnilo břevnovskou komunitu v prvním krátkém období, než byla oslabena odchodem svých členů do Uher a snad i na Vojtěchovy misijní cesty.

Důležitější bylo v Čechách působení bavorského opatství Niederaltaich. Roku 999 vznikl druhý mužský klášter v Čechách – na Ostrově, v místech, kde se Sázava vlévá do Vltavy; klášter byl proto také nazýván podle svého patrona „Svatý Jan na Ostrově“. Zakladatelem byl přemyslovský kníže Boleslav III. (999–1002/1003); mniši přišli se svým prvním opatem Lambertem z Niederaltaichu. Za opata Gottharda z Reichersdorfu (opatem byl v letech 996–1022, poté působil jako biskup v dolnosaském Hildesheimu) se v Niederalteichu ujala reforma okruhu lotrinského kláštera Gorze. Tak se české kláštery na samém počátku nalézají ve sféře vlivu této reformy – i Břevnov má v Meginhardovi (1035/43–1089) za opata niederaltaišského mnicha. Opat nebyl jediným Niederaltaišanem v Břevnově, z tohoto konventu pocházel břevnovský mnich Jan, od roku 1063 první biskup olomoucký. Svůj biskupský kostel zasvěcuje niederaltaišskému patronu Mořicovi. Dalším pojítkem mezi Břevnovem a Niederaltaichem je poustevník Vintíř (Gunther).

Svatý Vintíř

Vintíř (Gunther z Käfenburgu-Schwarzburgu) se narodil kolem r. 955 ve významné durynské šlechtické rodině. Pro duchovní dráhu se Gunther rozhodl až v pozdějším věku; opustil význačné společenské postavení, roku 1005 vstoupil do kláštera (asi v Hersfeldu) a o rok později se stal mnichem v bavorském Niederaltaichu. Roku 1007 zde složil řeholní sliby a se svolením opata Gottharda odešel do durynského kláštera Göllingen, aby se tam ujal vedení komunity. Po blíže neurčených problémech se vrátil do Niederaltaichu. Krátce nato (asi 1008) jako poustevník odešel na Ranzingerberg (na bavorské straně Šumavy), poté (1010) založil poustevnu v Rinchnachu, z níž později vznikl klášter.
Asi roku 1019 navštívil v Uhrách krále Štěpána. K pobytu u Štěpánova dvora se váže legenda o oživeném pávu a Vintířova aktivita při zakládání kláštera sv. Mauritia v Bakonybélu a jeho osazení niederaltaišskými mnichy. 
V Čechách, v Dobré Vodě u Hartmanic se Vintíř usadil někdy kolem r. 1040. Zdejší samota mu však asi byla, stejně jako předchozí místa, kde pobýval jako poustevník, spíše útočištěm než stálým sídlem. Rozhodně jej nevedla ke lhostejnosti k soudobým událostem – vlivnou, i když nenápadnou úlohu hrál Vintíř jako důvěrník a rádce tehdejších panovníků v říši a v Čechách – např. roku 1040/1041 Vintíř zprostředkovával mír mezi císařem Jindřichem III. a knížetem Břetislavem.
Po Vintířově smrti 9. října 1045 ho opat Meginhard, z podnětu Břetislava I. (dle legendy na přání světce) pochoval v břevnovském kostele.

Snahy o Vintířovo svatořečení ve druhé polovině 13. století, ani jejich pokračování nebyly úspěšné. Na poklesu Vintířova uctívání mělo podíl poničení břevnovského kláštera husity a následná nejistota o místě uložení Vintířových ostatků. Břevnovské relikvie byly již před útokem husitů na klášter svěřeny klášteru augustiniánů v Kladsku, odkud byly roku 1486 převezeny na Broumovsko. Tento rámcový údaj bylo možné vztahovat i na Vintířovy ostatky.
Teprve bula papeže Urbana VIII. (1634), která povoluje kultickou úctu Vintířovu s tím, že je prokázána »od nepamětných dob a nepřetržitě«, vede k oživení Vintířova kultu.
R. 1684 v kostele v Polici nad Metují byl při opravách otevřen oltář sv. Máří Magdalény, a v něm byla objevena skříňka se zachovanými kostmi a lebkou. Věřilo se, že jde o ostatky Vintířovy; byly přeneseny do Břevnova, kde po několikerém přemístění byly uloženy do oltáře s Brandlovým obrazem Vintířovy smrti (1726).
Náhrobní deska Vintířova (cca 1250), označující původní uložení Vintířových ostatků, byla nalezena r. 1761 poblíž Vojtěšky; poté byla vsazena do vnější strany jižního průčelí kostela. Na počátku čtyřicátých let dvacátého století byla nahrazena kopií a originál byl umístěn do jižní stěny interiéru presbytáře.

