Břevnovský klášter od 11. do 20. století

První břevnovští mniši obývali pravděpodobně provizorní dřevěné objekty. Ty byly za opata Meginharda (1035–1089), s podporou knížete Břetislava I., nahrazeny kamennými stavbami.
Od poloviny 11. století tvořil areál břevnovského kláštera trojlodní románský chrám s východní kryptou, nad ní situovaným chórem, na nějž západním směrem navazovala hlavní chrámová loď, zakončená předsíní a pravděpodobně dvojvěžím. V sousedství chóru, pod nímž byla krypta vybudována, pravděpodobně existovaly (rovněž na východě) menší apsidy, které uzavíraly boční lodi chrámu. Klauzura byla situována severně od kostela; jižně od chrámu asi stávalo obydlí opata a některé provozní objekty, po obvodu kláštera byly vybudovány objekty hospodářské. Průběh stavby nelze přesněji určit, jisté je pouze to, že východní závěr kostela, tedy chór (presbytář) a krypta, která byla součástí východního závěru kostela, vznikly nejpozději do roku 1045 – v tomto roce totiž břevnovští mniši pohřbili do svého chrámu tělo svého řeholního bratra z Niederalteichu a pozdějšího poustevníka Vintíře.

Jak už jsme zmínili na předcházející stránce, Vojtěch se seznámil s italskořeckým mnišstvím a v Římě vstoupil do kláštera svatých Bonifatia a Alexia na Aventinu, který tehdy patřil ke clunyjskému okruhu. Lze však pochybovat, že to podstatnějším způsobem ovlivnilo břevnovskou komunitu v prvním krátkém období, než byla oslabena odchodem svých členů do Uher a snad i na Vojtěchovy misijní cesty.

Důležitější bylo v Čechách působení bavorského opatství Niederaltaich. Roku 999 vznikl druhý mužský klášter v Čechách – na Ostrově, v místech, kde se Sázava vlévá do Vltavy; klášter byl proto také nazýván podle svého patrona „Svatý Jan na Ostrově“. Zakladatelem byl přemyslovský kníže Boleslav III. (999–1002/1003); mniši přišli se svým prvním opatem Lambertem z bavorského kláštera Niederaltaich. Za opata Gottharda z Reichersdorfu (opatem byl v letech 996–1022, poté působil jako biskup v dolnosaském Hildesheimu) se v Niederalteichu ujala reforma okruhu lotrinského kláštera Gorze. Tak se české kláštery na samém počátku nalézají ve sféře vlivu této reformy – i Břevnov má v Meginhardovi (1043–1089) za opata niederaltaišského mnicha. Opat nebyl jediným Niederaltaišanem v Břevnově, z tohoto konventu pocházel břevnovský mnich Jan, od roku 1063 první biskup olomoucký. Svůj biskupský kostel zasvěcuje niederaltaišskému patronu Mořicovi. Dalším pojítkem mezi Břevnovem a Niederaltaichem je poustevník Vintíř (Gunther).

Svatý Vintíř

Vintíř (Gunther z Käfenburgu-Schwarzburgu) se narodil kolem r. 955 ve významné durynské šlechtické rodině. Pro duchovní dráhu se Gunther rozhodl až v pozdějším věku; opustil význačné společenské postavení, roku 1005 vstoupil do kláštera (asi v Hersfeldu) a o rok později se stal mnichem v bavorském Niederaltaichu. Roku 1007 zde složil řeholní sliby a se svolením opata Gottharda odešel do durynského kláštera Göllingen, aby se tam ujal vedení komunity. Po blíže neurčených problémech se vrátil do Niederaltaichu. Krátce nato (asi 1008) jako poustevník odešel na Ranzingerberg (na bavorské straně Šumavy), poté (1010) založil poustevnu v Rinchnachu, z níž později vznikl klášter.
Asi roku 1019 navštívil v Uhrách krále Štěpána. K pobytu u Štěpánova dvora se váže legenda o oživeném pávu a Vintířova aktivita při zakládání kláštera sv. Mauritia v Bakonybélu a jeho osazení niederaltaišskými mnichy. 
V Čechách, v Dobré Vodě u Hartmanic se Vintíř usadil někdy kolem r. 1040. Zdejší samota mu však asi byla, stejně jako předchozí místa, kde pobýval jako poustevník, spíše útočištěm než stálým sídlem. Rozhodně jej nevedla ke lhostejnosti k soudobým událostem – vlivnou, i když nenápadnou úlohu hrál Vintíř jako důvěrník a rádce tehdejších panovníků v říši a v Čechách – např. roku 1040/1041 Vintíř zprostředkovával mír mezi císařem Jindřichem III. a knížetem Břetislavem.
Po Vintířově smrti 9. října 1045 ho opat Meginhard, z podnětu Břetislava I. (dle legendy na přání světce) pochoval v břevnovském kostele.