Břevnov od 13. do 17. století

Už v závěru první poloviny 12. století vstoupili na české území nové reformní řády, cisterciáci a premonstráti; dlouhé období, kdy benediktini představovali v českém prostředí jedinou formu řeholního života, skončilo a jejich klášterům hrozila ztráta podpory členů vládnoucího rodu, zemských elit a biskupů. Výlučné postavení břevnovského kláštera dané polohou poblíž Pražského hradu ukončilo založení Královské kanonie premonstrátů na Strahově. V následujících staletích proto musel Břevnov svůj nárok na přední místo mezi českými kláštery důrazně prosazovat a prokazovat. K udržení přízně a důvěry Přemyslovců napomohla benediktinům mimo jiné skutečnost, že na rozdíl od nových reformních řádů nebyly jejich kláštery závislé na řádových centrech v zahraničí.
Novou šancí pro rozšíření břevnovského klášterního společenství se poté stala kolonizace dosud málo osídlených okrajových oblastí země. Doklad mimořádné úspěšnosti této strategie představuje založení proboštství v Polici a později v Broumově.
Břevnov tak i nadále patřil mezi nejvýznamnější církevní instituce středověkých Čech, stal se mateřským klášterem, k němuž náleželo několik klášterů podřízených (už zmíněná proboštství Police nad Metují, Broumov, Rajhrad ad.).
Břevnovský klášter zůstal v románské podobě (stavby zahájené za opata Meginharda, o tom výše) až do poloviny 13. století. Příznivá hospodářská situace umožnila zahájit postupnou přestavbu kláštera v gotickém slohu. Ta započala asi po polovině 13. století, za opatů Martina I. (1253–1278) a Křišťana (1278–1290), v úpravách pokračoval opat Bavor z Nečtin.

Devatenáctý opat břevnovský, Pavel II. – Bavor z Nečtin, vystupuje jako výrazná osobnost tohoto období. V čele břevnovské komunity stál v letech 1289/1291–1332 a s jeho osobou je spojen největší rozkvět kláštera v předhusitském období. To může vypadat jako paradox, protože pro české země to bylo období ne právě šťastné: v osmdesátých letech 13. stol. se ještě vzpamatovávaly ze škod způsobených za poručnické vlády Oty Braniborského, pokojnější léta vlády Václava II. vystřídalo po vymření Přemyslovců, za krátkodobého panování Rudolfa I. a Jindřicha Korutanského, nové období zmatků, přinášející opětovné zhoršení poměrů v zemi; ty se jen málo měnily k lepšímu za vlády Jana Lucemburského, vynikajícího válečníka a politika evropského formátu, již méně však svědomitého vládce svých vlastních držav.
Nelehkou dobou prováděl Bavor své kláštery obratně, ač se zpočátku ve svém odhadu vnitropolitického vývoje spletl. Po vymření Přemyslovců se část zemské šlechty postavila za kandidaturu Jindřicha Korutanského jako manžela Anny, dcery krále Václava II., na český trůn; zemský sněm 8. září 1306 zvolil českým králem Rudolfa, syna císaře Albrechta. Rudolf zemřel již 4. července 1307 a 15. srpna t. r. byl Jindřich českým králem zvolen. Mezi českou šlechtou Jindřich velkou podporu neměl a z církevních prelátů byl zřejmě Bavor jedním z mála jeho příznivců. Poté, co se volba ukázala chybou, a králem se stal Jan Lucemburský, Bavor „změnil strany“; jeho vztah s novým králem však zřejmě nebyl, alespoň zpočátku, dobrý. Ne náhodou byl po Janově korunovaci (7. února 1311) za místo schůzky krále Jana s rakouským vévodou Friedrichem (v červnu t. r.) určen rajhradský klášter, pro který taková akce znamenala nemalou finanční zátěž, neboť hostitelé na sebe brali náklady spojené s pobytem hostů. Jednání, na němž byly potvrzeny dohody o vzájemné pomoci a přátelství se dále účastnili královna Eliška, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a zbraslavský opat Petr, a nikdo z nich nebyl bez náležitého doprovodu – ze strany Bavora z Nečtin šlo o vstřícné gesto vůči králi.
Z let 1296 až 1306 jsou dochovány písemné zprávy, zejm. tzv. Protokol, v němž opat Bavor zaznamenal své výdaje, vynaložené v Břevnově, Polici nad Metují, Broumově a v Rajhradě. Úvod k Protokolu obsahuje seznam bohoslužebného náčiní a liturgických oděvů i rukopisů (mešní knihy, graduál, bible, žaltáře), jež opat pro uvedené kostely pořizoval se značným nákladem; některé předměty nakupoval i daleko za hranicemi.
[Bavor z Nečtin pro břevnovský klášter získal roku 1295 také Codex gigas, a to koupí od sedleckého kláštera cisterciáckého, kam jej zastavili jeho původní majitelé a tvůrci, benediktini podlažičtí. Majetkem břevnovského kláštera, po roce 1420 uloženým v Broumově, byl kodex až do roku 1594, kdy jej opat Martin II. daroval císaři Rudolfu II.]
Jako správce klášterů a jejich statků vystupoval razantně – tak lze soudit např. z toho, že r. 1296 si vymohl papežskou bulu, která břevnovskému opatovi přiznávala neomezenou moc nad tehdy existujícími břevnovskými proboštstvími (Rajhrad, Police, Broumov) – důsledek jeho jurisdikčního sporu s olomouckým biskupem o proboštství rajhradské, nebo ze zprávy o potrestání rebelujících broumovských fojtů, kteří využili opatovy nepřítomnosti v zemi ke vzpouře a vydrancování broumovské tvrze.
Diplomat a dobrý organizátor ze soupisu výdajů vystupuje i jako stavebník – zmiňuje např. střechu na novostavbu gotického konventního chrámu, který postupně nahrazoval románskou baziliku, zvonici kostela a další – doklad, že Bavor nebyl iniciátorem přestavby, ale dokončoval dílo započaté již za jeho dvou předchůdců. Je pravděpodobné, že hlavním impulsem k dalším stavebním podnikům tohoto opata (opatův dům, dům pro řemeslníky, oprava domu pro hosty, infirmaria /nemocnice/ a dormitáře /ložnice mnichů/) byly škody, způsobené klášteru ve „zlých letech“ po smrti Přemysla Otakara II., kdy v Čechách vládl Ota Braniborský. Ve stejné době (asi 1306–1311) opat Bavor investuje značné sumy do stavby broumovského kláštera (hradu), který o století později nabyl pro břevnovské benediktiny nového významu.

Vývoj středověkého kláštera v Břevnově představuje kontinuální proces, úpravy a přestavby probíhaly takřka permanentně. V románském a gotickém období nedocházelo k podstatným dispozičním změnám – nové stavby vznikaly na stejných místech, na kterých stály starší budovy.
Konventní chrám představoval torzo s úzkou severní lodí, dlouhým mnišským chórem a asymetricky umístěným dvojlodím na jihu. Archeologický výzkum odkryl chór, kaple a části jižního dvojlodí.
Další stavba pocházející rovněž patrně z Bavorovy doby je dodnes zachována na západním okraji kláštera – jde o těleso studny Vojtěšky s klenbou nesenou hmotnými klínovými žebry, které bylo začleněno do barokní Dientzenhoferovy stavby, která vtiskla „Vojtěšce“ její stávající podobu.
Z objektů klauzury severně od kostela (snad z doby opata Meginharda) se zachovaly porušené základy románských budov s lavatoriem u severního křídla konventu; románská klauzura byla nahrazena gotickými objekty přibližně stejného půdorysu, s polygonálním lavatoriem. Z gotického jižního ambitu (snad z roku 1296) se zachovaly zbytky opukové dlažby a pole mozaikové terakotové dlažby přiléhající ke kamenné lavici – mandatu [z lat. mandatum – příkaz, pověření. Obřad mytí nohou, konaný původně v katedrálních a opatských kostelích na Zelený čtvrtek; název je odvozen z latinského znění Ježíšových slov při poslední večeři: „Mandatum novum do vobis, ut diligatis invicem…“ (Jan 13,34). Benediktinská tradice tohoto obřadu vychází z ustanovení RB 53,12n. (kap. Přijímaní hostí): „Opat nalije hostům vodu na ruce, a (společně) s celou komunitou jim umyje i nohy.“]
Východní křídlo gotické klauzury nese stopy dvou stavebních etap. Gotický kostel a část východního křídla klauzury lze zařadit k přibližně jednomu stavebnímu záměru. Na východní průčelí jižního dvojlodí navazuje další gotická budova, která je poslední známou předhusitskou stavbou v jádře konventu.
Na východním okraji klášteřiště byly odkryty zbytky středověkých a novověkých hospodářských objektů. Na západním okraji klášteřiště stávala gotická budova tzv. mincovny, známá ještě z vyobrazení 17. století; její účel není znám, snad šlo o jakési klášterní dílny, možná o výše zmíněný dům pro řemeslníky. Objekt byl zbořen r. 1714 v souvislosti s barokní přestavbou kláštera.
Je pravděpodobné, že celková úprava břevnovského kláštera v gotickém slohu dokončena nebyla – při vizitaci kláštera roku 1357, kterou konal arcibiskup Arnošt z Pardubic (břevnovským opatem byl tehdy Předbor z Chroustoklat, 1336–1360), byl konstatován havarijní stav některých budov kláštera. To nasvědčuje možnosti, že nejen stavba kostela, ale ani dalších objektů po Bavorově smrti nepokračovala a gotizovaný areál zůstal torzem až do husitských válek. I přes tyto nejasnosti zůstává patrné, že také v desetiletích předcházejících husitským bouřím náležel Břevnov k předním duchovním centrům Prahy i celého království. Opat Diviš II. (1385–1409) byl jako reformátor řeholního života respektován benediktiny i mimo svůj vlastní klášter; mimořádný rozsah břevnovského panství dokládá nově pořízený urbář a rovněž početností osazenstva patřil klášter k největším v zemi. Myšlenky zpochybňující samotný smysl řeholního života tedy zastihly klášter v jednom z nejšťastnějších období jeho existence.