Snahy o Vintířovo svatořečení ve druhé polovině 13. století, ani jejich pokračování nebyly úspěšné. Na poklesu Vintířova uctívání mělo podíl poničení břevnovského kláštera husity a následná nejistota o místě uložení Vintířových ostatků. Břevnovské relikvie byly již před útokem husitů na klášter svěřeny klášteru augustiniánů v Kladsku, odkud byly roku 1486 převezeny na Broumovsko. Tento rámcový údaj bylo možné vztahovat i na Vintířovy ostatky.
Teprve bula papeže Urbana VIII. (1634), která povoluje kultickou úctu Vintířovu s tím, že je prokázána »od nepamětných dob a nepřetržitě«, vede k oživení Vintířova kultu.
R. 1684 v kostele v Polici nad Metují byl při opravách otevřen oltář sv. Máří Magdalény, a v něm byla objevena skříňka se zachovanými kostmi a lebkou. Věřilo se, že jde o ostatky Vintířovy; byly přeneseny do Břevnova, kde po několikerém přemístění byly uloženy do oltáře s Brandlovým obrazem Vintířovy smrti (1726).
Náhrobní deska Vintířova (cca 1250), označující původní uložení Vintířových ostatků, byla nalezena r. 1761 poblíž Vojtěšky; poté byla vsazena do vnější strany jižního průčelí kostela. Na počátku čtyřicátých let dvacátého století byla nahrazena kopií a originál byl umístěn do jižní stěny interiéru presbytáře.

Břevnov od 13. do 17. století

V románské podobě zůstal klášter až do poloviny 13. století. Břevnov v té době patřil mezi nejvýznamnější církevní instituce středověkých Čech, stal se mateřským klášterem, k němuž náleželo několik klášterů podřízených (Police nad Metují, Broumov, Rajhrad ad.). Příznivá hospodářská situace umožnila zahájit postupnou přestavbu kláštera v gotickém slohu. Ta započala asi po polovině 13. století, za opatů Martina I. (1253–1278) a Křišťana (1278–1290), v úpravách pokračoval opat Bavor z Nečtin.