Jan Hus (asi 1371 až 1415), kněz, mistr pražské univerzity, usiloval o nápravu církve – což v této době znamenalo současně nápravu společnosti jako celku – podle biblických vzorů, zejm. tak, jak ranou církev líčí kniha Skutků apoštolů. Navazoval na působení anglického reformátora Jana Wiclefa, z českých předchůdců je třeba jmenovat Konráda Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže. Od roku 1402 oslovoval Hus širší lidové vrstvy coby kazatel v pražské Betlémské kapli, kde také r. 1412 veřejně a velmi ostře vystoupil proti prodeji tzv. odpustků. Tím se rozpory Husa s církevní naukou, do té doby převážně probíhající v rámci univerzitních disputací, staly široce vnímanou záležitostí. Konflikt nakonec Husa přivedl do Kostnice, kde se na koncilu snažil obhájit své učení o církvi; nakonec byl odsouzen a upálen jako kacíř. Husitství, náboženské a sociální hnutí s národnostními motivy, vycházelo z kritiky neutěšeného stavu katolické církve (dvoj- až trojpapežství, nedobré mravy vyššího kléru, kupčení se svátostmi, a především velké vlastnictví světských statků). Husova kázání záhy našla odezvu u dalších kazatelů, působících ve městech i na venkově, a současně, zejména pro kritiku církevního vlastnictví světských statků také mezi šlechtou. Symbolem odporu proti církevní nauce i praxi se stalo přijímání podobojí všemi věřícími, tedy nejen kněžími, jak bylo do té doby stanoveno. Odtud také pochází označení „utrakvisté“, tedy přijímající pod obojí způsobou / sub specie utraque, posvěcený chléb i víno. Samotné hnutí se formovalo po Husově upálení v Kostnici (6. července 1415), a postupně vzniká několik proudů, od umírněných „pražanů“, vedených vcelku konzervativně smýšlejícími představiteli univerzity, až po radikální směr táborský (město Tábor se stalo nejvýznamnějším centrem husitství).

Kláštery byly častým cílem husitských útoků a mnohé zcela zanikly. Hledáme-li důvody, můžeme brát v úvahu hned několik (souběžných) možností: kláštery byly „lokálně koncentrovaným" symbolem duchovní i světské moci církve; z vojenského hlediska, coby většinou opevněné objekty představovaly potenciální nebezpečí. V případě kláštera břevnovského mohl být útok motivován také strategickou polohou kláštera u přístupových cest do Prahy.
Břevnov byl napaden 22. 5. 1420: „Táborští … ze svého dočasného stanoviště na ostrově za Poříčskou bránou (dnešní Štvanice) vykonávali strážní službu v blízkém okolí. Ve středu 22. května 1420 u královské obory na severním předpolí Pražského hradu přepadli zásobovací výpravu Jana st. z Michalovic, s jejímiž vozy se vrátili do svého ležení. Ještě téhož dne společně s Pražany vypálili benediktinský klášter v Břevnově, odkud přivedli devět řeholníků, které vsadili do vězení.“ Šmahel, František. Husitská revoluce 3: kronika válečných let. Praha: UK, 1996, s. 42; srov. líčení této události u Vavřince z Březové. (Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979, s. 65.) Dva ze zajatých benediktinů byli nedlouho poté upáleni. Zde mohlo sehrát roli povědomí husitů o nepřátelském postoji místních řeholníků k jejich hnutí – např. břevnovský mnich Jan z Holešova patřil k aktivně vystupujícím odpůrcům Jana Husa. Při přepadení došlo k poničení klášterních objektů, následně pak k dlouhotrvajícímu rozvratu hospodářství kláštera i jeho personálního stavu – větší část břevnovské komunity včetně opata Mikuláše (opatem 1419–1426) hned na začátku husitských válek (1419/1420) uprchla na své proboštství do Broumova.

Vyhlášením křížové výpravy proti českým kacířům (1420) se církevněreformní úsilí dostalo do pozadí a hlavním prostředkem řešení sporů byla nadále válka. Disciplinované husitské vojsko mělo v osobách Jana Žižky z Trocnova a poté kněze Prokopa, zvaného Holý, vojevůdce mimořádných kvalit – všechny velké bitvy, od Prahy r. 1420 až po Domažlice r. 1431 skončily porážkami křižáků. Tíživá hospodářská situace a únava z dlouhých bojů vedly postupně k izolaci radikálního křídla a jeho porážce pražským vojskem v bitvě u Lipan roku 1434. Až domácí střetnutí tak otevřelo cestu ke smírné úpravě vztahů umírněných utrakvistů s katolickou církví. Na koncilu v Basileji vymezila tzv. kompaktáta rozsah církevní reformy v Čechách, jejich vyhlášení v Jihlavě r. 1436 uzavřelo revoluční fázi husitství.

Obecné uznání Zikmunda Lucemburského za českého krále otevřelo sice po letech bojů řeholníkům cestu zpět do pražských klášterů, ale nikoliv přímou cestu k návratu rozchvácených statků a k obnovení řeholního života v někdejší podobě. Právě ztráta podstatné části hospodářského zázemí potřebného k znovuvybudování kláštera byla zřejmě hlavní příčinou, proč břevnovští opati s trvalým návratem nespěchali. V Břevnově nadále působila pouze malá komunita a objekt nebyl ve větší míře opravován. Rozsáhlejší, ovšem stále pouze dílčí stavební obnovné práce v Břevnově byly zahájeny teprve mezi roky 1537–1553, za opata Matěje z Tachova, a jejich nejdůležitějším výsledkem byl kostel, zprovozněný roku 1545. Je pravděpodobné, že nevelkou pozdněgotickou stavbou bylo pouze opravené a západním směrem prodloužené presbyterium gotického chrámu, které, na rozdíl od chrámové lodi a dalších gotických staveb, bylo dokončeno.
Představení břevnovských benediktinů byli okolnostmi přinuceni sžít se s rolí venkovských prelátů, sídlících v odlehlém Broumově. Z odstupu staletí je ovšem zřejmé, že tato skutečnost měla i pozitivní důsledky: přesídlením čelného preláta do východních Čech, které jinak zůstaly téměř bez klášterů, mohlo vzniknout regionálně významné centrum katolictví.