Devatenáctý opat břevnovský, Pavel II. – Bavor z Nečtin, vystupuje jako výrazná osobnost tohoto období. V čele břevnovské komunity stál v letech 1289/1291–1332 a s jeho osobou je spojen největší rozkvět kláštera v předhusitském období. To může vypadat jako paradox, protože pro české země to bylo období ne právě šťastné: v osmdesátých letech 13. stol. se ještě vzpamatovávaly ze škod způsobených za poručnické vlády Oty Braniborského, pokojnější léta vlády Václava II. vystřídalo po vymření Přemyslovců, za krátkodobého panování Rudolfa I. a Jindřicha Korutanského, nové období zmatků, přinášející opětovné zhoršení poměrů v zemi; ty se jen málo měnily k lepšímu za vlády Jana Lucemburského, vynikajícího válečníka a politika evropského formátu, již méně však svědomitého vládce svých vlastních držav.
Nelehkou dobou prováděl Bavor své kláštery obratně, ač se zpočátku ve svém odhadu vnitropolitického vývoje spletl. Po vymření Přemyslovců se část zemské šlechty postavila za kandidaturu Jindřicha Korutanského jako manžela Anny, dcery krále Václava II., na český trůn; zemský sněm 8. září 1306 zvolil českým králem Rudolfa, syna císaře Albrechta. Rudolf zemřel již 4. července 1307 a 15. srpna t. r. byl Jindřich českým králem zvolen. Mezi českou šlechtou Jindřich velkou podporu neměl a z církevních prelátů byl zřejmě Bavor jedním z mála jeho příznivců. Poté, co se volba ukázala chybou, a králem se stal Jan Lucemburský, Bavor „změnil strany“; jeho vztah s novým králem však zřejmě nebyl, alespoň zpočátku, dobrý. Ne náhodou byl po Janově korunovaci (7. února 1311) za místo schůzky krále Jana s rakouským vévodou Friedrichem (v červnu t. r.) určen rajhradský klášter, pro který taková akce znamenala nemalou finanční zátěž, neboť hostitelé na sebe brali náklady spojené s pobytem hostů. Jednání, na němž byly potvrzeny dohody o vzájemné pomoci a přátelství se dále účastnili královna Eliška, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a zbraslavský opat Petr, a nikdo z nich nebyl bez náležitého doprovodu – ze strany Bavora z Nečtin šlo o vstřícné gesto vůči králi.
Z let 1296 až 1306 jsou dochovány písemné zprávy, zejm. tzv. Protokol, v němž opat Bavor zaznamenal své výdaje, vynaložené v Břevnově, Polici nad Metují, Broumově a v Rajhradě. Úvod k Protokolu obsahuje seznam bohoslužebného náčiní a liturgických oděvů i rukopisů (mešní knihy, graduál, bible, žaltáře), jež opat pro uvedené kostely pořizoval se značným nákladem; některé předměty nakupoval i daleko za hranicemi.
[Bavor z Nečtin pro břevnovský klášter získal roku 1295 také Codex gigas, a to koupí od sedleckého kláštera cisterciáckého, kam jej zastavili jeho původní majitelé a tvůrci, benediktini podlažičtí. Majetkem břevnovského kláštera, po roce 1420 uloženým v Broumově, byl kodex až do roku 1594, kdy jej opat Martin II. daroval císaři Rudolfu II.]
Jako správce klášterů a jejich statků vystupoval razantně – tak lze soudit např. z toho, že r. 1296 si vymohl papežskou bulu, která břevnovskému opatovi přiznávala neomezenou moc nad tehdy existujícími břevnovskými proboštstvími (Rajhrad, Police, Broumov) – důsledek jeho jurisdikčního sporu s olomouckým biskupem o proboštství rajhradské, nebo ze zprávy o potrestání rebelujících broumovských fojtů, kteří využili opatovy nepřítomnosti v zemi ke vzpouře a vydrancování broumovské tvrze.
Diplomat a dobrý organizátor ze soupisu výdajů vystupuje i jako stavebník – zmiňuje např. střechu na novostavbu gotického konventního chrámu, který postupně nahrazoval románskou baziliku, zvonici kostela a další – doklad, že Bavor nebyl iniciátorem přestavby, ale dokončoval dílo započaté již za jeho dvou předchůdců. Je pravděpodobné, že hlavním impulsem k dalším stavebním podnikům tohoto opata (opatův dům, dům pro řemeslníky, oprava domu pro hosty, infirmaria /nemocnice/ a dormitáře /ložnice mnichů/) byly škody, způsobené klášteru ve „zlých letech“ po smrti Přemysla Otakara II., kdy v Čechách vládl Ota Braniborský. Ve stejné době (asi 1306–1311) opat Bavor investuje značné sumy do stavby broumovského kláštera (hradu), který o století později nabyl pro břevnovské benediktiny nového významu.

Vývoj středověkého kláštera v Břevnově představuje kontinuální proces, úpravy a přestavby probíhaly takřka permanentně. V románském a gotickém období nedocházelo k podstatným dispozičním změnám – nové stavby vznikaly na stejných místech, na kterých stály starší budovy.
Konventní chrám představoval torzo s úzkou severní lodí, dlouhým mnišským chórem a asymetricky umístěným dvojlodím na jihu. Archeologický výzkum odkryl chór, kaple a části jižního dvojlodí.
Další stavba pocházející rovněž patrně z Bavorovy doby je dodnes zachována na západním okraji kláštera – jde o těleso studny Vojtěšky s klenbou nesenou hmotnými klínovými žebry, které bylo začleněno do barokní Dientzenhoferovy stavby, která vtiskla „Vojtěšce“ její stávající podobu.
Z objektů klauzury severně od kostela (snad z doby opata Menharta) se zachovaly porušené základy románských budov s lavatoriem u severního křídla konventu; románská klauzura byla nahrazena gotickými objekty přibližně stejného půdorysu, s polygonálním lavatoriem. Z gotického jižního ambitu (snad z roku 1296) se zachovaly zbytky opukové dlažby a pole mozaikové terakotové dlažby přiléhající ke kamenné lavici – mandatu [z lat. mandatum – příkaz, pověření. Obřad mytí nohou, konaný původně v katedrálních a opatských kostelích na Zelený čtvrtek; název je odvozen z latinského znění Ježíšových slov při poslední večeři: „Mandatum novum do vobis, ut diligatis invicem…“ (Jan 13,34). Benediktinská tradice tohoto obřadu vychází z ustanovení RB 53,12n. (kap. Přijímaní hostí): „Opat nalije hostům vodu na ruce, a (společně) s celou komunitou jim umyje i nohy.“]
Východní křídlo gotické klauzury nese stopy dvou stavebních etap. Gotický kostel a část východního křídla klauzury lze zařadit k přibližně jednomu stavebnímu záměru. Na východní průčelí jižního dvojlodí navazuje další gotická budova, která je poslední známou předhusitskou stavbou v jádře konventu.
Na východním okraji klášteřiště byly odkryty zbytky středověkých a novověkých hospodářských objektů. Na západním okraji klášteřiště stávala gotická budova tzv. mincovny, známá ještě z vyobrazení 17. století; její účel není znám, snad šlo o jakési klášterní dílny, možná o výše zmíněný dům pro řemeslníky. Objekt byl zbořen r. 1714 v souvislosti s barokní přestavbou kláštera.
Je pravděpodobné, že celková úprava břevnovského kláštera v gotickém slohu dokončena nebyla – při vizitaci kláštera roku 1357, kterou konal arcibiskup Arnošt z Pardubic (břevnovským opatem byl tehdy Předbor z Chroustoklat, 1336–1360), byl konstatován havarijní stav některých budov kláštera. To nasvědčuje možnosti, že nejen stavba kostela, ale ani dalších objektů po Bavorově smrti nepokračovala a gotizovaný areál zůstal torzem až do husitských válek.

Kláštery byly častým cílem husitských útoků a mnohé zcela zanikly. Břevnov byl napaden 22. 5. 1420; došlo k poničení klášterních objektů, následně pak k dlouhotrvajícímu rozvratu hospodářství kláštera i jeho personálního stavu – větší část břevnovské komunity hned na začátku husitských válek (1419/1420) uprchla na své proboštství do Broumova. Útok mohl být motivován jak strategickou polohou kláštera u přístupových cest do Prahy, tak i povědomím husitů o nepřátelském postoji místních řeholníků k jejich hnutí – např. břevnovský mnich Jan z Holešova patřil k aktivně vystupujícím odpůrcům Jana Husa.

Po skončení husitských válek zůstával břevnovský klášter jen minimálně personálně obsazován a objekt nebyl ve větší míře opravován. Rozsáhlejší, ovšem stále pouze dílčí stavební obnovné práce v Břevnově byly zahájeny teprve mezi roky 1537–1553, za opata Matěje z Tachova, a jejich nejdůležitějším výsledkem byl kostel, zprovozněný roku 1545. Je pravděpodobné, že nevelkou pozdněgotickou stavbou bylo pouze opravené a západním směrem prodloužené presbyterium gotického chrámu, které, na rozdíl od chrámové lodi a dalších gotických staveb, bylo dokončeno.