Další zkouškou, která se pro řadu řeholních institucí stala osudnou, byl nástup protestantské reformace. Břevnovský i broumovský klášter sice přetrvávaly, avšak jejich význam celkově upadal — v závěru 16. století se nacházely v hluboké krizi. Neuspokojivý stav byl nakonec vyřešen císařským zásahem – dosazením opata Wolfganga Selendera z Prošovic (1602–1619), povolaného z kláštera sv. Jimrama v Řezně. Posláním nového rázného opata měla být celková reforma života v českých a moravských benediktinských domech. Mezi jeho plány hrála významnou roli i snaha o obnovení kláštera v Břevnově, tehdy již označovaného běžně jako klášter sv. Markéty. Do obecného povědomí se ovšem opat Wolfgang zapsal spíše sporem s broumovskými protestanty, který skončil jeho útěkem z města a rozhodnutím vzbouřených stavů, že nemá být již »více v zemi trpěn«. Neústupný opat zemřel v moravském exilu s vědomím, že další existence jeho kláštera a řeholního života v zemi vůbec je vážně ohrožena.

Po vítězství katolické strany v bitvě na Bílé hoře, v situaci, kdy se po vypovězení nekatolických duchovních nedostávalo světských kněží, se řeholní řády staly oporou rekatolizace. Obnoveným zřízením zemským získali představení klášterů vlastnících pozemkový majetek, pokud patřili k infulovaným prelátům, přední místo na zemských sněmech. Z benediktinských opatů připadlo první místo opatu břevnovskému. Benno I. Falk z Falkenberka (opatem 1621–1646) vyvíjel velké úsilí, aby opět obnovil českou benediktinskou kongregaci; roku 1631 svolal první provinciální kapitulu, které také předložil návrh statut. Jejich uvedení do života českých a moravských benediktinských klášterů se však pomalu dařilo až Alexiu Hübnerovi (opatem 1646–1652) a Augustinu Seyfertovi (opatem 1652–1663). Plány na obnovu klášterů sice postupně získávaly reálné obrysy, předpokladem však byly dostatečné výnosy z hospodaření na klášterních panstvích, s nimiž nebylo možné tak záhy po ukončení třicetileté války příliš počítat.

Zásadnější obnova břevnovského kláštera a vzkříšení vyhořelého kláštera broumovského jsou spjaty až s osobou opata Tomáše Sartoria (1663–1700). Právě za jeho vlády vyústila nespokojenost s utužením poddanství v rebelii, která byla v Broumově krvavě potlačena. Opat Tomáš nechal v letech 1668–1672 vystavět v Břevnově novou budovu konventu. Jedná se o stavbu, jejíž část stojí jižně od kostela i nyní – tzv. Sartoriův konvent, postavený Martinem Reinerem. Již o čtyři roky později požár na den sv. Markéty, tj. 13. července, budovy konventu i kostela poškodil (možná zde měla původ opatova deviza „Quod nocet, docet – Co škodí, to poučí“). Opravy řídil stavitel Martin Allio, později P. I. Bayer. Stavební dispozici změnil v roce 1735 K. I. Dientzenhofer, který nechal ubourat část severního křídla, které původně vedlo až ke kostelu.

Barokní obnova břevnovského kláštera

Sartoriovým nástupcem a dovršitelem jeho díla se stal opat Otmar Zinke (1700–1738). Nejvýznamnější opat období baroka v Břevnově zahájil r. 1708 novou výstavbu celého kláštera. Stavební práce zpočátku vedl Pavel Ignác Bayer; opat Zinke s ním však nebyl spokojen a propustil ho. Na jeho místo najal r. 1709 Kryštofa Dientzenhofera (1655–1722); s ním pracoval od r. 1716 pro klášter také jeho syn Kilián Ignác (1689–1751).
Výzdobu chrámu a klášterních prostor prováděli přední umělci doby, za všechny zde jmenujme alespoň malíře P. Brandla (1668–1735), J. P. Molitora (1702–1756), J. J. Stevense ze Steinfelsu (1651–1730) a K. D. Asama (1686–1739); ze sochařů je třeba zmínit M. V. Jäckela (1655–1738) a K. J. Hiernla (1693–1748).

(O období po skončení válek v 15. století a také o stavbě kláštera iniciované Otmarem Zinkem se podrobněji zmiňujeme také v kontextu proměn ekonomické situace břevnovského opatství.)

Vedle výstavby nového kláštera v Břevnově dokládá Zinkův záměr navázat na dávné benediktinské tradice především koupě Lehnického Pole v Dolním Slezsku. Poblíž místa, kde kdysi stávalo proboštství opatovických benediktinů, nechal vybudovat další břevnovské proboštství, které se však později, v důsledku válek o rakouské dědictví, ocitlo na pruském území. Úsilí o vytvoření sítě Břevnovu podřízených benediktinských domů ve všech třech historických zemích České koruny dokládá také připojení fary v Orlové na Těšínsku, někdejším sídle menšího benediktinského opatství.
Ambice opata směřovaly k vnitřnímu upevnění řádové kongregace a k vynětí českých benediktinů z pravomocí pražského arcibiskupa. Spor táhnoucí se desítky let skončil dlouho po Otmarově smrti vítězstvím arcibiskupa; přes tento dílčí neúspěch je možné dobu kolem poloviny 18. století hodnotit jako vrcholný rozkvět břevnovského klášterního společenství.