Až po těžkých časech třicetileté války přichází období rozkvětu za opata Tomáše Sartoria (1663–1700). Ten nechal v letech 1668–1672 vystavět v Břevnově novou budovu konventu. Jedná se o stavbu, jejíž část stojí jižně od kostela i nyní – tzv. Sartoriův konvent, postavený Martinem Reinerem. Již o čtyři roky později požár na den sv. Markéty, tj. 13. července, budovy konventu i kostela poškodil. Opravy řídil stavitel Martin Allio, později P. I. Bayer. Stavební dispozici změnil v r. 1735 K. I. Dientzenhofer, který nechal ubourat část severního křídla, které původně vedlo až ke kostelu.
 

Barokní obnova břevnovského kláštera

Otmar Zinke (1700–1738), nejvýznamnější opat období baroka v Břevnově, zahájil r. 1708 novou výstavbu celého kláštera. Stavební práce zpočátku vedl Pavel Ignác Bayer; opat Zinke s ním však nebyl spokojen a propustil ho. Na jeho místo najal r. 1709 Kryštofa Dientzenhofera (1655–1722); s ním pracoval od r. 1716 pro klášter také jeho syn Kilián Ignác (1689–1751).
Výzdobu chrámu a klášterních prostor prováděli přední umělci doby, za všechny zde jmenujme alespoň malíře P. Brandla (1668–1735), J. P. Molitora (1702–1756), J. J. Stevense ze Steinfelsu (1651–1730) a K. D. Asama (1686–1739); ze sochařů je třeba zmínit M. V. Jäckela (1655–1738) a K. J. Hiernla (1693–1748).

(O období po skončení válek v 15. století a také o stavbě kláštera iniciované Otmarem Zinkem se podrobněji zmiňujeme také v kontextu proměn ekonomické situace břevnovského opatství.)

Stejně jako v předcházejících stoletích i v období následujícím se do života řeholní komunity a klášterního areálu promítaly politické a válečné události. V každém válečném tažení, probíhajícím ve středních Čechách, břevnovský klášter a jeho okolí opětovně doplácely na svou polohu při hlavní přístupové cestě k Praze od západu. Tak tomu bylo ve válečných letech 1741/42, kdy klášter pustošili Sasové a Francouzi, i v r. 1744, kdy tu byl špitál pruského vojska. Opětovně zde byl umístěn pruský špitál r. 1757, kdy došlo k natolik rozsáhlému poškození, že bylo nezbytné znovu posvětit klášterní kostel (9. října). Za válek napoleonských r. 1813 byl v klášteře opět lazaret, tentokrát zde byli ranění vojáci spojeneckých armád rakouské, pruské a ruské, ale zároveň i Francouzi.
V letech 1938–1945 zde postupně byli ubytováni vojáci armády československé, německé a sovětské. Klášter vždy nesl především náklady spojené s ubytováním vojska a ošetřováním raněných, ale také, nejvíce v konfliktech 18. století, zátěž válečných daní. Po odchodu vojáků se pak pracovalo na úklidu a opravách budov.

Přestože barokní novostavba povznesla břevnovský klášter opět k velkoleposti, svým významem se k úrovni doby předhusitské už nepřiblížil. Po celé osmnácté a devatenácté století centrem duchovního života a kulturního působení českých benediktinů zůstává klášter v Broumově, Břevnov žije i nadále v jeho stínu.

Břevnovsko-broumovské dvojopatství

Broumovský klášter byl založen ve 13. století jako břevnovské proboštství, řeholní dům závislý na mateřském klášteře. V průběhu následujícího století se na Broumovsku začalo utvářet rozsáhlé souvislé teritorium v majetku benediktinů, jehož význam vzrostl poté, co se zde po devastaci břevnovského kláštera r. 1420 usídlila větší část břevnovské komunity v čele s opatem. I v následujících stoletích sídlí opat, titulárně a právně stále opat břevnovský, převážně v Broumově. Po obnově břevnovského kláštera za opatů Sartoria a Zinka vzniká nový stav, kdy opat se nazývá „opat břevnovský v Broumově“, později „opat břevnovsko-broumovský“. Netypické „dvojopatství“ – dva kláštery se samostatnými komunitami, ale jediným opatem existuje až do 3. ledna 1939, kdy v reakci na složitou politickou situaci prohlásil papež Pius XI. Břevnov a Broumov za samostatná opatství. Dominik Prokop, dosavadní opat břevnovsko-broumovský je od ledna 1939 opatem broumovským. Klášter břevnovský byl následně podřízen přímo Svatému stolci, zastupovanému apoštolským delegátem, kterým byl jmenován C. Hofmeister, opat bavorského kláštera Metten; do čela břevnovské komunity byl ustaven Anastáz Opasek jako konventuální převor (představený s pravomocí opata, ale bez oprávnění nosit opatské insignie).

Břevnov od třicátých let 20. století k dnešku

V průběhu třicátých let dvacátého století se břevnovský klášter, bohužel jen nakrátko, opět stal významným svým duchovním a kulturním působením, např. knižní edicí Opus Dei a časopisem Praporec, do něhož přispívali spisovatelé Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jan Čep či Karel Schulz. Z osobností kláštera připomeňme alespoň Anastáze Opaska a Augustina Jana Čeřovského.

Nadějný vývoj přerušila okupace Československa a obsazení kláštera německou armádou; po r. 1945 již nebyl dostatek času na něj navázat.
Nejprve došlo ke krátkému znovuspojení Břevnova a Broumova. Po odsunu německých mnichů (1945–1946), se správy broumovského kláštera ujal Anastáz Opasek, břevnovský konventuální převor, od r. 1947 opat. Podařilo se vytvořit fungující duchovní správu, jednak v samotném Broumově, dále také v okolních obcích. Hospodářskou správu broumovského opatství převzali P. Salesius Sommernitz a Fr. Ivan Ringel, oba z Břevnova.
Od podzimu 1946 podporovali české a zbývající německé benediktiny broumovského opatství také mniši z kláštera Lisle u Chicaga (USA) pod převorem P. Joannem Cherfem.

To už se však blížila celková změna poměrů v Československu: 25. únor 1948 a nastolení komunistického režimu. Pro církev byla tato doba velmi těžká. Perzekuce postihly nejprve vybrané vyšší církevní činitele, následovalo zrušení všech klášterů v zemi – tzv. „akce K“ v r. 1950. Břevnovský klášter nebyl výjimkou. Mniši byli po různě dlouhé internaci „zařazeni“ do civilního života a zaměstnání, někteří z kněží se mohli po čase vrátit k výkonu duchovní služby, ovšem nikoli jako řeholníci.
Objekt kláštera našel nové využití: tzv. Sartoriův konvent a hospodářský dvůr obsadila Státní bezpečnost, v prelatuře a prostorách konventu byl umístěn archiv Ministerstva vnitra. Pouze kostel a fara byly ponechány svému náležitému účelu.
Opat Anastáz Opasek byl zatčen a uvězněn už 19. září 1949. Byl obviněn z velezrady a špionáže a 2. prosince 1950 spolu s dalšími církevními hodnostáři odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení. Podmíněně propuštěn byl v r. 1960, poté pracoval jako dělník na stavbách a jako skladník v Národní galerii v Praze. V prosinci 1968 emigoval; poté žil v benediktinském klášteře v bavorském Rohru, kde v mnišském životě pokračovala komunita z Broumova. Do svého kláštera se mohl vrátit až v r. 1990.

Klášter během komunistické éry značně zchátral. Obnovené benediktinské komunitě se za pomoci státu i zahraničních klášterů podařilo klášterní budovy opravit a důstojně oslavit 1000 let trvání kláštera v roce 1993 – břevnovské opatství bylo při příležitosti svého milénia papežem Janem Pavlem II. obdařeno čestným titulem »arciopatství«. Jan Pavel II. klášter osobně navštívil 25. a 26. dubna 1997, v roce milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha.

V roce 1999, po smrti Anastáze Opaska, stanul v čele kláštera jako převor-administrátor Prokop Siostrzonek. Po roce 1990 došlo také k opětovnému propojení Břevnova a Broumova – broumovský klášter je nyní spravován (administrován) představeným kláštera břevnovského.

Několik pohledů do minulosti břevnovského kláštera