Břevnov v 18. a 19. století

I v tomto období se do života řeholní komunity a klášterního areálu promítaly politické a válečné události. V každém válečném tažení, probíhajícím ve středních Čechách, břevnovský klášter a jeho okolí opětovně doplácely na svou polohu při hlavní přístupové cestě k Praze od západu. Klášter vždy nesl především náklady spojené s ubytováním vojska a ošetřováním raněných, ale také, nejvíce právě v konfliktech 18. století, zátěž válečných daní. Po odchodu vojáků se pak pracovalo na úklidu a opravách budov. Tak tomu bylo ve válečných letech 1741/42, kdy klášter pustošili Sasové a Francouzi, i v r. 1744, kdy tu byl špitál pruského vojska. Opětovně zde byl umístěn pruský špitál r. 1757, kdy došlo k natolik rozsáhlému poškození, že bylo nezbytné znovu posvětit klášterní kostel (9. října). S nelehkým úkolem provést břevnovské opatství válečnými roky a řídit následné obnovné práce se museli vyrovnávat dva nástupci Otmara Zinka, Benno II. Löbl (opatem 1738—1751) a Bedřich Grundtmann (opatem 1752—1772). Právem lze konstatovat, že oba se své služby zhostili se ctí.

Doba josefinského osvícenství s důrazem na racionalizaci chodu státu vedla k výraznému omezení počtu klášterů i řeholníků, přičemž byly rušeny zejména kláštery kontemplativně zaměřené. Opat Štěpán Rautenstrauch (1773–1785), který sám byl osvícenskými myšlenkami ovlivněn, dokázal nebezpečí zrušení odvrátit. Sekularizace se v případě břevnovského opatství omezily na zrušení konventu v Polici,  panství a duchovní správa však byly benediktinům ponechány. Oslabeny byly vazby s rajhradským proboštstvím.

Fortunatus Böhm (opatem 1806–1818) byl výborný hospodář, kterému se navzdory těžké době podařilo zpevnit klášterní ekonomiku. (Napoleonské války a válečné odvody, r. 1813 byl v klášteře opět lazaret, tentokrát zde byli ranění vojáci spojeneckých armád rakouské, pruské a ruské, ale zároveň i Francouzi). Opat Böhm obnovil domácí klášterní výuku teologie, ve vnitřním životě klášterů kladl důraz především na jeho tradiční prvky, které se v desetiletích osvícenských reforem vytrácely – na chórový zpěv, meditaci a duchovní četbu. Do období Böhmovy opatské vlády spadá i změna v uspořádání řeholních domů v rámci břevnovského opatství. Napřed bylo v roce 1810 zrušeno a po majetkové stránce konfiskováno podřízené proboštství v Lehnickém Poli v království Pruském, v roce 1813 bylo formálně dokonáno osamostatnění moravského proboštství v Rajhradě u Brna – císař František I. vyslyšel prosby komunity a povýšil dům na samostatné opatství.

Opata Böhma následoval v úřadě Placidus Beneš (opatem 1818–1844). Získal doktorát z teologie a ve vědecké práci podporoval i členy kláštera. Stavěl mimo jiné školy (Broumov, Hejtmánkovice, Machov). V jeho době se i mezi českými benediktiny začaly projevovat nacionální tenze a zároveň erodovala klášterní disciplína. Opat rezignoval a dožil na klášterním zámku Sloupno a pak v Břevnově.

Jan Nepomuk Rotter (opatem 1844–1886), syn krejčího pracujícího pro broumovský klášter, dosáhl na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze doktorátu z teologie a v Praze a ve Štýrském Hradci vyučoval dogmatiku. Získal si uznání jako univerzitní hodnostář i jako obecně známá postava kulturního života v Čechách a zapojil se také do politického života monarchie. Proslul jako obnovitel klášterních staveb v 19. století, mimo jiné nechal opravit kostely v Břevnově i Broumově – vtiskl jim jejich dnešní podobu. Rotter byl podporovatelem klášterního gymnázia, které se v průběhu 19. století stalo pro široké okolí významnou školou připravující studenty (tehdy jen chlapce) na studium na univerzitách. Opat se s tímto světem rozloučil 4. května 1886, a broumovský benediktin, historik Laurentius Wintera o něm – bez nadsázky – napsal, že „bohat na zásluhách […] zanechal zářící a na všech stranách vděčnou vzpomínku“.

Když 14. září 1886 kapituláři břevnovského a broumovského kláštera zvolili Ruperta Smolíka opatem, měl tento benediktin za sebou již dlouhé a požehnané působení, a to nejen v rámci opatství: byl kaplanem v Metličanech, od r. 1866 přednášel pastorální teologii na bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. R. 1875 byl jmenován profesorem tohoto předmětu na teologické fakultě v Praze, a zde ho také zastihla opatská volba. Zapsat se výrazněji do řady břevnovských opatů mu dopřáno nebylo – neuplynulo ani jedenáct měsíců od opatské benedikce, když 22. srpna 1887 v Broumově zemřel.

Jeho nástupcem se stal 25. října 1887 Bruno Čtvrtečka, absolvent broumovského klášterního gymnázia, doktor teologie. Krátce působil na pražské teologické fakultě, v letech 1871–1886 byl profesorem němčiny a náboženství na broumovském gymnáziu, poté (1886–1887) zde byl ředitelem. Za jeho dlouhé vlády pomalu končí „rotterovská epocha“, i když toto tvrzení platí ve větší míře pro klášter břevnovský; život benediktinů v Broumově byl (nejen v tomto ohledu) od Břevnova odlišný. Bruno Čtvrtečka zemřel v Broumově 16. února 1922. Zejména po 28. říjnu 1918 jistě intenzivně vnímal a prožíval proměnu vztahů — mezi kláštery a jejich okolím, mezi oběma kláštery břevnovského opatství navzájem i uvnitř především břevnovské komunity.

To vše ale pocítil naplno až Čtvrtečkův nástupce Vilém Rudolf. Opatem byl zvolen 4. října 1922, po předcházejícím působení v duchovní správě na klášterních farách v Martínkovicích, Broumově a ve slezské Orlové. Po většinu doby, kdy stál v čele břevnovsko-broumovského opatství, se musel vyrovnávat nejen s nepřízní tehdejší československé společnosti vůči německo-české benediktinské komunitě, ale také s narůstajícím napětím mezi oběma národnostmi v klášteřích. K tomu přistoupil i mezigenerační nesoulad mezi mnichy, starší generací žijící mnohdy s pohledem stále upřeným k „starým zlatým časům“ a nově příchozími, žádajícími radikální změny. Uskutečnění proměny, požadované nejen směrem „zvenčí dovnitř“ kláštera, ale i v něm samotném, však nebylo úlohou opata Rudolfa. Zemřel po pouhých čtyřech letech vedení břevnovských a broumovských mnichů 5. září 1926 během pobytu na faře v Počáplích u Terezína. Nyní také v Břevnově definitivně skončilo „dlouhé 19. století“. Další generace mnichů se už se světem výše uvedených opatů míjí, a to záměrně a s jasnými cíli.

Rozdělení břevnovsko-broumovského opatství

Broumovský klášter byl založen ve 13. století jako břevnovské proboštství, tedy řeholní dům závislý na mateřském klášteře. V průběhu následujícího století se na Broumovsku začalo utvářet rozsáhlé souvislé teritorium v majetku benediktinů, jehož význam vzrostl poté, co se zde po devastaci břevnovského kláštera r. 1420 usídlila větší část břevnovské komunity v čele s opatem. I v následujících stoletích sídlí opat, titulárně a právně stále opat břevnovský, převážně v Broumově. Po obnově břevnovského kláštera za opatů Sartoria a Zinka vzniká nový stav, kdy opat se nazývá „opat břevnovský v Broumově“, později „opat břevnovsko-broumovský“.
Přestože barokní novostavba povznesla břevnovský klášter opět k velkoleposti, svým významem se k úrovni doby předhusitské už nepřiblížil. Po celé osmnácté a devatenácté století centrem duchovního života a kulturního působení českých benediktinů zůstává klášter v Broumově, Břevnov žije i nadále v jeho stínu.
59. břevnovský opat Dominik Prokop (1926–1939) se ujímá vlády nad břevnovsko-broumovským opatstvím v situaci nadmíru složité. Z vnějšku i uvnitř klášterů je jeho volba vnímána jako kompromisní – československá vláda akceptuje v čele nejstaršího českého kláštera rodilého Němce ze Sudet, neboť Dominik Prokop je osobou vystupující vždy umírněně a rozvážně, navíc je tento dosavadní profesor češtiny na broumovském gymnáziu dokonale bilingvní. S většími potížemi se mladý opat potýká uvnitř svých klášterů. Zatímco broumovská, převážně německá komunita i v tomto období působí konsolidovaně a v duchu předcházejících desetiletí, v Břevnově se střetávají – často ostře – osobnosti s vyhraněnými postoji (Paul de Vooght, Metod Klement, z těch nejmladších Anastáz Opasek) se staršími členy komunity, kteří nové myšlenkové proudy akceptují jen pomalu a s výhradami nebo vůbec.
Tzv. „dvojopatství“ – dva kláštery se samostatnými komunitami, ale jediným opatem – existovalo až do 3. ledna 1939, kdy v reakci na politickou situaci i vnitřní vztahy v obou klášterech prohlásil papež Pius XI. Břevnov a Broumov za samostatná opatství. Na základě tohoto rozhodnutí vydala Kongregace pro řeholníky dekret 11. ledna t.r., kterým byly stanoveny základní náležitosti rozdělení. Dominik Prokop, dosavadní opat břevnovsko-broumovský (de iure 59. opat břevnovský) se nyní stal prvním opatem broumovským. Klášter břevnovský byl následně podřízen přímo Svatému stolci, zastupovanému apoštolským delegátem, kterým byl jmenován mettenský opat Corbinianus Hofmeister; do čela břevnovské komunity byl ustaven Anastáz Opasek jako konventuální převor (představený s pravomocí opata, ale bez oprávnění nosit opatské insignie; podobně jako po r. 1999 „převor-administrátor“).

Břevnov od čtyřicátých let 20. století k dnešku

V závěru třicátých let dvacátého století se břevnovský klášter, byť jen nakrátko, opět stal významným svým duchovním a kulturním působením, např. knižní edicí Opus Dei a časopisem Praporec, do něhož přispívali spisovatelé Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jan Čep či Karel Schulz. Z osobností kláštera připomeňme alespoň Augustina Jana Čeřovského a Anastáze Opaska. Nadějný vývoj přerušila okupace Československa a obsazení kláštera německou armádou.

Jan Nepomucký Vojtěch Opasek se narodil 20. dubna ve Vídni, po absolvování gymnázia vstoupil do břevnovského kláštera, kde 23. října 1933 složil první (časné) řeholní sliby, r. 1936 složil sliby věčné.
V roce 1938 završil studia v benediktinské koleji u Sv. Anselma v Římě a 11. července t. r., na slavnost sv. Benedikta, přijal od pražského světícího biskupa Jana Remigera kněžské svěcení. Mladý pater Anastáz poté působil jako kaplan v břevnovské farnosti a už v září 1938 se stal břevnovským převorem, od ledna 1939 stál v čele břevnovské komunity jako „konventuální převor“, jak je uvedeno výše.
S pomocí mnichů, zejm. pozdějšího převora Aleše Gwuzda a laického bratra Ivana Ringela, a zaměstnanců kláštera, z nichž nelze opomenout ředitele klášterních statků Josefa Cuhru, umučeného nacisty v koncentračním táboře v Osvětimi, provedl nový představený břevnovský klášter úskalími okupace.

Od května 1945 začal odsun Němců ze Sudet; z Broumova byla nucena odejít většina německých řeholníků a A. Opasek se stal také administrátorem broumovského opatství. Tím došlo k opětovnému propojení břevnovského a broumovského kláštera.
Od léta 1946 podpořili české a několik zbývajících německých mnichů v broumovském opatství čechoameričtí benediktini z opatství Lisle u Chicaga (USA) pod převorem Johnem Cherfem. Protože nepřijali československé státní občanství, museli po únoru 1948 Československo opustit.

12. března 1947 kapitula břevnovského kláštera zvolila Anastáze Opaska šedesátým opatem břevnovským. Opat Anastáz byl 13. dubna 1947 slavnostně uveden do úřadu (benedikován) pražským arcibiskupem Josefem Beranem.

19. září 1949 byl opat Anastáz Opasek zatčen, poté obviněn z velezrady a špionáže; 2. prosince 1950 byl spolu s dalšími církevními hodnostáři odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení.
V dubnu 1950 byl břevnovský klášter, stejně jako jiné kláštery, policií obsazen, »vyklizen« (rozumějme od řeholníků) a zabaven státem (tzv. Akce K).
Anastáz Opasek byl od r. 1949 vězněn postupně v Praze na Pankráci a v Ruzyni, v Kartouzích (Valdicích) a v Leopoldově, v roce 1960 byl podmíněně propuštěn. Poté žil v Praze a bez tzv. státního souhlasu k výkonu duchovní služby, tj. bez možnosti vykonávat své kněžské poslání, pracoval jako dělník na stavbách a poté jako skladník v Národní galerii v Praze (1960–1968). V prosinci 1968 odjel přes Rakousko do benediktinského kláštera v bavorském Rohru, kde v mnišském životě pokračovala komunita mnichů z Broumova.
V r. 1972 Anastáz Opasek s Vladimírem Neuwirthem založil v exilu sdružení katolických laiků Opus bonum; Opasek byl předsedou, jednatelem se po V. Neuwirthovi stal Richard Belcredi. Opus bonum pořádalo diskusní setkání (Franken, Rohr), v tradici se pokračuje dodnes v Břevnově. V letech 1973–1990 Anastáz Opasek publikoval sbírky básní – německé překlady pořizoval Franz Peter Künzel. Jan Šícha připravil k vydání soubor Opaskových sbírek pod názvem Život upřen do Středu (1995).

V květnu 1990 se opat Anastáz dočasně vrátil do svého kláštera, definitivně pak 11. října t. r.; v  Břevnově se už od jara 1990 postupně soustřeďovali čeští benediktini, jak ti, kteří doposud žili v civilních zaměstnáních nebo jako diecézní kněží v Československu, tak i ti, kteří se vrátili ze zahraničních klášterů, aby spolu s novými kandidáty obnovili mnišský život; nejprve v samotném Břevnově, poté i v dalších klášterech (Rajhrad na Moravě a pražské Emauzy).
Po roce 1990 došlo také k opětovnému propojení Břevnova a Broumova – broumovský klášter je nyní spravován (administrován) představeným kláštera břevnovského.

U příležitosti milénia založení opatství byla dovršena základní rekonstrukce kláštera. Břevnovskému opatství byl udělen čestný titul arciopatství – 10. února 1993.

Při oslavách svatovojtěšského milénia navštívil břevnovský klášter papež Jan Pavel II. – 26. dubna 1997 se tu setkal s nemocnými a s řeholnicemi a řeholníky v bazilice sv. Markéty.

24. srpna 1999, o svátku sv. Bartoloměje, zemřel Anastáz Opasek v Rohru. Pohřeb se konal v bazilice sv. Markéty 3. září 1999. K poslednímu odpočinku byl arciopat Anastáz uložen na hřbitově v Praze-Břevnově.

4. září 1999 zvolila kapitula břevnovského opatství dosavadního převora Prokopa Siostrzonka převorem-administrátorem kláštera.

Dosavadní převor-administrátor Petr Prokop Siostrzonek byl dne 21. 11. 2017 zvolen břevnovským arciopatem.

Několik pohledů do minulosti břevnovského kláštera